Lucienne

Kdo nikdy nepřišel o parťáka, nepochopí ten žal. Pročítám si staré články o Kulichovi a hlavně! mi tu schází ta demoliční četa. Můžu si dát cokoli kamkoli a tam to také najdu. Žádná sranda. A to jsem byla dneska de facto obviněna z kamenného srdce (prý jsem úmrtí oznámila chladně jako by mi odešla lednička) a proto se se mnou nebaví ani klika u dveří. Nebýt Modony můžu si to jít tak akorát hodit. Modono velký dík!

Ach ta díra v tom srdci. Nevím si s ní rady. A Kulich nikde...

Poslední dva dny dělám vše pro to, abych nebyla doma. Kulich můj domov spoluvytvářel a teď tu není. Prázdný pelíšek, prázdná postel, prázdný byt. Prázdnota v duši.

Zítra brzo ráno zase vyrazím na pochůzky. Vrátím se bůh ví kdy.

Doma nikdo nečeká...

Byli jsme dneska s Kojotem na veterinární klinice vyzvednout si našeho mrtvého Kulíška. Posmrtně ztuhlý vypadal děsně, ale to každé zvířátko. Dostali jsme k němu fakturu. Když jsem prohlížela výkony, tak ty by vzbudily i mrtvého, pokud se opravdu neodhodlal odejít na onen svět. Kulich se patrně odhodlal. Udělali pro něj maximum, jako pro člověka.

Dnes jsme ho šli pohřbít. Už ke klinice jsme přišli s rýčem, trochu groteskní. Kojot pak nesl ztuhlého Kulicha ve smutné tašce z Ikey s růžovým froté prostěradlem, které má tolik dírek, kolikrát do něj Kulich zaťal tlapky.

A tak jsme šli a šli a šli... na náš hřbitůvek.

Tak tu poklízím věci po Kulichovi, myji je a odkládám do šatny. Už nejsem smutná, nejsem ani veselá, jsem taková introvertně vyrovnaná.

Dovršil se jeden osud. Tak to bylo předurčeno a tak je to správně.

Když jsem s ním žila, žádný den nebyl plonkový, vždy jsme si hráli a dělali pro sebe maximum. V tom nemám také žádnou pochybnost. Dala jsem mu ten nejlepší možný život, jaký mohl mít.

Příjemnou odezvou na rovině astrální je silná aktivní a radostná komunikace z jeho strany. To je každopádně super! Je vidět, že pouto mezi námi přetrvalo i po smrti. To je silné zjištění.

Děkuji touto cestou všem, kteří mně a Kojotovi kondolovali, velmi mi to pomohlo přenést se na druhou stranu smutku, alespoň pro teď.

Zítra bude pohřeb. Asi si ještě popláču, ale ten vnitřní pocit, to je dobrý pocit.

To byly nervy. Už před dvěma dny jsem věděla, že je s Kulichem něco v nepořádku. To byla předtucha. Další den přišly jasné signály toho, že se Kulich hroutí. Začal vydýchávat, jak jsem to znala od potkanů. Jasný náběh na zápal plic nebo něco takového. To se přece dá léčit. U potkanů jsme tohle léčili nesčetněkrát.

Kulich Courek, takzvaný Kulíšek, dnes po půl druhé odpoledne zemřel na srdeční a plicní selhání. Za smrt a lítání kolem toho chtějí na klinice dva tisíce. Tolik stojí Kulíškova smrt. Jak bizarní.

Já si ho cením na mnohem, mnohem víc.

Byli jsme spolu jen nějakých šest, sedm měsíců, za čtyři dny by oslavil rok svého života. Chtěla jsem mu koupit hrací rukavici. Už jsem ji měla vybranou.  Měli jsme se spolu báječně. Byl mi skvělým společníkem a tím nejlepším kamarádem.

Je ho škoda............

Tak prý mám Garfielda. Tedy, přesněji řečeno, mám skoro Garfielda. Ne že by stál Kulich na váze několikrát denně, ale jednou denně nejméně. Zvlášť když se chce na mě v koupelně dívat. Zatím jsem nezjistila, jestli ji před tím zapnul, ale sedí se mu na ní dobře.

