Lucienne

Přijít na recept pravých kojotích placiček s nastrouhanými jablky trvalo dlouho, asi rok. Začala jsem chapatim, následně kombinovala mouku s mlékem, vejci, droždím, práškem do pečiva a nebo to nechala jen tak. Tak dva roky jsem pekla placičky tak obden, což je slušných nejméně čtyři sta pokusů a teď je připravuji tak jednou, dvakrát týdně, když dojde pečivo a zbyde mouka. Suma sumárum šest set jídel a Kojot se jich stále nemůže nabažit.

Několikrát v životě jsem zažila opravdové dobrodružství. Jedno z nejšílenějších bylo v domě s indickou rodinou, kde jsem vlastní volbou také bydlela a kde se žilo jinak, než u Evropanů. Jedla se rýže a spousta chilli papriček. Když si člověk spálil dršku, mohl si do ní dát za odměnu chapati (čapátí), byla to přesně taková odměna, jako hlt piva po něčem pálivém. Děcka to tam jedla snad od narození, neboť ona dokazovala náklonnost k indické kuchyni tím, že hrdě cucala feferonky před rodiči se stejnou vervou, jako ukazovala novou hračku či kresbičku.

Prostě Indie.

Rozhodla jsem se na dlouhodobé a neúnavné naléhání kojotího okolí zveřejnit recepty, které jsou uznávány Samotným Velkým Kojotem, který bystře odhalí každý dobrý recept svými chuťovými receptory.

Jako první příspěvek dávám k dobru recept poměrně mladý (dva dny), který se setkal s nebývalým úspěchem a který jsem si od A do Z vymyslela, protože jsem nikde nic takového nenašla. Takže nouze naučila Lucienne housti a její fantazie, těžce zkoušená, vyplodila tento božský pokrm.

Krmě bohů zove se:

Pečená ryba v těstíčku s karamelovo-ananasovou omáčkou a rýží