Anselm Strauss spolu s Barneym Glaserem jsou zakladateli zakotvené teorie v kvalitativním výzkumu. První knižní setkání na téma zakotvené teorie mezi Straussem, jako představitelem symbolického interakcionismu a zároveň představitelem třetí generace sociologické chicagské školy spjaté s pragmatickou filosofií, a Glaserem jako představitelem multivariační analýzy, je publikace The Discovery of Grounded Theory z roku 1967. Jejich práce měla za cíl svou nově vyvinutou metodologií zakotvit kvalitativní výzkum tak, aby se zbavil nálepek „subjektivní", „impresionistický" a „prostě popisný", bez dalšího přesahu. Druhým cílem bylo kompenzovat nedostatek vytváření nových teorií v kvantitativním výzkumu, jehož studie jsou vypracovávány s cílem potvrdit či vyvrátit hypotézy a který se pohybuje v rámci předem daných myšlenkových paradigmat a teorií.[1]
[1] Parafrázováno podle: Šeďová, Klára. Designy kvalitativního výzkumu. [Cit. 8. 1. 2009] Dostupné z: <http://www.portal.cz/scripts/detail.php?id=24161>
Jan Keller v devadesátých letech publikoval jednak texty mapující problematiku ochrany životního prostředí ve společenských souvislostech a jednak knihy zabývající se problematikou státní správy a byrokracie. „Ekologicky" zaměřené publikace se problematikou zabývají z pozice ekologického aktivismu, texty zabývající se byrokracií jsou laděny kriticky.
Popper se vyjadřuje k problému demokracie na základě společenských událostí jako vzestup totalitních hnutí ve 20. a 30. letech a posléze na základě Hitlerova uchopení moci v Německu. Demokracii můžeme přeložit jako vládu lidu a přesto všude vládnou vlády a byrokracie. Je nesprávné, klade-li se důraz na otázku, kdo má vládnout, např. (hodní) dělníci nebo (zlí) kapitalisté, protože nezáleží na tom kdo vládne, pokud se můžeme zbavit vlády bez krveprolití. Rozhodující pro identifikaci formy vlády je jedině sesaditelnost vlády bez krveprolití, existují různé metody sesaditelnosti – hlasování.
Životní otázka budoucnosti zní – kde leží podstata a hranice moci, kterou může společnost oprávněně uplatňovat vůči jednotlivci?
Historicky nabírá představa občanského sektoru dvou odlišných forem. První formou je občanská společnost jako politická komunita, která splývá se státem, druhou formou je OS jako samoregulující a samosprávné tělo společnosti v opozici ke státu, tělo, které vytváří sociální vazby generující občanství, sociální soudržnost a morálku stejně jako vzájemné ekonomické vztahy mezi jednotlivci na trhu.
Jednotlivec žijící ve státě, ať sebevíce demokratickém, se občas zamyslí nad tím, zda za své respektování zákonů dané země dostává dostatečné zajištění svých zájmů a zájmů jiných lidí či společnosti. Využívá veřejných statků a ochrany a zároveň pociťuje touhu, aby se stát nevměšoval do záležitostí, do kterých mu nic není. Vymezení hranice mezi občanem a státem a občany navzájem je předmětem debaty.
Většina velkých firem si v posledních letech začala uvědomovat svoji odpovědnost vůči společnosti a různými formami aplikovat firemní dárcovství, popř. jiné aktivity společenské odpovědnosti. Jednou z možností je finanční přispívání nadacím a jiným nestátním neziskovým organizacím. To může být managementem firem vnímáno jako vhodný nástroj ke snížení případných negativních dopadů výrobků jednotlivých společností nebo pomoc k pozitivnímu vnímání společnosti mezi širokou veřejností. Některé komerční společnosti tyto aktivity z důvodu své firemní politiky nekomunikují, jiné naopak.
Vžijte se do role marketingového ředitele/ky české společnosti Brčko, která vyrábí a distribuuje sladké limonády a vody. Vaším úkolem pro rok 2009 je vymyslet projekt z oblasti firemního dárcovství (corporate social responsibility) této společnosti, který Vám navíc pomůže v budování pozitivního povědomí Vašeho zaměstnavatele u široké veřejnosti. Vaše společnost chce tyto aktivity veřejně komunikovat a být s nimi spojena.