Kulich dobře přibírá, denně sní misku granulí. Ovšemže také běhá, jasně. Z čeho přibírá, to nevím. Že by to bylo z granulí? Hmmm.

Když jemu ty granule tak chutnají!

Drbe se! Ulevím mu a podrbu ho tam sama. Co to tam má??? A oni to nějací broučci. Blechy poznám a ty to nejsou. Podle veterinářky ptačíci či ptačníci. Z čeho to asi chytil. Jestli z podestýlky nebo snad z krmení... Čert ví.

Aplikuji Stronghold a sleduji. Za hodinu...

Nedrbe se! Nedrbe se!!!

Teď to naskáče na mě.

I debatovali jsme o kočkách s Kojotem u večeře snad půl hodiny. Kočky sem a kočky tam.

Jako typický nešvar, o němž jsem sice nemluvila, ale který jsem teď zažila, pokládám přeslouchání. Šla jsem si k nočnímu stolku pro antibiotika a na posteli sedícímu kocourovi jsem řekla: "Uhni." Kocour si však lehnul, jako kdybych mu řekla: "Lehni." Naprosto typické. Kocour poslouchá jen co on chce a jak chce, případně nechce.

Na Nokii.

Kulich zlobí, protože je asi v pubertě a jako každej puberťák má svoje. Ten můj tu lítá jako střelenej a vidina sáčku, igelitky nebo jakéhokoliv obalu obsahující cokoliv (já tu mít heroin, tak ho to asi zabije) ho vzkojotí k nevídaným úkonům.

Třeba včera – byla jsem na nákupu a tam měli slevu na jakýsi sáček s bramboráky. No co, projednou se to nezblázní. Vlezu domu, položím tašku na podlahu a neuplyne ani pět minut, to jako si jdu umýt ruce a svléci se, a Kulich se tu najednou potuluje s nohou plnou mouky nebo co to je. Říkám si, mouku mám uklizenou... Co se tu sakra děje?

A ony to bramboráky, jak jsem zjistila až nakonec, protože byly až úplně dole, komplet protržené z obou stran a vysypané, z taktéž protržené igelitky.

Kulíšek už není Kulíšek. Je mu necelých 11 měsíců a váží 5,3 kila. Je to Kulich!

Pěkně se pronese. V přepravce, když sebou ještě mele, je těžký jako malé tele. Jinak v pohodě pět kilo uzvednu, ale už je to kocour veliký.

No co! Jaký páníček, takový tvoreček.

Bylo to docela nedávno, nad něčím jsem si lámala hlavu. Ležela jsem na posteli, ruce vedle hlavy, která směřovala k prostěradlu. Taková ta brečící pozice. Ale nebrečela jsem. Kulich přišel a začal mi hlavou otírat ruce a všelijak mě uklidňovat. Byla jsem překvapená. Něco takového bych nečekala.  A to už mám Kulicha několikátý měsíc.

Zažili jste někdo něco takového?

Ležíme spolu v postýlce. Když tu se Kulich pustí do divné akce – začne mi očuchávat nosní dírky. Čuchá, čuchá, stále čuchá, když v tu chvíli mi zaútočí na brýle.

Pak odpadne do postele.

Co tím jako chtěl básník říci? Kulichu, mluv!

Nefunguje.

Kulich se zamiloval.

Je to boj!

Nebylo mi nic a je mi líp.

A co nám berou?

Lump na igelitky rovná se Kulich Courek. Nemám doma jedinou nerozkousanou igelitku, jediný nerozkousaný toaletní papír, chleba nerozkouše jedině když je v ledničce, krade máslo a cokoli od masa v jakémkoli skupenství. Všichni mi tvrdili, že po kastraci se uklidní. Houby!

Je furt stejnej!

Včera jsem nechala vykastrovat svého kocourka Kulicha. Co se však za pojmem kastrace všechno skrývá? Měla jsem tu čest poznat a díky, už podruhé nechci. Jeden kocour stačí a ty držky, co na mě házel... Hrozný. Jako bych mohla za všechno jeho trápení. No a mohla jsem. Paní veterinářka to vystihla dobře: "Mám odebrať  kocúra a vy si přijďte ve čtvrt na šest."

