Lucienne

Myšinka má spoustu hraček. Na některé padá prach, jako například na vigvam, některé se netrhnou, jako třeba tampony. Tampony jsou opravdu TOP hračkou. Každý den je sbírám a házím do plechové krabičky v koupelně a další den znovu. Mám pocit, že kdybych je zazdila, Myšinka stavbu přes noc rozebere a tampony opět roznese do celého bytu. A pak ty trapasy. Chodí sem pošťačka a pochopitelně jako na potvoru je pod hlavními dveřmi zapáčen tampon. Odkud se bere tampon pod mými hlavními dveřmi? Pochopitelně Myšinka. Nemohla ho dostat ven, tak ho aspoň pořádně zatlačila dovnitř.

Když ji pozoruji, jak valí tampon místností, pak na něj dupe a okusuje ho, je to mnohem lepší hračka než chrasticí myšička, protože chrasticí myšička tak dobře neválí sudy. Je to prostě zakuklená aerodynamika.

Občas se pohoní s míčkem, ale nejradši spí. Prospí většinu dne. No, je to ještě koťátko. Mám tu kožešinu a na té se jí spí nejlíp. Pozorovat Myšinku jak se válí a protahuje na kožešině je pro silné povahy. Má definitivně pornogeny. Nebo jsme my ženský všechny stejný...

Poslední dobou se dostávám do situací, ve kterých volám Boha. Volám ho proto, že se dostávám do emocionálního zmatku spojeného s naprostým chaosem v hlavě. Je to jako falešná spravedlnost, prohlédnutí za světa za oponou, který je naprosto jiný, než jste čekali.

Tento sen je zajímavý tím, že moje podvědomí už definitivně zapomnělo na neurochirurgii a těžký otřes mozku z pádu z koně.  Už léta, když se mi zdá o jízdě na koni, podvědomí kibicuje, že bych mohla spadnout a vůbec si tu jízdu neužiju. Pochopitelně si už pravděpodobně do konce života na koně nesednu, aby mě nezabil, to mě napadají lepší způsoby, jak umřít :) Ale takhle ve snu... jó, ve snu je to dobrej vodvaz.

Ano, ano. Myšinka roste jako z vody. Denně sní dvě až tři kapsičky, do toho ještě granule. Když přijdu ke Kojotovi, jsou tam tři obříci, velcí skoro jako Kulíšek a jsou to holky. Kojot říká, že mají tak čtyři kila, ale já myslím, že mají víc. Jsou to dokonalí obři.  No kočka, co má víc než půl metru na dýlku a patnáct cáků na šířku není malá. A takový vobludy se tam honí tři. Chápu kupování půlkilových konzerv. Půlkilová konzerva je jen takový mls pro tři obrkočky. No a Myšinka za chvilku dospěje taky. Dětství uteče jako voda. Je jí pět měsíců.

Jak jsem se přestěhovala, získala jsem nervyderoucí výhled na tři dětská hřiště. Tak od jednoho roku do dvanácti let. Plus mínus. Bože, zlatý heavy metal o sto decibelech. Deset ječících holčiček, do toho deset předpubertálních výrostků hrajících fotbal především hlasem, to je o nervy. Nebylo mi dobře a tak jsem tak tiše umírala za cizího jekotu na lůžku, až jsem se už duševně připravovala, že se obléknu a půjdu je vystrašit policií. Tím bych ovšem získala deset brečících holčiček a deset nasranejch výrostků. Těžko říct, co je lepší. Jak tak o tom přemýšlím, v tom šíleným jekotu klimbnu.

"Dobrý den," vejdu na úřad práce.

"Ježiš, Vy jste pozdravila." Osloví mě muž kolem čtyřicítky, značně ošuntělý, o půl hlavy menší a snědé pleti s černými vlasy nakrátko ostříhanými.

"Normálně mě někdy lidi přehlížejí. To je moc dobře, že jste pozdravila."

"Hmmm."

"Chtějí po mně, abych si hledal práci. Tady ten papír mi dali. Vidíte? Jsem v důchodu a bolí mě záda a mám ještě obíhat podniky jeden po druhém."

"Hmmm. Taky jsem ten papír ještě nikdy neviděla."

Typický pohled neviňátka. "Co je? Vopravdu? Já nic, já kočička sladká hodná."

Vchodové dveře, z boku vchod do koupelny, dveře se trochu kříží a hlavně – je za nima schovka. Když si nedám pozor, tak v okamžiku, kdy zvíře zbystří, že se něco děje, že se někam jde, tak šup za dveře koupelny, pár centimetrů od toužebné díry vchodových dveří. Myšinka je obvykle chycena při přípravě na zdrhačku po paneláku.

