Lucienne

Ty jsou tak blbý, že se divim, že to vůbec někdo čte a komentuje. To rovnou můžeš napsat, že telefon mi dělá bububu (jde si pro nabíječku) bububu bubu bububu.

A budou to číst taky :)))))))))

Když už tu blbnu se svejma teplotama, který kvalitně odhaduju, tak jsem zašla do lekárny – ať si nějaký vyberu.

"Buď Vám můžu dát obyčejný, ale strašně špatně se sklepává, nebo mohu dát elektronický, ale ten zas strašně pomalu dobíhá, takže sice zazvoní, ale musíte čekat dalších pět až sedm minut, než to doběhne a Vy se dovíte svou teplotu."

"No to je strašný."

"Ale nic jinýho není na trhu."

"Tak já si ho vezmu."

Doma schválně čekám. 37,5...píp píp píp... .... .... 37,6...37,7....37,8....37,9.

No já se z toho snad vyjevím.

Takže – kdo máte chuť koupit si OMRON, tak se na to vyprdněte, ty nervy jsou pak větší než aktuální teplota.

Nevíte totiž, kde se ten teploměr zastaví...

Kdo máte zbytečných 199 Euro a chcete mi udělat radost, kupte mi jméno bouře ;) A já budu foukat a bouřit, bude pršet až bude všude mokro a budou se tvořit primární savé víry a sekundární savé víry. Budou cely a supercely, mikrobursty a tornádečka. Budu hvízdat a šířit šepot. Stromy budou o sebe pleskat listy a budou se ohýbat jako třtiny až k zemi. A pak budou v novinách hlásit že ne Daisy, ale Lucienne byla ten tropitel a budu přes celou mapu jménem. Jo!

Prý mám vytěsňovací období, prohlásil Kojot ohledně mé dnešní diskuse s přízní, kdy já jsem pevně oponovala tomu, že by jistá situace Kojota naštvala a proto na určitou věc nedával tak pozor, jak měl a věc došla úhony. Jak by se mohl Kojot naštvat? Určitě ne. Následně jsem si postěžovala Kojotovi, že z hovoru byla většina témat směřována k obraně mých pozic a přecházení podpásovek s klidem Černého Tulipána. A Kojot se na to přiznal, že naštvaný byl, ale věc se rozbila sama od sebe, že s tím jeho naštvání nemělo nic společného.

Takže byl! A já ho bránila.

Poněkud drsná inspirace ztracené cyklistické rukavice na bitevním poli vykáceného parku.

pole mrtvých rukavic
rozeznívá ve mně melancholii prstů
které obrácené dlaní k zemi
vzdávají hold nebi

Podle Novinek ano: "Z toho všeho vyplývá, že nejobletovanější skupinou potenciálních zákazníků by se v dohledné době mohli stát důchodci. Z obálek katalogů zmizí mladí, šťastní a úspěšní a nahradí je mladiství penzisté s vnoučaty . Také v tomto ohledu budeme ostatně dobíhat několikaleté zpoždění za západoevropskými zeměmi."

Přemýšlela jsem, jestli opravdu slovo mladistvý není jen nějaká zkratka pro "mladě vypadající" a vývoj českého jazyka mi nějak záhadně neunikl. Opravdu stále znamená jedince ve věku od 15 do 18 let již trestně odpovědného. To by tedy měl být, pokud už teď je penzista a jeho vlastní děti mají děti.

Tedy je vidět, že doháníme západoevropské státy v každé kravině.

"Mně ten Hegel tak připomíná Gombu," říkám Kojotovi. "Taky ta svá moudra tak seká a má mezi nimi mezery a tak."

"Neříkej. To musíš Gombovi říct, určitě bude mít radost, že píše jak Hegel," odpovídá Kojot.

"Vidíš? Taky tu má ten Hegel tři hvězdičky a podívej, kolik těch mezer všude mezi těmi paragrafy. Celej Gomba," poukazuji na očividnou podobnost.

"Nechci Ti brát radost z objevu, ale ty tři tečky znázorňují to, že vydavatel v daném místě něco vynechal..." glosuje Kojot a usazuje mě v salvě smíchu... 

