Lucienne

Toť poznatek ze včerejška. Bomba. Péřová křídla znamenají, že jsou spříznění s ptactvem. Druhá bomba. Je snad ptactvo božím poslem? Zřejmě ano. Tušíte správně. Podařilo se mi vyvolat archanděla.

Je nádherný úplněk a já jsem vzpomínala na den, kdy jsem jela dělat rituál na Býčí skálu a přivezla si Zinušku. To mě přivedlo k uvědomění si hlavní souvislosti mezi bohy a lidmi.

 

Bohové totiž vnáší k lidem klid.

 

Lidi se drží doma a čím větší mráz, tím víc k sobě mají bytosti blíž.

Jednoho by z toho trefil šlak. Pětadvacet let se pokoušíte vysvětlit, že vaše cesta je jiná, vnitřní.

"K čemu Ti to je?"

"Co z toho máš?"

"Ty žiješ tak nešťastný život..."

Chápejte.... Nejsem ztělesněná óda na radost, neúčastním se pro bujarý vnitřní život v podstatě žádných "radovánek" a "ten život" je mi putna. Je mi jedno, že někomu přijde, že mi utíkají nejlepší léta pod rukama. 

Jenom ten boj furt dokola. To mě vyčerpává. 

Všechno už tu jednou bylo. Následující text jsem vytvořila tak, že jsem vzala většinu řehole svatého Františka z Assisi a to v základních pojmech a do nich vložila "dnešní stav" duchovna. Pochopitelně se mi spousta mágů do škatulky nevejde a mnozí zase ano. Představuji si to jako číst Knihu zákona od Crowleyho a sama se popasovat s tím, co to vlastně znamená. Nicméně i v dnešních učebnicích magie je většina níže popsaných bodů stejná. Tělo, duše, duch.

Kdekdo se zabývá tím, jak odsoudit magii v praktických, denních věcech, do Neumětel. Za všechny zúčastněné jmenuji Jozefa Kariku a jeho doslov v Zónách stínu či kupříkladu Magii peněz, mého muže Kojota (i když i ten si občas něco dopřeje cestou ovlivnění magií) a Ravena Argoni například v článku "Funguje rituál na 'zaříkávání' druhého člověka?".

Všechno to zní až lapidárně stejně. Je to vlastně takový jejich koníček. Prosté, umělecko-náboženské vyšívání deček rituálními pohyby. Popravdě řečeno, lidé, kteří se magií zabývají na vážno a jejich postoj k magii je nutí k protináboji, doslova odporu, to je divné. Divné, avšak pravdivé.

Lidé zabývající se magií tak končívají (ne všichni). Jak ti, co to vzdali a z koníčka se stal mrtvý bílý kůň, tak ti, co praktikují a vlastně se na slovo "mág" oklepou.

Právě čtu knížku od Johannese Jorgensena Svatý František z Assisi. František byl extrémní muž. Ze svých toulek po extrémních pohořích mám také dost přiměřeně extrémních zážitků, abych mohla porovnávat, a přesto si některé hlášky dost dobře nedokážu představit v praxi, aniž bych se zasmála.

"Z krucifixu před Františkem zazněl hlas, slyšitelný jen smyslům zaníceného srdce, hlas, pronášející tato slova: 'Jdi, Francesco, a postav znovu můj dům, neboť je již na spadnutí.'" No tak tohle musel formulovat jedině pánbůh...

Přemýšlela jsem o iluzích a o tom, jak je možné se v nich pohybovat. Faktem je, že kolem nás jakási síť, ve které se nachází cosi známé jako "astrál", cosi známé jako "hmota" a pak jakési paranormální jevy, které počínají lidovou slovesností, ve které jsou zvěčněné elementární bytosti i bytosti vyšších řádů, a končí kupříkladu sebevzplanutím, naprosto fyzikálně nesmyslným jevem.

Znali jsme se doslova pár dní. Často jsme si povídali po ICQ. Já sdílela své vize a jasnovidný život, Kojot sdílel lásku a oba jsme sdíleli sebe. Ani jeden se nepochlubil... Láska je v zárodku tak křehká... A tak jsme rostli a naše láska rostla s námi. Dnes máme dvouleté výročí svatby a je to krásnější den ode dne. Často se cítím zamilovaná a dívám se s láskou na toho, kdo mi učinil život krásnější a bohatší.

Dívám se na muže, který mě miluje víc než sebe.........