Gellner se zaměřil na téma občanské společnosti, respektive toho, co vyplní prázdný prostor po pádu komunismu v bývalém Sovětském svazu a východní Evropě. Ukazuje, že pochopením rozdílu v pojímání občanské společnosti v komunismu a západním liberalismu pochopíme také svou svobodu, která nepřichází automaticky – musíme se k ní dobrat ne slepým papouškováním „vyvažovadel" státu, ale vnímáním souvislostí a individuálních svobod jednotlivce tak, jak je v moderní společnosti autonomie jednotlivce a jeho svoboda chápána.
Jsem na začátku a podle toho to vypadá. Oslovuji možné zájemce a připadá mi, že jdu hlavou proti zdi. Říká se tomu zaujatost... Paličatost... Tvrdohlavost...
A nejenom jejich!
Hlásím všem čtenářům, co sledují kauzu "škola", že jsem byla schopná se naučit požadované a i když to stálo hodně nervů a občas i pláče, dokázala jsem to s velkým sebezapřením a ještě železnější disciplinou.
Jedenáct předmětů jsem neočekávaně zvládla dokonce na studijní průměr A.
Štěstí a vyšší síly přejí připraveným.
Tímto děkuji všem, kteří mi drželi palce a tak či onak mě podporovali, především svému manželovi, který respektoval mé rozhodnutí naučit se během šesti týdnů učivo čtyřech měsíců a vydržel všechny ty zatnuté zuby, hodiny psaní a soustředění se na učení a část mých povinností převzal na svá bedra.
Vstávám v půl sedmé, lehnout si jdu v půl třetí ráno – veřejná ekonomika čeká. Lístečkový systém, kdy si do powerpointu převedu výpisky z Rektoříkovy ekonomiky a Antropologie pro občanský sektor spolu s batohem, který jsem začala nosit kvůli tomu, že tahám kila učebnic sem a tam, jsem akčně položila ke dveřím. Nu co, lístečky mám, na co si s sebou budu brát ještě knihy – stejně to před zkouškou nestihnu projet. Budu ráda, když projedu to, co mám na té stovce minilístečků. Učebnice vyndavám z batohu, stejně jako jiné zbytečnosti jako sešit s poznámkami a výpisky vytištěné na papíře – zužuji si svět na sto lístků – to přece není tak moc na naučení se zpaměti. Hlavologie vyhrává...
Co je vlastně „antipolitická politika"? Odkud se vzala a jak jí můžeme porozumět?
„Antipolitická politika" je termín, kterému lze rozumět jako způsobu kritiky kultury a civilizace, jako hledání cesty k morální rekonstituci společnosti[1]. Není to však jenom moderní vynález, kořeny, jak píše ve své eseji sociolog Miloš Havelka, má nepolitická či „antipolitická" politika své kořeny již v 19. století, ve vztahu českého národa k politické struktuře tehdejší monarchie.[2] „Antipolitická politika" se objevuje v úvaze Václava Havla z roku 1984 Politika a svědomí.[3] Přestože Havel uvedl, že tento termín použil pro vysvětlení smyslu disidentského úsilí[4], pokládám tento text za cennou výpověď o stavu světa i nyní.
[1] HAVELKA, M., „Nepolitická politika": kontexty a tradice. s. 462
[2] HAVELKA, M., „Nepolitická politika": kontexty a tradice. s. 458n.
[3] HAVEL, V.: Politika a svědomí.
[4] HAVELKA, M., „Nepolitická politika": kontexty a tradice. s. 462
Docela zajímavý výstup ze srovnávání dvou organizací zabývajících se regionálně konceptem zvýšení vzdělanosti v romské menšině. Jsou to projekty do škol a to nejenom žákům, ale i pedagogům, pomoc romským vysokoškolákům a i politická témátka.
I na tomto písečku se něco děje...