Furt tu něco smrdělo, ale děsně. Vypíglovala jsem kočičí záchod. Pořád tu něco smrdělo. Prohlídla jsem už celý byt. Boha jeho já měla nasráno ve skříni, respektive ve výklenku, který je otevřený. A louže sračiček měla naprosto stejnou barvu jako nábytek, takže to nebylo hned vidět, dokonce ani napodruhé a napotřetí.

Koho by to napadlo – nasrat do skříně. Notabene průjem, takže louže zvící deseti centimetrů. Jsme tu jenom dva a já si do vlastního výklenku prostě nenaseru.

Ó bože, proč já si jenom pořizovala kočku! :)

Kojot odjel na Mezi světy a mně zůstala Eliška na hlídání. Odvezla jsem si jí do své vesničky a kdo to ví, co nastalo? Správně. Nastaly obranné manévry obou znesvářených světů – psího a kočičího.

No a někde mezi tím jsem se plácala já.

S Kulichem máme takový zvláštní vztah.

Dotykový.

Co? No svíčku přece.

V mé poličce mám jedno hafo svíček, druhé hafo je ve skříni, ale to tak nepoužívám. Kočičákovi nemine den, aby svíčku nesebral  ... a pak ji nechal být. Je už sice mírně ožraná od toho, jak ji Kulich kouše a pokouší se ji dostat z toho hafa svíček, ale jinak, spolehlivě je to jediné, co ho na svíčkách zajímá.

Vnímám to jak zbloudilý drát, zbloudilou elektřinu. Co ho na té svíčce tak bere? Netuším. Ale den co den, ať ji ukryju kam ji ukryju, vždycky se mi octne na podlaze.

Svíčka jedna zbloudilá.

Jednoho z minulých dnů jsem byla postavena před záhadu. Na střešním okně v prvním patře košaté budovy se objevily neznámé stopy.

Koukala jsem na stopy několik dní. Nic se neměnilo. Z internetu se mi podařilo nalézt skautské stránky o stopách a jak je každý skaut musí mrskat. Asi mě málo bavilo mrskat stopy, když jsem byla dítě.

Přízeň odsoudila stopy na divoké kočky, jenomže já jsem zjistila, čí ty stopy jsou.

Kuna lesní.

Co z toho můžeme takhle dohromady usoudit?

Bydlím u lesa.

Pravděpodobně bydlím na vesnici.

Kuna nechala stopy na okně, tudíž předtím musela projít bahnem, takže pršelo a jí to strašně klouzalo.

Sláva analýze.

Šlápnutá na hlavu. Neskutečný pocit. Měkká tlapka tlápla něžně nad mé ucho a seskočila dolů z postele. Pravda, skočila i s kocourem.

Když už si myslíte, že na nic jiného nemáte síly, pak síla nebeská dá vám vědět, jak a co.

Kdo nezaregistroval změnu názvu rubriky – jak to dělám při každé změně počtu čumáčků v domácnosti, tak už mám jen toho jednoho čumáčka – Kulicha Courka – krásného to kocoura. Měla jsem ještě tři potkánky, ale ti museli ke Kojotovi, protože kocourek byl pěknej agresor.

Co to je mít doopravdovou zodpovědnost? Mít někoho na starost. U potkanů mi to tak na mysl nepřišlo, až s kocoury v naší rodině.

To znamená i mého kocourka.

"Hele!" Hvízdnul Láďa, toho času v uniformě. "Kocour."

"No a? Jen tam čumí." Řekl Petr.

"O co, že skočí!" Chvástal se Láďa a vyndal z tašky svačinu.

Poslední měsíce jsem mu nechávala otevřenou klec. Nikdy nikam neutekl, ale když jsem šla okolo, tak vykoukl, aby si vzal kokinko z mojí ruky. Naprosto jsem mu věřila.

To máte tak, je to ekonomika... Převis nabídky nad poptávkou, ceny jdou dolů a my zákazníci je dolů tlačíme a tlačíme a tlačíme, až se jednou probudíte a přistane vám doma vlastní vinou Furminátor. Furminátor jako terminátor, jenže na chlupy. První, co jsem udělala je, že jsem ho vyzkoušela. To dá rozum.