Dávám vám možnost podělit se o krásu toho vzácného okamžiku zrodu lásky. Přišel, jak jinak, v okamžiku smrti. Přepadl mě jako vílí závoj v krajině hvězd. Je to tak krásné, že vnést do lidského bytí trochu té romantiky stojí vždy za to.

V rámci objevení informace o tom, že Kojot bude vyvolávat pouštní duchy na setkání Mezi světy jsme se pustili do debaty o takovýchto entitách. Kupříkladu mantra azif je sluchově docela podobná mantře zazas zazas nebo nasatanada zazas. Bzučí a vyvolává koncentraci. Nejen.

Tak jako se obraz krajiny zrcadlí ve vodě, tak se naše tělo zrcadlí ve svém energetickém odrazu, své auře. A stejně jako zrcadlově obrácené písmo se dá přečíst při správném úhlu pohledu, tak i energetická rovnováha je v auře jako v zrcadle.

Ovšem zrcadlo vydává obraz zkreslený, ani člověk se v něm nevidí správně. Pohlédne-li člověk do svého nitra, s údivem zjistí, že se dostal do zrcadlového bludiště s mnoha možnostmi směru. Navíc se bludiště mění s každým okamžikem jako příslovečná Kostka a kdykoli ho může něco sejmout. Něco, co nečeká.

Zkreslený on sám...

Trnout nebo čumět, oboje se rýmuje se slovem duchovno. Nakonec jsem uznala Kojotovy námitky, že jestli z naší cesty nebude alespoň článek (v posledních měsících se nevyznačuji psaním, ale mlčením), tak celý jeho trnutí ze strachu "jak to dopadne", bylo k ničemu. Řekla jsem, že článek nenapíšu, že to je moje soukromá věc, nad čímž se, jako huba ukecaná, ofrněl jako vždy, a já indiánsky neoblomně sveřepě mlčela. Uběhlo pár dní a jak tak o tom přemýšlím, možná by to někomu mohlo i pomoci, pročež je to docela zajímavá synchronicistní událost, i když jsem už dávno vyrostla z toho, někoho o pomoc žádat nebo, nedej Bože, někomu nastiňovat cestu. Pazoury urazit za každou takovou nectnost ;)

Zásadou jakékoli duchovní cesty je mlčení a je to správné.

Včera v noci jsem nemohla usnout. Nemohla jsem usnout sedm dlouhých hodin. Odpoledne jsem zhruba dvě hodiny kontemplovala, setkala se s několika svými ochrannými a silovými zvířaty a několika bohy. Jak jsem nemohla usnout, vracela jsem si situace, o kterých jsem kontemplovala odpoledne a prožívala je znovu. První zvíře, se kterým jsem se zkontaktovala, byl můj ochranný had. Myslím, že skrz něj jsem se dostala tam, kam jsem se dostala a kde jsem pobývala po dlouhých necelých sedm hodin.

 

Je první adventní neděle. Křesťané na advent myslí jako na příchod Pána Ježíše, pohané však nemusí zaostávat. Stačí si uvědomit, že advent pochází z latinského adventus, což znamená příchod a nechat k sobě přijít ty, které máme v úctě. Koneckonců – příchodové dveře jsou jenom jedny.

Heroin má sakra blízko k slovu hero a hero je ten, kdo překoná svůj strach. Heroin je však návykový, stejně jako jiné, strachu zbavující věcičky.

Každá závislost má dvě složky – fyzickou a psychickou. Nehmotná záležitost vždy vyvolává fyzickou odezvu, takže beru v potaz všechny varianty člověka jako fyzické bytosti. Každý člověk má někdy strach a kdo tvrdí, že nemá strach, na toho jeho půlnoční ryba pod košili ještě čeká.

A pak je těžké být hero.

Je to čtrnáct dní, co stromy začaly sundavat své listí a připravovat se na nahotu spánku, který ovíněn ranní rosou zmrzlou v jiskřivé hranolky ledu vypráví o jaře, které jistě přijde. Ve středním pásmu Evropy a nejenom tam všechny civilizace viděly napůl opadané stromy, cítily napůl odteklý čas mezi prsty a viděly, že přichází konec. S koncem se nějak konfrontovaly, každá po svém.

Všechny však tuto dobu vyhranily na přechod mezi světlem a tmou, světem živých a světem mrtvých.

