Lucienne

Můj muž má jeden zásadní dostatek – jde na všechno logicky. Když má najít věc, stoupne si, logicky se zamyslí a pak v tom svém nepořádku věc buď najde nebo nenajde. Pak nadává na logiku, která selhala. Následně začneme hledat společně, věc je nalezena a je to štěstí.

"Ale to vůbec nebylo logické!" Trápí se Kojot.

Věc se má tak, že jsem se už poněkolikáté během pár týdnů setkala s různými publikacemi mluvícími o sněhových vločkách a jejich tvarech. Vločky na mě bafnou ze zálohy, nečekám je. Poslední vločky byly z Československa v Lize vyděšených od Rexe Stouta a jeho slavné dvojice Nero Wolfe a Archie Goodwin. Předposlední vločky najdete v knize Živel Voda z Agentury Koniklec, což je vynikající výpravná publikace o vodě ze čtyř hledisek – člověk, příroda, technika, životní prostředí. Modelů vloček tam najdete pouze šest a všechny jsou to šestihrany.

A můžete se zamyslet, proč to někdy slýcháte nebo dokonce říkáte? Odůvodnit to, to už bych chtěla moc, to jo.

Dostala jsem se k tomuhle moudru jak pes přes kočku, poslední kapkou byla rosnička Alena Zárybnická v aktuálním vydání časopisu Týden. Nic proti, je milá, vtipná, má MatFyz a meteorologii k tomu, prostě ideální žena. Přesto má takový pověrečný názor.

Jednoduše vycházím z toho, že jsem už v životě viděla dost smrtí a mnoho jich způsobila, často jsem trpěla s dotyčným tvorem, že jsem prošvihla ideální dobu Lady in black.  Nikdo neumíral rád.

"Čím déle jsem tu a uvědomuji si, co je vlastně život, tím víc chápu, že nezáleží na tom, jak a kdy člověk zemře, ale jestli někdy skutečně a opravdově žil," prohlásila před necelými deseti lety lékařka FitzGeraldová, která si první zákrok – vyoperování bulky v prsu – dělala sama za asistence svářeče a obsluhovače strojů na americké vědecké základně na jižním pólu.

Nějakým způsobem se mě tenhle citát dotkl. Aktuálně jsem si odprožila sérii čtyř úmrtí potkanů za čtyři po sobě následující pracovní dny a přemýšlela jsem víc než často nad pomíjivostí existence. Co víc, přemýšlela jsem nad konáním lidským ku konání potkaním, respektive nad naplněností života našeho a naplněností života našich zvířat, speciálně potkanů. 

Potkan totiž, stejně jako člověk, cítí, vnímá, miluje, nenávidí a přemýšlí. Žádný flák instinktivního masa s ocasem, požírající cokoli kdekoli a kdykoli.

Můj postoj ke světu je směsice důvěry a nedůvěry. Z vlčačky Elišky chci mít obranáře, takže trochu ambivalentně ji Kojot krotí při štěkání za domovními dveřmi na procházející (tajně očekávající ježíšovce, aby se s nimi pobavil fundovaně o Bibli) a já ji podporuji a dávám jí kokinko za pořádný štěkot. Zvláštní je, že oba naše postoje tak nějak ladí, takže Eliška není zblblá a ví, že na sousedy se neštěká a na ostatní ano. Předpokládám, že kokinko je víc než kárání, ale  před Kojotem pšt... ;)

Poslední dny  vidím na stromech sníh. Vločky zdobí i poslední větvičky ve spleti zapomenuté. Holomráz je postrachem pro faunu i flóru a sněhu je v nížinách vždy zoufale málo.

Nížiny lidských společenství trpí stejně. Jen vzácně dostanou do vínku sníh, z kterého lze vybudovat tepelnou izolaci během zimního období pro živé a dýchající tvory plné emocí. Holomráz si vybírá svou daň i zde. Krutovláda nízkých vládců tvrdým lidským podmínkám nahrává.