"Eliško! Pocem!" Vyju na psa vědoma si toho krásného furminátoru ve svých božských rukou.

Eliška přišla.

I přišla dnes přízeň oslavit Kojotovy narozeniny. Pohostili jsme ji a ona pak vyjádřila přání podívat se na všechna naše zvířata. Potom si vzpomněla na, jak se jenom ten had jmenoval, no na Amálku (natrix maura).

"Ta umřela," říkám já.

"Ta byla taková hodná a elegantní..."

"Nojo, ale je mrtvá." Znovu říkám já jak nevěřícímu Tomášovi.

"Já bych si jí chtěla tak pochovat."

"Je na mrazáku..."

...?!

Drtivou většinu mého volného času trávím doma. Já moc nejsem na ta setkání a na lidi už vůbec ne. Čas od času s přízní, která je každej den v prachu, vedeme starý spor na téma: "Jak můžeš být pořád doma?" Můžu. No. Co bych nemohla. Mám to doma ráda.

A vůbec. Koupila jsem si na Aukru za 250Kč (+150Kč doprava) krásné kožené houpací křeslo.

Máme doma borovici černou, velkou a chlupatou, s velikánským stojanem a skoro uschlou.To po dobu zimních svátků poseschla a co dalšího... Ozdobený je už pouze vršek borovice a asi tři čtvrtě metru pod hvězdou. Aby se nám nemotaly po zemi kočkami sundané řetězy, navěsili jsme je volně na stromek a celé to tvorstvo žije vlastním životem dál.

Ještěrka agama vousatá zvaná Davídek se chtěl projít. Zrovna jsem balila dárky, tak jsem jeho zaťukání na sklo slyšela hned a tak jsem otevřela terárko s tím, že ho zase v dalších dnech někde najdeme. Netušila jsem, že ho najdeme takhle.

O oloupané šlupky z okurky.

V soužití se zvířaty nastávají i neromantické chvilky, jako například úklid zvratků, průjmů a soužití s nemocnými i na smrt nemocnými zvířaty a pak jejich následný skon. Kdo zvířata má, tak ví.

Docela mě pobavila včerejší snová hláška, když jsem byla někde kolem Brna na kolejových tratích a vláčela se s nákupem, až jsem se zastavila u jednoho chlapce, který měl dvě kočky s koťaty, několik potkanic s odrostlými mláďaty a v zarostlé trávě a betonu vládla divočina. Na mojí odpověď, že mám doma třicet takových a takových zvířat odpověděl, že proti těm jeho je to: "Nuda."

Dnes nuda doopravdy nebyla.

"Ty, Kojote, Čikita zvrací, netušíš proč?" Zeptala jsem se po telefonu Kojota bo jsem včera měla dámský večer s přespáním a domů jsem se vrátila až odpoledne.

"No vidíš, já jsem Ti to zapomněl říct, Čikita včera lítala po bytě a na ocase měla přilepenou mucholapku." Na to Kojot.

Obě naše kočky jsou původem z ulice. Zůstalo to v nich.

Eliška, psí šera naší domácnosti, poslední dobou hrozně zbabovatěla. Bude jí jedenáct let.

Když jsem byla minulý týden uspávat další naši potkanku Giltinku ve věku dvou let a tří měsíců, dotkla se mě smrt a dala jsem Elišce ještě tak možná rok a půl, možná dva roky života. Změna byla ihned absolutně pochopena a akceptována a během dne Eliška přišla sebou třikrát plácnout do postele a ještě se slastně zarochňat. My dvě spolu někdy komunikujeme telepaticky.

Zas to na mě sedlo, na oči nevidím, klepu se jak ratlík, na teploměru 38, Kojot odešel do práce a mám jít ven s Eliškou. V tomhle stavu bych tak akorát zimomřivě spadla ze schodů, čtvrtý patro bez výtahu je slast. To si říkám celé dopoledne, po kusech spím, ve stavu zmámení jsem dospěla k bludu o tom, že je mi zle z aviváže, jak jsem vyprala peřiny a je převlečeno. V horečce jsem schopna věřit opravdu skoro všemu. Nakonec beru telefon a volám přízeň: "Haló, tady kouzelné sluchátko... Objednávám si jedno venčení Elišky, prosím, co nejdříve."

