Lucienne

Vdova Dana po představiteli Supermana Christopheru Reeveovi se podělila se sdělovacími prostředky o zážitek, který se stal den po smrti jejího manžela.

"...jako formu posledního pozdravení zvolil duch mrtvého herce roj meteoritů, jimiž pokropil dům svých pozůstalých..."

Jedna moje známá je velice silný kuřák. Vykouří tak dvě krabičky cigaret denně. Je to velká pohodářka a naprosto nekonfliktní člověk. Jednoho dne přišla a měla je tam! Koho? No přece parazitické bytosti ve svém energetickém obalu, tak zvané auře.

Já jim říkám ušáci...

 

„Přivolávám tě Franto Nováku z druhého břehu a žádám tě, abys přišel a pomohl řešit situaci, kterou jsi za života nevyřešil. Uděláme na téhle situaci spoustu práce, pojď , vyřešíme to a bude klid."

Zazněly šoupavé kroky v předsíni. Lupla trubka ve zdi, průvan zašustil papírkem.

„No tak pojď už sem, nestyď se a pojď si s námi promluvit. Pojď, nestůj tam takhle. Kuk, no tak, bude to?"

Zase zašoupaly kroky v předsíni.

Bytost sice přišla, simulovala kroky na podlaze, dávala hlasitě najevo svou přítomnost a přitom nechtěla komunikovat. Prostě se chovala jak malý Jarda, když se schovává za máminy sukně a stydí se. Tahle se schovávala v předsíni. A tak ze seance nic nebylo. Řešit se bude někdy jindy

Tenhle díl, pátý, začnu příběhem, který se mi stal nedávno. Je protkán dobrodružstvím, kdy nevíte, co se stane, na co natrefíte za dalším rohem...

„Vzýváme a vyvoláváme tě, za pomoci této – Bábi se ani nezadrhla, „ostré a strašlivé hole z železného dřeva (poutnická hůl)."
Po vodě v kotli se rozeběhly drobné vlnky.
„Pohleď, k tvé poctě teď rozprášíme – " vypravila ze sebe s povzdechem Magráta „-celý pytlík staré jedlé sody a výjimečně zatvrdlé mýdlové vločky. Vážně, Stařenko, já nevím, ale -"
„A já tě volám a svazuji s pomocí – vypelichaného rýžového kartáče magické síly a zpuchřelé valchy ochrany," dokončila Stařenka a zamávala jmenovanými předměty. Z valchy upadl váleček na ždímání prádla.
„Pravdomluvnost je sice moc pěkná věc," zašeptala zničeně Magráta, „ale jsou chvíle, kdy to nějak není to pravé."
„Poslyš, děvče," naklonila se k ní Bábi. "Démonům je lhostejná vnější podoba věcí. Důležité je, co si myslíš!"
Pratchett, T., Soudné sestry – Zeměplocha

Přišla do kuchyně a talíře zařinčely v policích. Samy od sebe. Žárovka v lustru zase praskla a to už jí měnila minulý týden. Bylo tu takové divné dusno. Tady snad straší nebo co? „Klid tady bude!" Vykřikla odvážně. Talíře jemně zadrnčely a utichly. Hodiny tiše tikaly, bude šest hodin, čas večeře. Otevřela okno, aby se alespoň vzduch pročistil. Co budu dělat? A tak si klekla uprostřed místnosti a poprosila bytosti, aby odešly v pokoji a pomodlila se za ně. Okno se s prudkým zaduněním zavřelo.

Záclona se pomalu uklidňovala jak přestal být průvan...

Bylo nebylo, v jedné nemocnici seděla na onkologickém oddělení u lůžka žena v krásných plných padesáti letech. Její o něco starší manžel umíral na rakovinu. Sedávala tam už pěkných pár měsíců, před ním se smála, když odešla domů, tak plakala bezmocí. Po večerech se modlila před usnutím za jeho uzdravení.

Všichni to známe – ono bolestné odcházení blízkých ze světa nám důvěrně známého. Jsme tiše ponořeni v žalu a snažíme se nějak vyrovnat s nastalou situací. Přemýšlíme o tom, kde asi teď náš blízký je a jak se mu daří. Do toho nás provází starosti o pohřeb, zaplacení hrobu, kameník, dědické řízení – všechny ne moc příjemné věci, které jsou potřeba vyřešit. Citová frustrace z odchodu blízké osoby je jedna z nejtěžších věcí, které se člověku mohou čas od času přihodit. A do tohoto citového rozpoložení se někdy přihodí pár věcí, které nás mohou vyvést z rovnováhy. Mluvím o náhodách nenáhodách, které se přihodí ve chvílích, kdy jsme na dně a teprve pomalu sbíráme síly na další život.