Český národ letos přesně na Samhain pocítil snahu ministerstva dopravy snížit navyšování počtu nehod a z toho vycházející počet mrtvých. Snaha byla korunována novými značkami Zimní výbava a Zimní výbava – konec. Proto ze dne na den nařídilo ministerstvo zimní gumy na určitých úsecích silnic a dálnic s platností ihned. Ideou je zabránit navyšování počtu mrtvých, což de facto se svátkem mrtvých souvisí. Takový dárek zatím žijícím...

Jak se na to budou tvářit naše gumy, ať už chodící či jezdící, to už nechám na uvážení každého. Po někom něčem se jezdit musí, hlavně, když je to bezpečné.

Praktické zasvěcení se může odehrávat jakkoli. Mám to štěstí, že má realita miluje zasvěcení. Já jich mám desítky. Co desítky! Stovky! Hromady neuvěřitelných příhod na které nestačím čubrnět. Jedna věc je dívat se na běžný svět magickým pohledem zázraky oslněných očí, věc druhá je pár facek studeným mokrým hadrem tolikrát za sebou kolikrát potřebujete, abyste se probrali a uvěřili, že co se vám děje, je zase další zatracený zasvěcení.

Věc magická...

Před nedávnem jsem četla úvahu slovenského historika Jozefa Kariky o tom, jak objevil na městském úřadě v Ružomberku ceduli opěvující nacistu. Udělal zdokumentovanou reportáž, která vyhrála pár cen a tím to haslo. Cedule visí dál a Karika je znechucen občanskou lhostejností. Vydal signál, podložil ho a nikdo nezareagoval peticí či aktivitami za sundání ostudné cedule.

Aston dnes na Neviditelném psu na druhou stranu doráží na ředitelku ČOI a obviňuje ji z byrokratického alibismu u kauzy nebezpečného benzínu do motorů, u kterého jako u veřejného nebezpečí nejenže neřekne, která síť benzínek prodává svinstvo, ale pokuta jeden milion korun je oproti zisku z takového benzínu zanedbatelná a ona říká: "Já za to nemůžu, zákon nedovoluje."

Co mají všechny čtyři reakce společné?

Míjí se v očekávané re-akci.

Milgramovy experimenty se pro zúčastněné zakládají na principu trestu při učení se, přičemž "učitel" trestá "žáka"  elektrickými šoky různého napětí. "Učitel" musí v experimentu zvyšovat hodnotu elektrického napětí elektrického šoku s každou chybou žáka a má možnost se šoky přestat během experimentu v době, kdy už mu to přijde jako týrání, ale člověk v bílém plášti ho přesvědčuje, že je třeba kvůli testům dovést věci až do konce a nemá se ničeho bát, protože je to vědecký experiment. Dochází k přenesení zodpovědnosti za jednání učitele na autoritu, proto se výsledků Milgramových experimentů využívá právě při zkoumání skupinové dynamiky a poslušnosti jedince. 

Podle Milgrama "učitel" pokračuje až do té doby, dokud neúspěšného "žáka" neusmrtí, tedy dokud nepokračuje v uštědřování šoků přes úroveň označenou XXX, přesněji řečeno XXX je více než 330 voltů přičemž nad tuto hodnotu napětí už se ozývá místo křiku "žáka" jen zlověstné ticho. Na 300 voltů si sáhlo 95 procent "učitelů", 65 procent vyčerpalo celý rozsah napětí od 15 do 450 voltů.

Buď prokleta firma Pfizer, která odstraňuje psům kvůli zasrané Viagře z penisů kůži zaživa a pak psy mučí, dokud je neumučí.

Pfizer? Kdo říká, že to dělá jenom Pfizer?

Buď proklety všechny firmy, které mučí zvířata. Mučení ani týrání není opodstatněné za žádných okolností.

Firmy?

Buď prokleti všichni lidé, kteří mučí zvířata.

Lidé?

Dá se takovému druhu vůbec říkat člověk?