Nejdříve je to krásná malá želvička. Vodní. Pak z ní vyroste dvaceti až třiceti centimetrový pazour a hodný tatínek nebo maminka, co pro své dítko koupila tu krásnou malou želvičku, má z dospělé želvy jen pramalou radost. Velké to je, kouše to, žere to, sere to kudy to plave.

Je třeba koupit větší terárko, to se nikam nevejde, Želva se plácá na třiceti centimetrech čtverečních, protože takový malý terárko potřebovala právě na začátku. Větší terárko – větší investice. Větší terárko – velkej filtr. Ale vopravdu velkej. Za několik tisíc korun, stejně jako nové terárko stálo několik modrých. Želva je čím dál tím větší.

Je třeba s tím něco udělat...

Aneb kočky jedny mlsný nevycválaný, měla bych říct :) ale neřeknu. My máme kočky vycválaný. To jenom v obchodech nám po nákupu za drápky zůstávají malé pytlíčky pro mlsné jazýčky. Vzorky.

"A můžete to tady potom kupovat pohodlně ve dvoukilových baleních. Kolik že jste říkala, že jich máte? Dvě? Tak to vám ještě přidám. A jeden navrch pro pejska. Říkala jste, že máte pejska, že ano."

"Eeeh, ano."

Nedávno jsem se ocitla v Karlových Varech. Šla jsem se večer projít a za šera došla do japonské zahrady.

Cestou jsem našla míček.

Zvednula jsem ho a dala si ho do kapsy mého zeleného meditačního hábitu. To pro naši fenku Elišku, aby si měla s čím hrát. Míčků už jsme pro ni našli nespočetně.

Několik týdnů máme u nás doma dvě potkyšky z pokusů, z výzkumáku. Vybírali jsme z deseti už nepotřebných potkanů a nabídka zněla:"Vezměte si jich co nejvíc, koho si nikdo nevezme, toho utratíme."

Byly doby, kdy jsme měli třicet potkyšů. Byly dokonce doby, kdy jich bylo padesát. Teď zemřela předposlední holčička, druhé dávám pár měsíců – nádor. Amišek je zdravej a tlustej, to po mně. A Lidožrout? Ač jsou mu dva roky, tak ho budeme muset za dalších pět let odstřelit, takovou má životní sílu.

Byly doby, kdy život kmene byl spojen se svým lesem, se svými ochrannými a jinými duchy a vůbec se svým územím a rituály.

Byly doby, kdy jsem byla schopna se přemístit částečně z Prahy do Brna a tady nějak začít žít. Brno mě přijalo radostně, svátečně, hezky. Cítím se tu jako doma, to jenom kus mně je pryč, zůstal na místech, kde jsem dělala ty zvláštní rituály, kde jsem pracovala s krajinou, s jejími ochrannými i jinými duchy. Ten kus mně se nějak nepřemístil. Nejsem doma už ani v Praze, ani v Brně. Každou nohou v jiném městě, roztržená napůl. V části svého života.

Jednou doma Čikita objevila kožešinu.

Jak jsem již psala, ráno na Štědrý den se nám narodila čtyři pískomilata. Jsou to dvě holky a dva kluci, černobílou holčičku si necháme a ostatní jsou volně k odběru našim čtenářům, zcela zdarma.

A na mě tam koukala úžasná černobílá berkshirová potkanka. Vůbec se nebála. Ani osudu ani ničeho. Její sourozenci tam leželi na hromadě a pochrupovali. Očividně se jim vedlo dobře a byli šťastní a vyrovnaní, jak jenom potkaní miminka můžou být. Ukázala jsem ji Kojotovi. Kojot zvlčile prohlásil, že nejlepší jsou potkánci z chovatelské stanice.

Koukaly jsme s potkankou na sebe, měla úžasný bílý kříž v černých chloupkách na bříšku. To se toho nadělá s jedním teletem, tady ta potkanka, to je pane magická potkyška. Určitě.