V nynějších dnech, kdy se obzvlášť projevuje neviditelné pouto mezi Kojotem a mnou a moje energetické tělo v oblasti určitých čaker trpí jako pes bičem práskaný, načež se svíjí zleva doprava a zprava doleva, jak je taháno a smýkáno energetickými vlnami z naší interakce. Jednoduše, je to fakt hnus a dost to bolí. Křeč čakry je úplně stejně bolestivá, jako křeč v noze, jenom je kus od těla a do těla zasahuje na povrchu. Nevím, k čemu bych to přirovnala, možná snad k tomu, že vám na kůži někdo nalepil kolečko velikosti dlaně a teď se ho snaží odtrhnout lanem ukotveným uprostřed, načež do něj za tím účelem posílá proud, různě ho mele pod vodou a všelijak se snaží a ono tam pořád drží. 

Jednoduše – Kojotova deprese dorazila.

Když jsem si minulou středu, jako každou středu, plánovala jak budu chodit následující týden do práce a tím došla k rozložení dalších aktivit, použila jsem kyvadlo. Poslední dobou se mi taková praxe vyplácí, zvlášť když se potřebuji dostat do stavu nerušení směn kvůli nervům svých nadřízených. Kyvadlo je fajn pomocník, je rychlé. Ano, ne, od tehdy, do tehdy. Tady nejmíň tolik hodin, ale nejvíc tolik. Tady do práce nechoď.

Z jakého důvodu? Potřebuji volno? Budu se učit? Budu mít jiné povinnosti? Jaké? A chci to vůbec vědět dopředu? 

Sluneční já je vyjádřením naší pravé vůle, objevení naší pravé vůle je základem duchovní práce a smysluplného života. Nu, a kdo objeví svou pravou vůli, ten se přibližuje svému slunci v sobě, svému slunečnímu a proto nad-astrálnímu já, které je složené ze všech sil a zároveň ani z jedné, podle Karikovy Slovanské magie. Je to světlo samo o sobě, které v sobě integruje aspekty barev duhy. Barevný svět.

Kde se však ten barevný svět fyzicky ukrývá?

Tahle vize přišla na základě povídání si s jedním astrologem, kdy jsem nahlédla do sebe v aspektu partnerství a byla vtažena do následujícího dobrodružného děje.

Velká černá leštěná brána přes velkou část nebe. Zavřená. Přicházím k ní a jsem hodně malinká oproti té obrovské dvoukřídlé bráně. Přeji si a brána se na tom modrém nebi otvírá a světlo mne oslňuje, jak vychází odevšad z prostoru za dveřmi.

Vcházím do světla...

Příběh, který se mi stal před dvěma lety při jedné meditaci. Třeba osloví i vás.

Dnes a včera jsem si povídala mailem o aktuální situaci s jedním odborníkem v oboru magickém, přičemž mne tato konverzace inspirovala k následující krátké úvaze.

"Krátce a tvrdě pronikal do té drzé čubky. Chtěl ji potrestat a bylo jedno, že si takové chování sám přál. Omotal si její nádherné lokny kolem zápěstí a škubl, div jí je nevyrval. V hrdle jí zabublal zvířecký řev. Rozkoš a bolest. Tak to mělo být." Píše se v jedné erotické povídce, ze které jsem vybrala ukázku.

Její názornost tkví v principech a posloupnosti, se kterou se jeden setká při denních rituálech, do kterých patří kromě pracovních, jídelních a spánkových rituálů také sex, ritualizovaná divokost a uklidnění.

Vydráždění, zkrocení a akceptace bestie v nás je důležitá pro vnímání naší celistvosti. Jednoduše – bílá bez černé a červené je pouze a jenom okamžik, než vás chytne lev za kštici a pěkně vám naklepe zadek jízdou po temném a krvavém lese – abyste se nenudili v té třpytivé bílé.

Tento článek pojednává o smrti zvířete z esoterické roviny. Necítíte-li se dnes na krev, nečtěte to, událost je fotograficky zdokumentována.

 

Ožehavé problémy vyžadují zvláštní typ přístupu – přistoupíte-li příliš blízko, palčivost vás sežehne a místo práce s problémem nastává čiré zapomnění. Problém padne do nevědomí a tam tropí psí kusy, přičemž vlastně ani nevíte, co vlastně je to, co pálí. Nevíte, protože to není jednoznačně identifikovatelná věc či čin, je to komplex propletených situací a pocitů. Pokud se sebou duchovně či magicky pracujete, čas od času se něco takového vynoří a je třeba to zpracovat.  Koneckonců nikde se nedočtete, že taková cesta je procházkou růžovým sadem.