Úvod
Jakkoli byl alkohol v evropské společnosti téměř vždy tolerovanou drogou, na opilství se často hledělo velmi přísně. V křesťanské době byl nejobvyklejším úhlem pohledu na tuto problematiku koncept hříchu. Později se objevil koncept mravní nemoci a v 19. století byla závislost na alkoholu považována za sociální zlo. Koncem devatenáctého století se poprvé objevuje koncept alkoholismu jako nemoci a alkoholika jako nemocného člověka, jemuž je třeba pomoci. Objevuje se instituce léčebny. Kromě toho se objevují i nemedicínská hnutí a instituce, k nimž patří v první polovině 20. století především svépomocné hnutí Anonymní Alkoholici (Alcoholics Anonymous). Od druhé poloviny dvacátého století vznikají první komunity pro drogově závislé. Rozvíjí se i oblast poradenství.[1]
I přesto, že má u nás protialkoholní léčba, proslavená především MUDr. Jaroslavem Skálou, svébytnou a úctyhodnou tradici, obecný přístup k alkoholu a k alkoholové závislosti – ať již ze strany veřejnosti nebo ze strany politiků – stále ještě vykazuje značné podceňování závažnosti problémů spojených s alkoholismem. Alarmující je, že nebezpečí spojená s užíváním alkoholu jsou často bagatelizována i politiky. Na rozdíl od značné aktivizace občanského sektoru v oblasti závislostí na ilegálních drogách, k níž došlo od devadesátých let, existuje výrazně méně aktivních NNO zabývajících se problematikou poradenství a následné péče zaměřené na alkoholiky.
[1]podle: Griffith Edwards: Záhadná molekula, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2004
Západní demokracie a USA byly brány jako vzorové modely fungující, hluboce zakořeněné a široce rozprostřené občanské společnosti. Díky těmto modelům mnoho studentů zdůrazňovalo význam silné a aktivní občanské společnosti k upevňování demokracie, bohužel vhodný příklad silné občanské společnosti v USA upadá do nízkých čísel, které znamenají stagnaci a snižování sociálního kapitálu.
Zkušenost života na samé krajní výspě moderní odlidštěné moci, zkušenost zásadní a obecné důležitosti, že jediný člověk, který se odváží nahlas zvolat pravdivé slovo a který celou svou osobou a celým svým životem za ním stojí a je připraven za ně tvrdě zaplatit, má větší moc vycházející ze světa, kde mají pojmy vina a nevina nějaký smysl, ze světa nepolitického, byť by byl formálně jakkoli bezprávný a to právě proto, že tímto aktem činí ze svého života život smysluplný, život přirozený, protože neodcizený světu skutečné zkušenosti a tím ukazuje, že lze postavit osobní zkušenost a přirozený svět proti „nevinné" odosobněné moci a odhalit její vinu tím, že dokáže naplnit tak veskrze osobní kategorie, jako je dobro a zlo.
V posledních letech se znovu vynořila představa o občanské společnosti. Záměrem bylo vyvolat něco jako koncept z přelomu devatenáctého století, kdy občanská společnost tvoří protipól státu, nicméně vývoj západní civilizace sahá mnohem hlouběji do minulosti.
CEDAG je síť neziskových organizací ze všech členských států EU. Členové CEDAGu jsou oblastní a národní zastřešující neziskové organizace; dohromady představují přes 50.000 neziskových organizací s více jak 9-ti miliony jednotlivých členů.

Síť vznikla v roce 1989 proto, aby poskytla prostor ke slyšení hlasu neziskového sektoru na evropské úrovni ohledně problémů, které jsou společné všem neziskovým organizacím.[1]
Organizace IDEA – The International Debate Education Association podporuje debatování mezinárodního stylu v různých projektech na evropské a světové úrovni.

IDEA je registrovaná v Nizozemí a v USA, zároveň se debatuje ve více než 40-ti jazycích ve více než 25-ti zemích světa.