"Nemůžeš zachránit všechny potkánky." Protestoval Kojot.

Přestala jsem namítat, že je krásná. Vzdala jsem to.

Někdo to rád jahodové...

Ve stejný den, kdy zemřela Didactylos, jsem nahmatala vlčačce Elišce několik malých nádorů v liště prsních bradavek. Nádor poznám, jak na něj sáhnu. Od potkyšů jsem vycvičená pohmatem velmi dobře. Prošlo mnou několik postojů k téhle nemoci a odcházení Elišky. Budeme mít nového pejska, až Eliška umře? Kojot by rád buď štěně nebo žádného pejska a klid. Já bych ráda pejska z útulku, už trochu vycvičeného, protože nejsem schopna vycvičit sama sebe, natož důsledně pérovat nějaké štěně, které je notabene na mazlení. Nejsem pérovací typ.

A tak se ve mně mísila lítost, prohra, budoucí naděje a pokus zůstat klidná.

Karuška se chová stabilně spíš jako potkyš než jako křeček. Sedává často na rameni, nechává se hladit, nekouše a není nepříjemná, prostě mám z ní pocit potkana. A protože ho mám už delší dobu, tak jsem se dneska odhodlala k vyptání se "tam nahoru", jestli náhodou nebyla potkyšem. A byla. Dokonce jí i znám. Je to Citynka.

Takže je to jasný. Sedání na levém rameni, mazlení se s prsty, to všechno jsme uměly. Dohromady. Vzalo mi to dech. Musím se s tím smířit. Karuška si to zřejmě nepamatuje, ale automatika jí jde. 

Amíšek voní jako burákové máslo. Přetahujeme se s Kojotem o to, zda takhle potkaní chlapečci voní nebo ne, ale pro mě bude mít Burák zvláštní vůni pořád. Je hladký, teplý, má huňatý kožíšek a drsný jazyk, když olizuje dlaň. Miluje kafe. Krade jídlo a papírky. Poskakuje hravě a vesele a je to můj favorit.

Zvláštně voní hadi. Voní tím, co požírají. Ne, že by hadi voněli myšma... Ale voní jinak, tak nějak... neutrálně. Amálka loví ryby a voní po rybách. 

Najednou se vyrojili a byli všude. Po nenásilném lovení mololapkami, na které nám moli evidentně kašlali, jsem se naštvala a řekla STOP. Počet gramů molů na mol čtvereční překročil hranici a já udělala rychlý zásah Raidem proti létajícímu a lezoucímu hmyzu. Marně Kojot dovolával se čistého životního prostředí a jedovatosti. Nedovolal se. Byla jsem neoblomná. Ti létající parchanti musí chcípnout a když je to Raid na hmyz, ostatní zvířata to musí přežít.

Koneckonců, budu tu s nimi.

Potkáváte v dnešní době lidi s potkanem za krkem? Dme se jim hrudník záhadným způsobem? Vytváří si i v teplém počasí štuclík z rukávů? Chytněte se za knoflík pro štěstí...

Potkali jste – potkanáře.

Zbývají poslední tři dny do uzávěrky přihlášek k vánoční dvojvýstavě potkanů v Ostravě Kunčičkách pod taktovkou Bebechy.

Nezapomeňte své potkany s průkazem původu přihlásit, pro možnost vystavovat nemusíte být členem v ZO chovatelů morčat a jiných drobných hlodavců. Pokud ještě potkany nemáte, můžete se na ně jít alespoň podívat ;)

Bližší info v článku.

V den, kdy zemřela Kalamita, šel Kojot pro myši do zverimexu. I hadi musí mít co jíst. Většinou se s myškami rozloučím specifickým způsobem, ten den jsem na to však neměla sílu, takže žádná modlitba neproběhla. Kojot bere myšky z krabičky a hází je hadům. Zavírám oči a jen vnímám s pocitem životního koloběhu.

Provázím Kojota i k Tkaničce, Kojot chytá myšku za ocásek a já mu říkám: "Podívej, ona je ale gravidní..." A bříško před porodem je velké a cecíky nalité, myška na nás kouká.