Možná vám pomůže třeba následující technika, kterou jsem při práci s právě takovým problémem využila. Není z žádné knihy pod záštitou velkého jména, ale mně fungovala. Jednoho dne prostě vyplynula z hrátek ze slovy.

Tohle je první kreslený článek na tomto blogu a navíc je první, který více rozvíjí téma jasnovidných scének, které tvoří příběhy s poučením. Přistupuji k nim tak, že to jsou obrazy se znakovou a symbolickou rovinou, mnohaúrovňové minipříběhy, které se slévají v jeden velký celek, který dává smysl.  Některé příběhy jsou natolik obecné, že je možné se s nimi podělit i na veřejnosti, jiné jsou soukromého charakteru, jen pro mě.

Dnes se dělím o příběh, který vypadá z dálky jako poslední zúčtování před odchodem ze života, ale zblízka je to "jen ruční"  zpracování zkušeností z celého života, protože ruční mlýnek rozhodně nejsou boží mlýny, ty by byly znázorněny jinak. Doufám ;)

I když – kdo ví... Zatím si při zkušební akci nejsem schopna vzpomenout ani na to, do jakého světla mám vlastně jít a tak nejdu :)

Nové víry se rodí a zanikají. Kupříkladu v knize Svět dávných slovanů od Zdeňka Váni se můžeme dočíst: "Podrobné svědectví o kultu Svantovitově i o jeho zániku přinesl dánský kněz..."

Jak je vůbec možné, že dojde k zániku silného kultu či božstva? Jak mohlo křesťanství tak dodupat pohanství, že ani historikové nenajdou žádné zvláštní zprávy o stavu minulém a to včetně archeologů? Vždyť i sám Váňa píše, že se na našem území skoro nic nedochovalo, ale když se Perun uctíval na východ a na západ od naší kotliny, zřejmě se uctíval i u nás. Další příklady můžete vzít odkudkoli z jakéhokoli vyvíjejícího se či opuštěného náboženství.

Je to opravdu o tom, čí bůh je silnější? Nehrají v tom roli takové faktory jako peníze, agrese, podrobení si území a obyvatel, přikázání ohledně sexu či dostupnost potravin popřípadě vlastního života? A je to potom ještě o vyšších duchovních potřebách proti nižším, fyziologickým? Které mají přednost?

K tomuhle článku se už chystám několik let, leč stále jsem se necítila dostatečně "zkušená" na to, abych k tématu napsala pár vysvětlujících slov a protože se ani po několika letech tak necítím, zřejmě to tak má být a možná svou ne/zkušeností hozenou do pléna pomohu někomu, kdo hledá jak na to. Totiž, zcela zásadní je kontext života toho kterého jedince, to, co dělal a čím se zabýval předtím, co dělá teď a co chce dělat potom a podotýkám, že je pravděpodobná změna směru zájmů během času a pokud chcete zlatou radu – nevažte se nikde a jděte krok po kroku s tím, že kdykoli může nastat zatáčka a vy nevíte, co je za ní. Nemůžete vědět, ani když vidíte až za roh.

Z bláta do louže, z louže pod okap, deštivé počasí vyrábí mnoho malých jezírek.

Skáču.

Je. Otázkou však je, zdali by se to nestalo i jen tak, v běžném žití. Nevím, každopádně jeden známý se mi aktuálně zbláznil. On to neví...

Před nějakou dobou jsem hudrala, že bohové na mě nedávají pozor jak já na ně a cítila se taková neopečovávaná. S novým přístupem k adoracím přišel nový přístup archetypů a nová cesta mi zatím přijde taková názorná, prediktivní, snažím-li se postupovat plán-splnění plánu a nemůžu říct, že se nestarají.

Vycházím z premisy, že co se má stát, to se stane a s některými věcmi je možné pracovat či se jich vystříhat, respektive prožít si je s menším dopadem na život. Ne všechno lze ovlivnit, ale něco ovlivnit lze. Vždy lze ovlivnit vlastní nahlížení na probíhající dějovou linii jako takovou, ale  právě pro subjektivní pocity a bouřlivé emoce je to těžká cesta k uklidnění hladin vlastního nitra.