Kdo by si to byl pomyslel – hranice perverzity se prý neustále posunují, v životě je dnes myslitelné skoro všechno, na co si jedinec ukáže, ale některé myšlenky jsou dodnes nepřekonané.

Poslyšte úryvek příběhu středověké satirické klasiky, o které se opírají školské osnovy, zcela bez zábran. Dokonce jsem narazila na Gargantuu v tlusté knize Román jako dialog od Michaila Michajloviče Bachtina, takže v přehršli Suprů, Blesků, Hromů (pro pamětníky) a dalších zpráv o úpadku světa, jsem jen koukala.

Tak tohle mám teď v poště pořád, 4-6 mailů denně. Možná ztratím pár minut tím, že se pobavím na účet mizerné češtiny, mrknu na www.hoax.cz, pobavím se nadáváním ostatních bloggerů na tutéž věc a distancování se České spořitelny od těchto počinů. Pak se půjdu bavit do běžného života a další den nanovo.

Včera však přišel mail, nad kterým jsem se zamyslela víc.  

    Před nějakou dobou jsem zde publikovala příspěvek shrnující a zároveň reagující na Havlovu esej Politika a svědomí, kterou Kojot strhal svými logickými argumenty a já zde podávám nástin, že by tomu nemuselo být tak, jak se to Kojotovi jeví.

    Základní problematikou se stalo vidění absolutního horizontu, přičemž Kojot u Havla vnímá horizont jako bod statický, daný archaickým vnímáním, protože se Havel v argumentaci obrací k vnímání opřenému o "přirozený svět", který již dávno pominul.

    Já to tak nevidím...

Byly doby, kdy jsem měla sněhu po kolena každou zimu. Pak jsem měla sněhu většinou po kotníky, postupem času se sníh smrsknul na bordel na podrážkách a slané podlahy, které musíte vzít hadrem aspoň třikrát, aby to pustilo, a z celé nadílky máte jenom práci. Jakápak romantika?

Máte svá tajná přání? Máte snad i ze všech přání přání nejtajnější?

Jaké by to bylo, kdyby vám někdo nabídl, že vám ho splní...

Být jako strom, tak na podzim sundám listí až zbyde holá koruna a kmen, kořeny zůstanou skryté a nečas se přežene mezi pár posledními neshozenými lístky jako vítr. Pokročilý podzim věští ranní mlhy, zatažené pošmourno a v neposlední řadě také modrobílé barevno spojené s blankytnými nebesy a jiskřícími ledovými vločkami, v něž se změnily bílé duchny plující oblohou. Ledový vichr prohánějící se prázdnou koulí propletených větví čekajících na jarní teplé počasí a polobotky kolemjdoucích, kteří s plášti rozevřenými spěchají vstříc jarním touhám dotýkání se čerstvě rozvitých lístků a květů.

V lázeňských dokladech bylo uvedeno:

Na základě interního předpisu vybíráme od každého pacienta s komplexní lázeňskou léčbou doplatek 80,-Kč za den za nadstandardní vybavení dvoulůžkového pokoje (TV+SAT, telefon s přímou provolbou, lednice). Ubytování jiné kategorie k dispozici není. Po příjezdu ještě musíte uhradit lázeňskou taxu 15,-Kč za den.

Televizi nemám už pět let. A teď proč ji nemám...

Žiji ve čtvrti, která je známá tím, že cokoli je slušné, použitelné a v domácnosti nepotřebné, to se postaví na plot nebo na popelnici a dává se do oběhu. Žiji ve velmi slušné čtvrti, ať to vezmu na jakýkoli způsob uvažování o smyslu slovního spojení. Dalo by se také říci, že je to malé, neustále znovu a znovu blýskané, charitativní okénko v srdci každého, kdo cosi na plot postaví. Takový malý splněný slib vyrovnání, malá čárka na účtu konečného zúčtování s civilizací a lidmi, kteří nejsou tak bohatí, aby se mohli honosit tím, že dělají to samé.

