Lucienne

Aneb kočky jedny mlsný nevycválaný, měla bych říct :) ale neřeknu. My máme kočky vycválaný. To jenom v obchodech nám po nákupu za drápky zůstávají malé pytlíčky pro mlsné jazýčky. Vzorky.

"A můžete to tady potom kupovat pohodlně ve dvoukilových baleních. Kolik že jste říkala, že jich máte? Dvě? Tak to vám ještě přidám. A jeden navrch pro pejska. Říkala jste, že máte pejska, že ano."

"Eeeh, ano."

Nedávno jsem se ocitla v Karlových Varech. Šla jsem se večer projít a za šera došla do japonské zahrady.

Cestou jsem našla míček.

Zvednula jsem ho a dala si ho do kapsy mého zeleného meditačního hábitu. To pro naši fenku Elišku, aby si měla s čím hrát. Míčků už jsme pro ni našli nespočetně.

Několik týdnů máme u nás doma dvě potkyšky z pokusů, z výzkumáku. Vybírali jsme z deseti už nepotřebných potkanů a nabídka zněla:"Vezměte si jich co nejvíc, koho si nikdo nevezme, toho utratíme."

Byly doby, kdy jsme měli třicet potkyšů. Byly dokonce doby, kdy jich bylo padesát. Teď zemřela předposlední holčička, druhé dávám pár měsíců – nádor. Amišek je zdravej a tlustej, to po mně. A Lidožrout? Ač jsou mu dva roky, tak ho budeme muset za dalších pět let odstřelit, takovou má životní sílu.

Byly doby, kdy život kmene byl spojen se svým lesem, se svými ochrannými a jinými duchy a vůbec se svým územím a rituály.

Byly doby, kdy jsem byla schopna se přemístit částečně z Prahy do Brna a tady nějak začít žít. Brno mě přijalo radostně, svátečně, hezky. Cítím se tu jako doma, to jenom kus mně je pryč, zůstal na místech, kde jsem dělala ty zvláštní rituály, kde jsem pracovala s krajinou, s jejími ochrannými i jinými duchy. Ten kus mně se nějak nepřemístil. Nejsem doma už ani v Praze, ani v Brně. Každou nohou v jiném městě, roztržená napůl. V části svého života.

Jednou doma Čikita objevila kožešinu.

Jak jsem již psala, ráno na Štědrý den se nám narodila čtyři pískomilata. Jsou to dvě holky a dva kluci, černobílou holčičku si necháme a ostatní jsou volně k odběru našim čtenářům, zcela zdarma.

A na mě tam koukala úžasná černobílá berkshirová potkanka. Vůbec se nebála. Ani osudu ani ničeho. Její sourozenci tam leželi na hromadě a pochrupovali. Očividně se jim vedlo dobře a byli šťastní a vyrovnaní, jak jenom potkaní miminka můžou být. Ukázala jsem ji Kojotovi. Kojot zvlčile prohlásil, že nejlepší jsou potkánci z chovatelské stanice.

Koukaly jsme s potkankou na sebe, měla úžasný bílý kříž v černých chloupkách na bříšku. To se toho nadělá s jedním teletem, tady ta potkanka, to je pane magická potkyška. Určitě.

"Nemůžeš zachránit všechny potkánky." Protestoval Kojot.

Přestala jsem namítat, že je krásná. Vzdala jsem to.

Někdo to rád jahodové...

Ve stejný den, kdy zemřela Didactylos, jsem nahmatala vlčačce Elišce několik malých nádorů v liště prsních bradavek. Nádor poznám, jak na něj sáhnu. Od potkyšů jsem vycvičená pohmatem velmi dobře. Prošlo mnou několik postojů k téhle nemoci a odcházení Elišky. Budeme mít nového pejska, až Eliška umře? Kojot by rád buď štěně nebo žádného pejska a klid. Já bych ráda pejska z útulku, už trochu vycvičeného, protože nejsem schopna vycvičit sama sebe, natož důsledně pérovat nějaké štěně, které je notabene na mazlení. Nejsem pérovací typ.