Jó, pátý patro už si s Myšinkou užilo, to by mohlo povídat a taky čtvrtý a níž už nestihla doběhnout.

Tuhle hru hrajeme i s pošťačkou a domácím, který má taky slabost pro kočky. Ta už se pane nazdrhala. Akorát se divím, co jí fascinuje u konkrétních sousedů ve čtvrtém patře. Přesně tam se vždycky nechá chytit.

Ale ta je jak neviňátko samo...

Poslední dobou když někam jdu ji zavřu do pokoje a to je kňourání... Odejdu a je po divadle. Ta má snad geny z Národního.

I když mám dost času, na nákupy vyrážím nerada. Takže jednou týdně vyrazím s dvěma kolečkovejma taškama do místní nákupny, většinou večer nebo v příšeří. Předevčírem jsem tedy vyrazila. Kupovala jsem celkem dost těžkých věcí, takže ta korpulentnější taška měla tak dvacet kilo, druhá tak pět, díky speciální edici toaleťáků, která mi z tašky koukala a díky nim se do tašky nevešlo skoro nic jiného. To jenom pro upřesnění. A to jsem vzala jenom pětikilový pytel s kočičím stelivem a ne ten desetikilový v akci. Kočka chce prostě svoje.

Sídliště je rozkopaný kvůli nějakejm kabelům, to už jsem myslím několikrát zmiňovala. Jak jsem tak táhla tašky, jedné se rozjely kolečka a táhla jsem ji po zemi po nějakejch hlínách. No nějak to domů musím dostat. A tak jsem zastavovala co pět metrů, protože jsem to nemohla utáhnout. I kde se vzal tu se vzal princ.

Největší kalič jsem byla v těch čtrnácti až šestnácti. To byla televize do rána, randění s klukama přes noc, taky jsem chodila sama v noci ven se procházet – prostě jsem zabouchla dveře a šla jsem. Taky jsem docela dost pila, hlavně beton. Pivo mi začalo chutnat až po dvacítce. Neusnula jsem když bylo doma ticho – pořád jsem poslouchala hudbu. Bylo to trochu monotónní, ale to mně nevadilo, mám dlouhá období, kdy poslouchám jedno a to samé. Tenkrát to byli New Kids on the block.

Z nepublikovatelných důvodů jsem dnes převlékla postel a dneska se bude uklízet a to nejenom proto, že mi spadnul internet a chová se podivně. Taky budu muset jít nakoupit, dochází sladítka, což je věc pro závisláka na sladkých nápojích vražda.

Jsem na sebe naštvaná, že jsem v minulé vísce nechala celý gelový persil, no za to bych si zlámala ruce. Jsou to tři stovky. Pořád čekám na vyrovnání pračky, takže stresík jak dělanej. Alespoň kočička je v klidu.

Já jsem si udělala dobře, ale jak! Loni jsem si ze zoufalství koupila velkej stojací větrák a dneska jsem zapnula žalužie, nechala otevřené balkonové dveře s těmi lehce vsazenými protikomářími, co už mi v noci dvakrát spadly, a větrák rozebrala, dara dohromady a zprovoznila. Takže tu mám větýrek a můžu vybalovat. Pouštím si Hoboes, kočka je v klidu a vyhřívá se na sluníčku.

Jako kočka vyhřívat se na sluníčku... hmm ... tada....tadada...

Poslední dny je to jedno velký hell. Tělo je hin. Dneska jsem spala až do tří odpoledne, protože jsem včera vstávala v pět ráno strachy abych nezaspala. V psychoterapii jsme hledali bezpečné místo, já jsem zjistila, že na fyzickém světě nemám ani jedno, pak mě napadlo místo, kam si chodím odpočinout ve snu, ale ani tam jsem se necítila bezpečně a lidi vedle mě se hádali. Psycholog mi trochu vyčítavě řekl po seanci, že to mělo být bezpečné místo, ale můžu já za to, že žádné nemám? Nikde? Odpoledne bylo bouřlivé, bylo mi z toho (vedlejší účinky posledních seancí) špatně, že jsem zvracela až z hloubi duše. Dneska se to obrazilo v příšerné migréně šikmo v hlavě, takže mě bolelo i ucho. Za poslední měsíc jsem zhubla deset kilo stresem a zoufalými situacemi. Za chvíli budu pěkná hubená ženská, budete mi moct počítat žebra.

Horší den už jsem už neměla několik let. I když teda zdraví je přednější a zvířata umírají, tak z běžné agendy a mimoběžných věcí su dneska už úplně v prdeli.