Na následující popis je možno použít pohled "božské hry" aneb stalo by se to pokud bych nepotřebovala prožít takovou zkušenost? Vnitřně uklidnit, že je o mne postaráno? Když jsem začínala v zimě se systémem slovanské magie, děly se podobné věci. Pojďme se tedy ponořit do jednoho staticky nevýznamného dne zajímavého jen tím, že mám symbolicky naznačeno, s čím se mám setkat ten den.

Že se ale vyvrbil... 

Je zde několik cest, jak zvládnout nástrahy osudu. V první řadě jde o to, definovat osud. Podle některých autorů spějeme ke svému osudu, který je neměnný a změnit se nedá. Jinde nalézáme poměr 20/80 či 50/50 jako poměr neovlivnitelných událostí k těm ovlivnitelným. Podle jiných vůle dokáže změnit i ty původně neovlivnitelné události, ke kterým dochází a tak osud ovlivnit na 100%.

Dokonce si i posunout datum své vlastní smrti – mnozí propagují nesmrtelnost a tajemství života. Jak to je doopravdy, to se ale nikdo nedoví a dozvědět nemůže, protože vždycky probíhá jen jedna cesta. Nelze říci, že kdybych si tenkrát vybrala tu druhou, že bych žila lépe, jinak, radostněji. Prostě jsem si vybrala tu cestu, po které kráčím a ta je tou nejlepší cestou, která tu pro mě je.

Nesystémové řešení. To ovšem znamená, že to je řešení.

Tento článek je krátkým popisem jednoho dlouhodobého experimentu s psychikou ovlivněnou rituálem a magickým přístupem ke spiritualitě. 

Ve stovkách knih různých duchovních odvětví se setkáte s tvrzením, že právě jejich cestou se dostanete nejdál, protože jejich cesta je pravá, dosáhnete skrz ni osvobození, osvícení a sladkých odměn v podobě, které daný proud akcentuje. V podstatě si můžete vybrat od těžkého průmyslu ke službám, všechno to však má být klíč k něčemu dalšímu.

Takže – buď všichni kecají nebo mají všichni pravdu.

Sedíte u stolu, před sebou kafe či sklenku něčeho ostřejšího a probíráte v duchu budoucnost, běžné lidské provozní záležitosti. Záležitosti člověka, ty opravdu důležité, nezaberou moc času k přemýšlení. Koneckonců, každý jednou zemře a nezbyde po něm nic a nakonec je vám veškerá hmota jedno.

S Boží pomocí to zvládneme...

Až mě to zarazilo. Boží pomoc? Bůh tamté strany, bohové mojí strany, všichni mají bohy. Problém je v tom, že mluvíme o síle entit, které jsou svým způsobem "zhmotněné". Mají sílu, mají názor, mají své věřící, z kterých čerpají sílu. Bohové, kteří nemají sílu, nemá smysl vzývat – tak to je dodnes, i když z větší části neuvědomovaně. Umí tvůj bůh tohle? Neumí? Přidej se k nám. Bůh, který však sílu má, je bůh, který má zas názor a postoj. Má něco rád a něco mu nevoní. Věřící či praktikující je velmi jasně usměrněn ve svém životě a za to může říci: "S Boží pomocí to zvládneme."

Obchod... 

Tak nějak si připadám, když se dívám do popisu různých magických příruček, kde popisují volací znaky inteligencí různých sfér. Před lety mi to přišlo tak nesrozumitelné, že nemělo smysl se do takových příruček vůbec dívat. Co já a magie? Nic. To prostě není nic pro mě. A dnes? Připadá mi to tak mechanizované, tak odlidštěné, všechny ty korespondence, tabulky, vzorce a vzory. Jednoduché. Jedničky a nuly.

Naučte se telefonní seznam a uvidíte, že si budete rozumět. Ti druzí čtou také takové kuchařky.

Učí se spolu komunikovat...

Některé archetypy nemají rády černý humor. Střet mého humoru s prožívaným archetypem boha může vypadat třeba takto: Sedím doma v pokoji a jak přemítám o aktuálních projevech vyšší síly, jež jasnovidně vnímám, vytvoří se přes celou stěnu tak pětimetrové modré boží oko v obrovském trojúhelníku. Koukáme na sebe, rozhodně pro mě je doma doma a taková návštěva mi dost drasticky bere iluzi soukromí.