A tak se ve mně mísila lítost, prohra, budoucí naděje a pokus zůstat klidná.

Karuška se chová stabilně spíš jako potkyš než jako křeček. Sedává často na rameni, nechává se hladit, nekouše a není nepříjemná, prostě mám z ní pocit potkana. A protože ho mám už delší dobu, tak jsem se dneska odhodlala k vyptání se "tam nahoru", jestli náhodou nebyla potkyšem. A byla. Dokonce jí i znám. Je to Citynka.

Takže je to jasný. Sedání na levém rameni, mazlení se s prsty, to všechno jsme uměly. Dohromady. Vzalo mi to dech. Musím se s tím smířit. Karuška si to zřejmě nepamatuje, ale automatika jí jde. 

Amíšek voní jako burákové máslo. Přetahujeme se s Kojotem o to, zda takhle potkaní chlapečci voní nebo ne, ale pro mě bude mít Burák zvláštní vůni pořád. Je hladký, teplý, má huňatý kožíšek a drsný jazyk, když olizuje dlaň. Miluje kafe. Krade jídlo a papírky. Poskakuje hravě a vesele a je to můj favorit.

Zvláštně voní hadi. Voní tím, co požírají. Ne, že by hadi voněli myšma... Ale voní jinak, tak nějak... neutrálně. Amálka loví ryby a voní po rybách. 

Najednou se vyrojili a byli všude. Po nenásilném lovení mololapkami, na které nám moli evidentně kašlali, jsem se naštvala a řekla STOP. Počet gramů molů na mol čtvereční překročil hranici a já udělala rychlý zásah Raidem proti létajícímu a lezoucímu hmyzu. Marně Kojot dovolával se čistého životního prostředí a jedovatosti. Nedovolal se. Byla jsem neoblomná. Ti létající parchanti musí chcípnout a když je to Raid na hmyz, ostatní zvířata to musí přežít.

Koneckonců, budu tu s nimi.

Potkáváte v dnešní době lidi s potkanem za krkem? Dme se jim hrudník záhadným způsobem? Vytváří si i v teplém počasí štuclík z rukávů? Chytněte se za knoflík pro štěstí...

Potkali jste – potkanáře.

Zbývají poslední tři dny do uzávěrky přihlášek k vánoční dvojvýstavě potkanů v Ostravě Kunčičkách pod taktovkou Bebechy.

Nezapomeňte své potkany s průkazem původu přihlásit, pro možnost vystavovat nemusíte být členem v ZO chovatelů morčat a jiných drobných hlodavců. Pokud ještě potkany nemáte, můžete se na ně jít alespoň podívat ;)

Bližší info v článku.

V den, kdy zemřela Kalamita, šel Kojot pro myši do zverimexu. I hadi musí mít co jíst. Většinou se s myškami rozloučím specifickým způsobem, ten den jsem na to však neměla sílu, takže žádná modlitba neproběhla. Kojot bere myšky z krabičky a hází je hadům. Zavírám oči a jen vnímám s pocitem životního koloběhu.

Provázím Kojota i k Tkaničce, Kojot chytá myšku za ocásek a já mu říkám: "Podívej, ona je ale gravidní..." A bříško před porodem je velké a cecíky nalité, myška na nás kouká.

Nehodili jsme ji tam...

Beze srandy. To je pořád někdo. V mrazáku se občas divím, co je to za věc s drápama, co tam na mě kouká a naše pohřebiště na okraji Brna se rozrůstá.

Rok 2007 – 15 úmrtí. Rok 2008 – zatím 11 úmrtí a vedle mne dodýchává Kalamita stářím. Dvanáctá.

Kolik zbývá?

A vyhrává... Bílej. Viď Černej, že tu s náma ještě chvilku pobudeš...