Nehodili jsme ji tam...

Beze srandy. To je pořád někdo. V mrazáku se občas divím, co je to za věc s drápama, co tam na mě kouká a naše pohřebiště na okraji Brna se rozrůstá.

Rok 2007 – 15 úmrtí. Rok 2008 – zatím 11 úmrtí a vedle mne dodýchává Kalamita stářím. Dvanáctá.

Kolik zbývá?

A vyhrává... Bílej. Viď Černej, že tu s náma ještě chvilku pobudeš...

Občas se s Kojotem zasníme a pro náš budoucí domeček máme vymyšlená různá využití. Kromě krkavce a miniprasátek už máme také jasný vlastní pokoj pro kaloně, které si bohužel teď pořídit nemůžeme z prostorových důvodů a zároveň proto, že kaloní trus se špatně dostává z nábytku o kobercích nemluvě, což nám poradila velká příručka pro chovatele savců.

od nás lidí tryskomyši,

vidím, že to bude v hlavě,

myšlenky z nich tryskaj´ hravě.

"Amiško, jdeme na výlet!" Prohlásím do kuchyně, potkyška přiběhne po stole a jdeme. Zaplaveme si v Mariánském údolí v rybníku, polezeme si po stromech, Amiška vypije několik víček bezové šťávy a možná mě v plavání předežene. Plave stejně dobře jako vlčačka Eliška, možná i rychleji než my dvě dohromady. Potkani jsou dobří plavci. Amiška je skvělý potkan i plavec. Skvělý přítel.

Podle Novinek lvíčata v plzeňské ZOO zemřela hlady. Jejich kurátorka Lenka Václavová rozhodla, že cestou zachránění lvíčat nepůjdou, protože by vytvořili umělý odchov a v budoucnosti by nejspíše mláďata nebyla schopna žít s partnerem svého druhu.

Podle mě to není OK.

"Kojote, představ si, co Eliška zase udělala. A posaď se na to, jinak to vůbec nepobereš. Už sedíš?" Říkám mu vzrušeným hlasem s naléhavostí ženě vlastní o tom neposlušném psisku, co máme doma.

Plížící Elišku se sklopenýma ušiskama vykážu z kuchyně: "Ostudo!"

"Tak povídej..." zní od Kojota s nádechem smíchu, protože můj expresionismus už zná.

Vstávám a ještě rozespalá chodím kolem všech potkyšků a dívám se, jestli ještě dýchají a jsou uchrupkaní a spokojení. U jedné klece koukám – pod klecí loužička krve. Jak z jednoho potkyška mohlo najednou vytéct tolik krve a proč? Otvírám dvířka a sahám do chumlu teplých a měkkých buclatých potkanek – vše je v pořádku. Všechny jsou stále měkké a teplé, i když krvavé stopy sahají až dovnitř pelíšku.

To mě jenom převezl kousek červené řepy, co jim vypadl z klece ven a nad ním protékala napaječka... 

Kanibalský žáby. Asi...

A pejska se chová jak kdyby přišla o rozum. Zjevně.

Toto blognutí je vzpomínkou na letos odešlá zvířata, která s námi tvořila rodinu. Ať odpočívají v pokoji.

"Padesát devět? (třicet šet?, čtyřicet pět?)" udiví se jeden každý z těch, se kterými si o zvířatech povídám.

"Jasně. To víte, že to vezme nějaký čas. Ale dá se to." Fundovaně odpovím hlasem zaměstnané ženy, co se ve čtyři ráno probudí a za celý den péče kolem zvěře se protančí k posteli kolem půlnoci, kam padne za vlast. Do toho si pomyslím, že těch dvacet až pětatřicet potkanů je potřeba v první řadě vymazlit, aby byli přítulní a vlídní a rozvinula se jim jejich povaha a dobré rysy. Mazlit, mazlit, mazlit.

To ovšem říkám jen těm, se kterými se dostanu do hovoru delšího a už jsem je vyděsila "starostí o pavouky, ještěry a hady" a stále chtějí poslouchat dál. To byste nevěřili, jak jsou lidé hned hotovi s úsudkem o někom takovém, kdo se stará o takovou havěť. Nicméně, jejich nějaká vnitřní masochistická potřeba jim velí ptát se dál a představovat si domácnost s tolika zvířaty. Sama bych byla zvědavá, jestli to u nás, v jejich hlavě, vypadá jak u Addamsů nebo mají jinou, ještě více výživnou, fantazii.