Co já mám co mít doma pětimetrové boží oko? Ony nestačí ty manifestace venku a vůbec ty věci, co řeším, kudy chodím? No nic. Pozdravím boží oko. Usměji se nad vytanulou dvojsmyslnou větou: Host do domu, Bůh do domu, protože při návštěvě boha se prostě význam desetitisíců destiček s tímto názvem visících nade dveřmi bytů a domů jaksi slévá. No a nebyla bych to já, kdyby mě okamžitě nenapadla druhá věta: "Host do domu, hůl do ruky." V mžiku je věta přesmyknuta na "Bůh do domu, hůl do ruky." a manifestace boha má se mnou najednou problém.

Na znehodnocení ctihodnosti daného jevu mi stačilo pár sekund... Pochopitelně, věta se mi jako každý trapas vrývá do mysli a ne a ne se jí zbavit a myslet na něco příjemného, čím bych oko zklidnila. Má lidská přirozenost je prostě silnější. Archetypy čehokoli to se mnou nemají jednoduché.

Mám svou on-line věštírnu, vždy dostupnou, vždy pravdivou, vždy v předstihu ví, co se bude dít. Bez vyjímky.

Je to mé vlastní tělo. 

Čas od času se potkám s člověkem, který mi zčistajasna řekne, že jsem podle něj to a to, protože se chovám tak či onak. Nemluvím o lidech, kteří by mě nálepkovali ošklivými či lichotivými výrazy, to je úplně jiná linie. Mluvím o lidech, kteří si vás přisvojí jako starou bačkoru.

Šlapal jsi tak a tak? Nekradl, nesmilnil a choval se ctnostně? Jsi křesťan! Vtělený anděl! Indigo! Jsi thelémita!

Tvá bačkora je vyšlapaná stejně jako moje, jsi tedy... (Nehodící škrtněte)

Odjakživa jsem měla ráda bouře. Meteorologii a proměny počasí jsou prostě to, co mě žene bláznivě ven a já si to užívám. Několikrát jsem se však pohybovala na hraně. Bolestně si připomínám zážitek, kdy jsem se otevřela v této lásce před mužem, se kterým jsem si psala denně snad dva roky. Byly to dlouhé maily, velmi jsem na něj trpěla, souznívala jsem s ním jak to šlo. Bylo to krásné. Pak mě však zažil v lese na horách, jak se bouře nebojím a užívám si jí, jak mě to naplňuje a přátelství skončilo jak uťaté sekerou. Zahřmělo to a chcíplo. Byla jsem jen městská nána, co neví co dokáže příroda. Fiflena z paneláku.

Už to ve mně zůstalo a to i přes to, že pro jisté lidi je takový přístup bezuzdná pýcha, pro mě potřeba. Niterná potřeba pobývat s přírodou ve všech jejích podobách.

Právě mi s duchovním rozkazem "Důležité, co si o tom myslíš?" přistálo v mailu cosi s názvem Transformační brána 1710. Žádat, muset, shodná numera, paprsky bez kterých by to nešlo, milionkrátnásobné zvětšení, univerzum 1, univerzum 2, mise, zakcelerovat, větička "pro ty, co nechápou" a tak dále a tak dále. Užitečná manipulace s človíčkem, proč to ale dělají?

Jsou obrazy, které v paměti zůstávají. Některé jsou dobré a zůstává po nich pocit krásy a lehkosti, po některých zůstává tíže, až se z nich chce zvracet.

Jeden z nich jsem potkala na našem výletě a nejde mi z hlavy. Stále se vrací a ve své mocnosti evokuje nemožnost usnout, i když jsem doma ve své posteli a nutí přemýšlet, kde se děje chyba. Nutí přemýšlet nad vírou, nad slepou vírou, nad změněnými stavy vědomí, nad různými úhly jevů diametrálně odlišných náboženství.

Na druhou stranu – silnou emoci, ať už kladnou nebo zápornou, nezapomenete jen tak, zapomenete-li vůbec kdy a tak Vám zůstane. Navždy.

Blíží se Vánoce, svátek souboje mezi Santou a Ježíškem, pro většinu naší ateistické populace svátek konzumu a dárků, pro různé jinověrce svátek klidu a míru – dokážou-li odolat konzumu a dárkům. Pro mě je to svátek, který mi vždycky byl tak říkajíc unikající.