Občas se s Kojotem zasníme a pro náš budoucí domeček máme vymyšlená různá využití. Kromě krkavce a miniprasátek už máme také jasný vlastní pokoj pro kaloně, které si bohužel teď pořídit nemůžeme z prostorových důvodů a zároveň proto, že kaloní trus se špatně dostává z nábytku o kobercích nemluvě, což nám poradila velká příručka pro chovatele savců.

od nás lidí tryskomyši,

vidím, že to bude v hlavě,

myšlenky z nich tryskaj´ hravě.

"Amiško, jdeme na výlet!" Prohlásím do kuchyně, potkyška přiběhne po stole a jdeme. Zaplaveme si v Mariánském údolí v rybníku, polezeme si po stromech, Amiška vypije několik víček bezové šťávy a možná mě v plavání předežene. Plave stejně dobře jako vlčačka Eliška, možná i rychleji než my dvě dohromady. Potkani jsou dobří plavci. Amiška je skvělý potkan i plavec. Skvělý přítel.

Podle Novinek lvíčata v plzeňské ZOO zemřela hlady. Jejich kurátorka Lenka Václavová rozhodla, že cestou zachránění lvíčat nepůjdou, protože by vytvořili umělý odchov a v budoucnosti by nejspíše mláďata nebyla schopna žít s partnerem svého druhu.

Podle mě to není OK.

"Kojote, představ si, co Eliška zase udělala. A posaď se na to, jinak to vůbec nepobereš. Už sedíš?" Říkám mu vzrušeným hlasem s naléhavostí ženě vlastní o tom neposlušném psisku, co máme doma.

Plížící Elišku se sklopenýma ušiskama vykážu z kuchyně: "Ostudo!"

"Tak povídej..." zní od Kojota s nádechem smíchu, protože můj expresionismus už zná.

Vstávám a ještě rozespalá chodím kolem všech potkyšků a dívám se, jestli ještě dýchají a jsou uchrupkaní a spokojení. U jedné klece koukám – pod klecí loužička krve. Jak z jednoho potkyška mohlo najednou vytéct tolik krve a proč? Otvírám dvířka a sahám do chumlu teplých a měkkých buclatých potkanek – vše je v pořádku. Všechny jsou stále měkké a teplé, i když krvavé stopy sahají až dovnitř pelíšku.

To mě jenom převezl kousek červené řepy, co jim vypadl z klece ven a nad ním protékala napaječka... 

Kanibalský žáby. Asi...

A pejska se chová jak kdyby přišla o rozum. Zjevně.

Toto blognutí je vzpomínkou na letos odešlá zvířata, která s námi tvořila rodinu. Ať odpočívají v pokoji.

"Padesát devět? (třicet šet?, čtyřicet pět?)" udiví se jeden každý z těch, se kterými si o zvířatech povídám.

"Jasně. To víte, že to vezme nějaký čas. Ale dá se to." Fundovaně odpovím hlasem zaměstnané ženy, co se ve čtyři ráno probudí a za celý den péče kolem zvěře se protančí k posteli kolem půlnoci, kam padne za vlast. Do toho si pomyslím, že těch dvacet až pětatřicet potkanů je potřeba v první řadě vymazlit, aby byli přítulní a vlídní a rozvinula se jim jejich povaha a dobré rysy. Mazlit, mazlit, mazlit.

To ovšem říkám jen těm, se kterými se dostanu do hovoru delšího a už jsem je vyděsila "starostí o pavouky, ještěry a hady" a stále chtějí poslouchat dál. To byste nevěřili, jak jsou lidé hned hotovi s úsudkem o někom takovém, kdo se stará o takovou havěť. Nicméně, jejich nějaká vnitřní masochistická potřeba jim velí ptát se dál a představovat si domácnost s tolika zvířaty. Sama bych byla zvědavá, jestli to u nás, v jejich hlavě, vypadá jak u Addamsů nebo mají jinou, ještě více výživnou, fantazii.