"Líbilo by se Ti pro tu černou potkyšku od Besipky jméno Damkina?" Ptá se mě Kojot. Už totiž několik měsíců toužím po černé potkyšce a dyndám a dyndám až jsem vydyndala.

"Ale jo." Sice nevím, co jméno Damkina znamená, ale Kojot se se mnou nikdy zvlášť neradil ohledně jmen potkyšů, na kterých si velmi zakládá. Pojmenována jsou po keltských a jiných bozích z Encyklopedie Bohů a každé jméno je silné a má svůj specifický význam. Jím je spojen potkánek s určitým bohem a daná entita ho ochraňuje po celý jeho život. Jméno je důležité. Prostě – Kojot je na jména ujetej jak jinej chlap na vlastní auto. Leští je a přemýšlí o nich co má volnou chvilku. Dokonce už máme vymyšlená jména i pro vlastní budoucí děti, myslím, že jich už máme jasných šest a to včetně pořadí.

Včera jsem si zjišťovala nějaké detaily ohledně chování osminohých potvor. Narazila jsem na zajímavou diskusi, kde se řeší tvar používané pinzety, což mi přišlo k smíchu tak, až mi z toho tekly slzy.

O něco takového vás nemohu připravit:

Konečně!

Mohu o sobě hrdě prohlásit, že jsem přežila uštknutí hadem!

Kníknutí jen pro silné povahy a pro mě pro to, abych mohla sdílet bolest, kterou já sdílím s jednou naší potkyškou.

Sdílená bolest, poloviční bolest...

Besipka je od doby, kdy jí nechávám volný prostor stolu k vlastní realizaci, odrzlá tak, že by i otrlá myš měla co dělat, aby zmákla dělat takové věci, co drobná Besipka zmákne levou zadní.

To, že se se mnou rve o použité papírové kapesníky a je to boj v bojovém slova smyslu, kdy potkyška Besipka napíná všechny síly svého maličkatého tělíčka a přetahujeme se, to je ještě dobré. Ona se se mnou rve ale i o blbenky s hesly, poznámkami o úkolech a zatím jediné, co jí úspěšně odolává, jsou papíry formátu A4, které ne a ne prorvat deseticentimetrovými otevřenými dvířky.

CAUTHA je pokřtěn jménem etruského nebeského slunečního boha, který vychází z oceánu...

Sedm malých potkyšů hledá nové hodné majitele a pokud se na ně chcete podívat, prostudovat si jejich rodokmen nebo si třeba přečíst jejich horoskop, mrkněte se na stránky chovatelské stanice potkanů Světlonoš.

Mláďata se narodila 16. dubna 2007, po vynikajících rodičích budou s PP, jsou pojmenována podle bohů z keltské a římské mytologie.

Můžete vidět, jak se naše malý vymazlený motorový myši třeba ladně opírají o vanadinit nebo zkoumají jasně zelenou kudrnku.

Přijďte se podívat ...

Budiž jí země lehká....

*22.8.2005 – +2.5.2007

Děkuji Ti G-City Leptospirozo za krásně strávený čas, dala jsi do toho celý život, já jen kousek toho svého. Byla jsi hodný potkyšek, měla jsem Tě ráda...

A tak mám doma hada, Natrix maura neboli užovka maurská. Nojo, ale kde? To je aktuální otázka, kterou si pokládám velmi vážně, zvlášť když lezu po čtyřech po podlaze a řvu:"Amálko!" a představuji si hororový scénář, kdy se v noci přitulím k peřině a něco mě zalechtá na dlani v úrovni pasu a já to chytnu a... no... však víte...

A přece jsou! Nepochybujte! 

Díky, můj Sethe...

Konečně mohu oplatit dobrým hlídání hlídárně v přízni, není to sice za takových okolností, které bych si přála, ale každý dobrý skutek v nouzi pomůže a to fest.