Je mezinárodní organizací založenou v roce 1996 Radami mládeže a mezinárodními nestátními mládežnickými organizacemi za účelem reprezentace zájmů mladých lidí z celé Evropy, je pokračováním aktivit těchto organizací: Council of European National Youth Committees (CENYC) a European Co-ordination Bureau of International Non-Governmental Youth Organisations (ECB), které vedly zájmy mladých od roku 1960.[1] Fórum je evropskou platformou, která zastupuje mládežnické organizace v mezinárodních institucích – hlavně Evropské unii, Radě Evropy a v Organizaci spojených národů. Slouží jako zprostředkovatel informací a názorů mezi mladými politiky, registrována je v Belgii.[2]
[1] http://www.youthforum.org/
[2] Dohnalová, Marie. 2004. Antropopologie občanské společnosti. Brno: Nadace Universitas Masarykiana.
První část knihy Martina Potůčka „Nejen trh" se zabývá regulačním působením trhu, státu a občanského sektoru a jejich vzájemnými vztahy. Je to studie s teoretickým popisem a interpretací řady konkrétních situací veřejného života po roce 1989, přičemž autor došel k názoru, že jak stát, občanský sektor a nakonec i sami občané dopláceli na to, že teoretici i politici – protagonisté neoliberalismu – koncipovali a v praxi prosazovali zavádění trhu jako hlavní, ne-li jediný, cíl společenské transformace. S tímto závěrem autor vstupuje na půdu diskuse o „volbě společnosti" v České republice a my s ním.
Při využívání více teoretických přístupů – teoretické heterogenitě – je důležité propojit pojmový aparát vytvořený a používaný při analýze policy s obecnými politologickými sociálněvědními teoriemi.
Systematicky zpracovat nejrůznější metodické přístupy v policy analysis je, stejně jako v jiných oblastech politologie, mimořádně obtížné. Policy analysis totiž nabízí pluralitní prostor jak v teoretické rovině, tak i v metodologických přístupech, přičemž její důležitou charakteristikou je to, že s ní nelze spojovat žádné konkrétně definovatelné metody nebo pracovní postupy – využívá metody, které se jí pro daný účel hodí – metodologický pluralismus.
Východiskem úvodního textu Fialy a Schuberta – Moderní analýza politiky je vymezení pojmů. Text věnuje pozornost jak anglickým, tak německým základům odvozeným od slov policy, policy analysis. Centrálním prvkem policy analysis je obsah (what), determinanty, důvody, příčiny (why) a účinky, výsledky a souvislosti (what diference it makes) státní politiky. „Policy analysis is finding out what governments do, why they do it, and what diference it makes." Thomas R. Dye (1976). Od doby zformování této teorie by bylo správnější mluvit o politických aktérech, tedy všech institucích s regulativními kompetencemi, je mají společenský dosah, než jen o vládě (užší pohled) či systému státní moci (širší pohled). Dyeho definice, ač líbivá, moc nepomohla příslušné teorii policy analysis, která, jak kriticky poznamenal Scharpf, nevytvořila společný pojmový aparát, žádný pokus o vytvoření generalizující teorie policy.
Fascinovaní vědci při analýzách občanského sektoru používají termíny jako „Nová globální síla, Změna moci, Další neviditelná ruka", které odrážejí mohutnost a průraznost jevu, který občas dělá i těžkou hlavu politikům a který je dílem zaujatých občanů, tj. občanů vtáhnutých do aktuálního institucionalizovaného dění ve společnosti. Revoluce ve sdružování, k níž dochází při snaze milionů lidí po celém světě podílet se na něčem smysluplném, překračuje individuální lidské osudy a horizonty.
Role politických institucí je dána uspořádáním politického systému jako množiny politických subjektů (státa jeho orgány, územní samosprávné celky /obce, kraje/ a dále politické strany nebo hnutí, v širším smyslu odborové a jiné zájmové organizace, občanská sdružení a polky, církve a náboženské společnosti, masová média, formalizované postupy tvorby politické vůle – volby, referendum) ve společnosti, vztahů mezi těmito subjekty a mechanismem tvorby společensky relevantní politické vůle. Nárůst veřejných úkolů a cílů, jež si společnost klade, zvyšuje míru zainteresovanosti státu jako instituci k tomu přizpůsobenou a disponující příslušnými mocenskými a právními instrumenty. Demokratický politický systém usiluje o stát závislý na občanské společnosti.