Koloběh věcí...  

Už drahnou dobu se mi zdává o pokladu. Sen je velmi archetypální, můj poklad leží v drtivé většině případů pod tokem řeky, který zmizí na nějakou dobu a já odhrnu koberec položený v písku na dně a pod ním nacházím poklady, blýskavé prsteny, drahokamy a jiné šperky. Obměnou je, že je lovím přímo v proudu, kde se mi ztrácí v písku. No prostě, zdají se mi různé sny.

Ač to s významem těchto snů souvisí jen maličko, nacházím tak posledních několik měsíců až týdnů poklady fyzicky...

Lze.

Ani jsem netušila jak lehce a rychle lze ulítnout myšlenkách. Žasnu. Žasnu nejenom nad myšlenkami a dalšími produkty jistého muže, ale také nad svými žasnoucími reakcemi pozorujíc je jakoby odjinud, z prostoru vedle Lucienne.

Ten, kdo aktuálně okupuje mé myšlení je...

Vladimír Kokolia

Tenhle příspěvek jsem načrtla na Kojotově blogu jako komentář k článku Polygamie a monogamie aneb O evoluci vztahů. Můj pohled se opírá o ekologickou teorii životního přístupu k množení nazvanou K-strategie a r-strategie. S Kojotem v podstatě dospíváme ke stejným závěrům a to, že naše současná společnost bude asimilována jinými národy. Podle Kojota národy žijícími v monogamním vztahu, podle mě národy majícími více dětí a/nebo národy, kterým chybí ženy, tedy asijskými národy.

Každopádně nás ale asi nic jiného než asimilace jako národ nečeká. Otázkou je, kdy to bude. Pak můžeme ještě polemizovat nad duchovními aspekty celé záležitosti a machrovat staletími :) Ale to je tak všechno, co můžeme dělat :)))

Opět se mi podařilo zapomenout na kafe a mezitím jsem nepovzbuzena přírodním povzbuzovadlem usnula.

Zbylo kafe.

Studený...

Byl pro mě prvním mužem mého dívčího srdce. Byl prostě jemný, galantní k dívkám a kamarádský k chlapcům, vysoký, urostlý, modrooký blondýn. Byl prostě obdivuhodný, nejlepší a nejkrásnější a byla jsem do něj zamilovaná.

Jmenoval se třeba... Adam.

V noci jsem přemýšlela o tom, jak mu udělám hezčí další den. Bráchovi zmizelo pár autíček a pinpongáčů z krabice hraček, aby měl "On" něco ode mě. Klíčová scéna, kdy jsme spolu mluvili o poledním klidu – ač jsme neměli – byla pro mé, láskou rozpálené srdce, tak silná, že si ji pamatuji dosud. Byli jsme oba za nedovolené vykecávání svorně potrestáni stáním u zdi, zatímco ostatní měli volno a já jsem snad poprvé pro lásku trpěla. A trpěla jsem ráda.

Bylo mi pět...

Na základě Kojotova článku Totalita, strach, vina a odpuštění , se – ač nerada – pouštím do tématu, které bych bez tohoto impulsu asi nikdy nenapsala.

Jsou věci, o kterých se nemluví...

V Olomouci mě zachytili nějací Francouzi za ruku a zeptali se:"Do you speak English?"

"Yes, of course," řekla jsem a dala se s nimi do řeči.

Chvíli jsme si povídali a po chvilce z nich vypadla takováto informace:"I swear that nobody here speaks English. Everybody anwered that doesn´t speak English." (Přísahám, že tu nikdo anglicky nemluví. Každý odpověděl, že nemluví anglicky.)

"What??? Nobody??? It doesn´t make sense..." divím se já. (Co??? Nikdo??? To nedává smysl.)

A šla jsem a otestovala naživo, za přítomnosti francouzských hostů, několik náhodných kolemjdoucích. Výsledek byl ohromující.