 

TEIDU

Ráda si zpívám, i když to poslední dobou nedělám často. Bývaly doby, kdy jsem si brávala walkmana a zpívala si venku West side story nebo jiné písně, kterých jsem byla aktuálně plná. Takové karaoke. A vůbec mi nevadilo, že si zpívám z plných plic v noci třeba v parku nebo na parkovišti u práce, na takovém bezpečném a přitom liduprázdném místě. Potřebovala jsem to a tak jsem to dělala. A dělala jsem to tak, abych rušila co nejméně lidí, protože zpívat v noci v domě obývaném více partajemi, není zrovna v souladu s domovním řádem.

Kojot si se šibalským leskem v oku vymyslel řetězovku na základě jeho probírání se archivem fotek a jak tak vzpomínám, asi se budu vymykat průměru, ale je to tak.

Moje nejstarší vzpomínka je totiž na dobu, kdy mi nebyl ještě rok...

Tak toto je naprosto super ztvárnění situace mluvím jenom rukama a to ještě špatně, ale z Francie místo z Čech. Dokonalý dodatek k mému nedávno napsanému článku "Proč nemluvíme anglicky?"

Hezkou zábavu!

 

 

Nenechte si ujít, mě to rozhodně pobavilo.

Soutěž o nejlepší kurzor 

To Vám teda řeknu, vidět takovou reklamu několikanásobně v komentářích, to už jednoho zvedne ze židle. Pardon, chtěla jsem říct, že jeden spadne ze židle smíchy. Stačilo se jenom ozvat s tím, že komentáře byly smazány a že si nepřeji žádný další spam – vysvětlení přišlo mailem už další den.

"jestli jsem něco někde dával tak to se v žadnem případě nejednalo o žádne spami a už vubec něco-co bi někomu mohlo poškodit počítač.

šlo o vebove adresi s duchovní a magickou tematykou moje a taky přatelske vebove adresy."

Co dodat... Asi nic.

a až se vrátíme, budou nás bolet nohy

Zítra odjíždíme s Kojotem na výlet do Moravského Krasu, do míst, kde Kojot strávil dětství a která mi slibuje ukázat už věky :). Podíváme se na místa plná tajemné krásy a kouzel a možná, že zažijeme něco tak neuvěřitelného, že se o to ani jeden z nás s Vámi nepodělí . Díky tomu, že nebudeme na netu, si můžeme natvrdo vyzkoušet, zdali jsme závislí na světové síti a Vás, čtenářích, kteří klikáte a klikáte a klikáte...

a my čekáme, čekáme a čekáme...

...na komentáře

P.S. Vracíme se ve středu.

a i když leta nemá televizi, rádio si pouští občas a aby nevyšla ze cviku, tak občas jde do kina, pořídila si dývídýčko ke kompu a konečně může machrovat, že taky vidí víc než jeden film měsíčně.

Vzhledem k tomu, ze vas vsechny zdravim momentalne z Madridu, tak je to bez diakritiky. Ale zase jsem rada, ze na tomhle kompu, respektive klavesnici najdu zavorku, protoze misto ni je tu znak ç. :-)

Když si čtu jeho články na www.chmi.cz , rozhodně dokáže pobavit a jednou si domluvím v Českém hydrometeorologickém ústavu schůzku, abych borce v meteorologii viděla na vlastní oči. Čím více se blíží předpokládaný odjezd, nervozitu vyrovnávám právě čtením jeho článků o počasí. A uznejte, že níže uvedená shrnutí prostě nemají chybu. Svým způsobem by se hodily do této Mirunovy povídky.

Jedem do Afriky, jedeme do Evropy... prostě jedeme ven!

Vítejte a vstupte do tajemného světa prvohorních močálů...

První pořádná jedlá houba na mé cestě přírodou! Letos první srážka s hříbkem žampiony nepočítaje! Hlásání veliké! Houby rostou jako po dešti! A byl to.... chvíle napětí...

Hahahaha! Nevím, jak u Vás doma, ale já mám...

Lidé kolem mě mi umožňují prožívat neúnavného rošťáka ve mně, protože pochopili, že já prostě jiná asi nebudu a voloviny a ostudu budu dělat pořád. Záleží jenom na tom, co mi padne do ruky. A když tomu pomůžou....

Jak se správně položit na otázku...

Taky u Vás máte tak šílený počasí? Bouře žab, tornáda a deště plechovek se sardinkami? A jak se mají Vaše rajčata?