Celostní přístup při vnímání státu jako celku charakterizoval přístup Adama Smitha. Vnímal propojenost a vzájemnou podmíněnost politického a ekonomického života a to, že většina politiky je i ekonomikou a obráceně.
Lindblom navrhuje odvíjet analýzy fungování globálních společností od vymezení těchto regulátorů (mechanismů) ovlivňujících a podmiňujících život lidí a lidských společenství: stát jako výraz politické moci, trh, zprostředkující směnu a výchovy (indoktrinace). Oproti tomu se vymezuje Streeck a Schmitter s tím, že klíčové formy udržování sociálního řádu společenství (spontánní solidarita), trh (rozptýlené soutěžení) a stát(hierarchická kontrola) je třeba doplnit o asociaci (harmonizace prostřednictvím organizace) a Wolfendenova komise, která identifikuje čtyři sektory – soukromý neformální, soukromý komerční, občanský sektor (neziskové organizace) a stát. Nejzajímavěji definuje vztah trhu, státu a občanského sektoru Abrahamson, jehož schéma tvaru šesticípé rotující hvězdice mne opravdu zaujalo.

Realizace konkrétní veřejné politiky je dynamickým mnohovrstevnatým procesem, do něhož vstupuje mnoho aktérů a který je charakterizován nesčetnými interakcemi mezi nimi navzájem a jejich vnitřním a vnějším prostředím.
Veřejná politika je předmět interdisciplinární povahy, nelehko definovatelného okruhu. Problém je ve využívání prvků mnoha disciplín a také v tom, že šíři a hloubku náhledu na předmět má každý odborník jiný, což, zvláště při velmi širokém pojetí předmětu, značně znesnadňuje nejenom jakoukoli přesnější definici, ale samotné studium vědní disciplíny, už tak mladé – 60. léta 20. století. Její snahou je praktická uplatnitelnost při řešení konkrétních sociálních problémů, což působí dvojsečně. Informace, které podává v politické analýze, mohou být zneužívány jako nástroj při prosazování jednostranných zájmů – například ve výzkumných výstupech think tanků – prosazování jednostranně ideologizujících konceptů.
Jaké je institucionální uspořádání moderní společnosti?
Chcete si přečíst o Anonymních Alkoholicích na Aljašce?
I s mapkou!
PS. AAA může znamenat i něco jiného, než ten příšerný autobazar...
Je to pět let, kdy jsem se hlásila do Olomouce na bakalářské kombinované studium Andragogika v profilaci na personální management. Seděla jsem tam v lavici u ještě trochu jiných přijímacích zkoušek, potila krev u písemných testů a s napětím čekala na papír s výsledky písemných a potom další den na ústní zkoušku a finální výsledek.
Dnes tam seděl Kojot a potil krev a já ho šla doprovodit jako host, který už má svoje na téhle škole v tomhle oboru už dostudováno. Vzpomínky se mi vrátily.
Zítra jsou ústní...
Tak se pomalu zabíhám, vyklízím byt z papírů dávno zbytečně schovávaných, prostě se připravuji na start docela dlouhý tratě, kde nebudu šetřena a ani to neočekávám a ztratit se v papírech při těch tunách papírů nových by byla neopatrnost.
Tak nastává těžký čas. 28 dní do přijímaček.
Ne že bych si neuvědomila, že nic nevím, moc kecám na netu skrzevá blog, chodím do bazénu, na squash, do hospody, dobrovolničím s nevidomými, píšu si s jedním bezva klukem a taky chodím do práce, zlobím se s klienty, mám radost s klienty, nestíhám, sem tam něco stačím, házím si nohy na stůl i hledám s klíčem a provazem dveře od půdy, zoufám si i jsem odevzdaná a smířená s budoucí porážkou, zase se odrážím ode dna a chci bojovat, zase upadám do bahna na dně a topím se...