Sáhl do knihovny po těžkém, zaprášeném svazku s mužskýma hračkama. Usedl na židli, zapálil si kontemplativně cigaretu a položil knihu do klína. Na přebalu byly vyobrazené tři rakety směřující vzhůru, každá měla jiný tvar, ale bylo jednoznačně vidět, odkud muži brali inspiraci. Zasněně začal listovat knihou, rozvířil prach prosluněným prostorem – to jak otáčel stránky-, a s několikanásobným falickým symbolem koukajícím mu z klína ke mně obrátil oči a řekl:

"No nejsou krásné?"

Když jsem u Miruna četla dost dobrý a popisný článek o účincích konopí na jeho geniální mysl, k čemuž ho inspiroval Kojot s Lysohlávkami na vlastní mozek, vrátily se mi vlastní vzpomínky na dobu, kdy kolem mě kouřil každý. Tedy každý, kromě mě. Mirunův článek je o tolik bližší mým pocitům, protože až téměř kopíruje projevy lidí, se kterými jsem žila a tak to, co popisuje, velmi důvěrně znám.

Žila jsem totiž pár let v programátorské komunitě, která "jela v tom...".

Někdo má flashback z drog, kdy prožívá stav, který prožíval v intoxikaci drogou i když už je dávno nebere, já mám flashback při dotknutí se okolností života, který jsem tenkrát žila. A protože už jsem za tím, je mi už jenom psychicky špatně při přejití vzpomínky po čele..

Prostě drogy ne. Ani tenkrát, ani teď, ani potom, prostě už nikdy. Moje povídání totiž bude o tom, jaké to je z druhé strany, ze strany toho, kdo nebere...

Kdo čekáte velké drama, právě jste se dočkali.

Neexistuje NIC tak dramatického v péči o vizáž ženy, jako jsou vlasy. To i průpovídky o ženách, co nemají věčně nic na sebe, jsou out při přiznání, že není pod čepicí to, co by tam žena chtěla. Stovky a tisíce salonů krásy se zabývá líčením a vlasy. Sajrajtů na vlasy najdete na tisíce. Pravda, kosmetika obličejová v počtu sajrajtů s honosnou reklam/n/ou a názvem nijak nepokulhává.

Žena je prostě spoutána do velkého byznysu o Krásnou Ženu. A už chytila do svých spárů i Lucienne...

Třista tisíc zvířat trpí jako zvířata, která někdo trápí kvůli vaší kráse, kvůli tomu imáge, které tak vyžadujete a po kterém křičíte, vy jedny zlé ošklivé tyranky!

Takhle trápit zvířátka kvůli něčemu tak ošemetnému a pomíjivému, jako je krása. Styďte se, nikdo vás nebude chtít, když kvůli vám to malé hebké nevinné MUSÍ trpět... Ni jeden jediný muž a už vůbec ne ten, koho byste chtěly a pro koho se líčíte. Obzvlášť ON se hluboce zamyslí a každou ženu pod diktátem řasenky testované na zvířatech – což pozná na první pohled – zavrhne a zadupe do prachu u jeho božských nohou!

Třeste se, jste vinny jedna jak druhá. Nechaly jste to dojít až TAK daleko.... Každá jedna z vás, malujících se barbín.............

Vy, právě vy a také vy tam opodál, která jste použila kdy v životě kosmetiku testovanou na zvířatech a nebo aktivně nebojkotovala kosmetiku testovanou na zvířatech – všechny skončíte v pekle. Všechny. Do jedné.

A první peklo, do kterého se propadnete, bude peklo dvojakých informací, peklo pocitu viny vyvolávaného ze všech stran. To budiž prokletí moderní ženy.

Budiž peklo...

Zajímám se o asijskou mentalitu, líbí se mi „Tygr a drak“ a miluju asijské příběhy – jako původní „Smím prosit?“ a jiné, jsou jich mraky.

V podstatě všechny jsou jemné, cílevědomé, plné spolupráce, spravedlnosti a boji dobra proti zlu.