"Líbilo by se Ti pro tu černou potkyšku od Besipky jméno Damkina?" Ptá se mě Kojot. Už totiž několik měsíců toužím po černé potkyšce a dyndám a dyndám až jsem vydyndala.

"Ale jo." Sice nevím, co jméno Damkina znamená, ale Kojot se se mnou nikdy zvlášť neradil ohledně jmen potkyšů, na kterých si velmi zakládá. Pojmenována jsou po keltských a jiných bozích z Encyklopedie Bohů a každé jméno je silné a má svůj specifický význam. Jím je spojen potkánek s určitým bohem a daná entita ho ochraňuje po celý jeho život. Jméno je důležité. Prostě – Kojot je na jména ujetej jak jinej chlap na vlastní auto. Leští je a přemýšlí o nich co má volnou chvilku. Dokonce už máme vymyšlená jména i pro vlastní budoucí děti, myslím, že jich už máme jasných šest a to včetně pořadí.

Včera jsem si zjišťovala nějaké detaily ohledně chování osminohých potvor. Narazila jsem na zajímavou diskusi, kde se řeší tvar používané pinzety, což mi přišlo k smíchu tak, až mi z toho tekly slzy.

O něco takového vás nemohu připravit:

Konečně!

Mohu o sobě hrdě prohlásit, že jsem přežila uštknutí hadem!

Kníknutí jen pro silné povahy a pro mě pro to, abych mohla sdílet bolest, kterou já sdílím s jednou naší potkyškou.

Sdílená bolest, poloviční bolest...

Besipka je od doby, kdy jí nechávám volný prostor stolu k vlastní realizaci, odrzlá tak, že by i otrlá myš měla co dělat, aby zmákla dělat takové věci, co drobná Besipka zmákne levou zadní.

To, že se se mnou rve o použité papírové kapesníky a je to boj v bojovém slova smyslu, kdy potkyška Besipka napíná všechny síly svého maličkatého tělíčka a přetahujeme se, to je ještě dobré. Ona se se mnou rve ale i o blbenky s hesly, poznámkami o úkolech a zatím jediné, co jí úspěšně odolává, jsou papíry formátu A4, které ne a ne prorvat deseticentimetrovými otevřenými dvířky.

CAUTHA je pokřtěn jménem etruského nebeského slunečního boha, který vychází z oceánu...

Sedm malých potkyšů hledá nové hodné majitele a pokud se na ně chcete podívat, prostudovat si jejich rodokmen nebo si třeba přečíst jejich horoskop, mrkněte se na stránky chovatelské stanice potkanů Světlonoš.

Mláďata se narodila 16. dubna 2007, po vynikajících rodičích budou s PP, jsou pojmenována podle bohů z keltské a římské mytologie.

Můžete vidět, jak se naše malý vymazlený motorový myši třeba ladně opírají o vanadinit nebo zkoumají jasně zelenou kudrnku.

Přijďte se podívat ...

Budiž jí země lehká....

*22.8.2005 – +2.5.2007

Děkuji Ti G-City Leptospirozo za krásně strávený čas, dala jsi do toho celý život, já jen kousek toho svého. Byla jsi hodný potkyšek, měla jsem Tě ráda...

A tak mám doma hada, Natrix maura neboli užovka maurská. Nojo, ale kde? To je aktuální otázka, kterou si pokládám velmi vážně, zvlášť když lezu po čtyřech po podlaze a řvu:"Amálko!" a představuji si hororový scénář, kdy se v noci přitulím k peřině a něco mě zalechtá na dlani v úrovni pasu a já to chytnu a... no... však víte...

A přece jsou! Nepochybujte! 

Díky, můj Sethe...

Konečně mohu oplatit dobrým hlídání hlídárně v přízni, není to sice za takových okolností, které bych si přála, ale každý dobrý skutek v nouzi pomůže a to fest.