Unikaly mi ideje na dárky, lidi, kterým jsem dárek nedala, lidi, kterým jsem dárek dala, večery, kdy jsem chtěla být sama a musela být s rodinou, nedostupnost toalet při navštívené půlnoční, potkan, který mi utekl na Štědrý večer pod skříň a odmítal vylézt a já ho oplakávala tak dlouho, až vylezl (žertík opakovaný skrz generace potkanů znovu a znovu), jeden z večerů, kdy by si člověk nejradši zalezl se sklenicí horkého punče a nevylézal. Duchovní rozměr mi v šeru tlumeném televizními pohádkami unikal snad ještě víc, než potkan pod skříní.

"Vezmi si to jako magické cvičení." Řekl Kojot už poněkolikáté, jako by se tím dalo něco vyřešit. To jsou takové naše malé hry. Každý máme jinou cestu a oba si nacházíme to, co by nás mohlo a nebo mělo obohatit tak, jak bychom sami chtěli. Výsledkem jsou naše denní příběhy, které se někde prolínají a někde si šlapeme každý sám.

Tahle úvaha vznikala několik let na základě zamyšlení nad sánskrtem, egyptskými hieroglyfy, hebrejskou abecedou, čínštinou a latinkou. Je o mém subjektivním vnímání těchto jazyků tak, jak jsem je potkala během mého seznamování se s různými druhy víry a náboženství a ovlivňování své vlastní mysli na základě z jazyků vyšlých impulsů.

Kdy vzniká duha? Musíte vyčkat mezi krásným počasím a deštivým počasím na to, abyste dostali obě počasí na viditelné obloze zároveň.

Nikdy však nevidíte konec duhy. Duha končí kdesi za lesem, mezi domy, v polích a loukách, ale nikdy tam, kde stojíte. A Vy stojíte v dešti a hledíte mezi kapkami na tu nádheru. Když vidíte duhu přes celou oblohu nebo duhu dvojitou, je to ještě vzácnější dar.

Musí to však splňovat dvě podmínky, svítit slunce a zároveň pršet a ještě k tomu ten nádech tajemství, jestli je na konci duhy něco víc...

V debatě na Kojotově blogu jsem se dostala k jednomu svému "handicapu", který přišel zároveň s prožíváním temné noci smyslů a zesílením vnímání impulsů z vnitřního světa člověka.

Ztráta schopnosti vnímat a pamatovat si při čtení psaný text, především cizí psaný text.

Myslím, že ve spoustě literatury, kterou jsem dříve přečetla, se psalo, že člověk kráčející duchovními stezkami si nemá hnojit mozek čtením a má prožívat čas v modlitbách a vnitřní práci na sobě. Brala jsem tyhle informace dost s rezervou, vždyť bez čtení se už dnešní člověk nikam nedostane. Doba je taková a basta. Přemíra informací všude a ty dobré si z toho musíte vybrat sami. Bla bla bla bla bla... Asi tak. Kecat o tom, jak je důležité a prospěšné číst, to mi šlo vždycky.

A najednou přišla doba zkoušek a já nemohla přečíst ani odstavec. Nešlo to.

Padla kosa na kámen...

Pro dnešní společnost je typický překotný přerod spirituality, hledání a nacházení. Je možné najít při duchovním hledání všehochuť zdrojů, které mohou a nemusí obsahovat věčné pravdy odjakživa skrývané pod různými převleky.

Ať se však podíváme na cestu starověkých civilizací, jako jsou třeba Mayové a jejich proslulý Tzolkin, Haab a „dlouhou řadu" dávající dohromady jeden časový cyklus, ke kterému dopočítáváme předpovídaný konec světa v roce 2012, egyptská mystéria či asijskou nebo indickou kulturu, věříme, že nás zavedou k úsvitu, tam, kam směřuje naše cesta. Za světlem...

v krátkosti, jak mne to napadlo při čtení Kojotovy recenze "Základní kniha o šibalovi" na knihu:

Paul Radin (K. Kerényi, C. G. Jung): Trickster – Mýtus o Šibalovi, Dobra, 2005, 198 Kč.

Obsah:

Princip šibala, trickstera, jako přechod mezi dualitou chaosu a řádu.

Začneme temnou nocí duše.

Ústřední myšlenky (pro Miruna a další konzervativní čtenáře ;) ):

1) Temná noc duše jako prostředek k hledání zdrojů další duchovní cesty, v hlavní roli zdravý rozum.

2) Nenechte sebou manipulovat.

3) Neviditelný svět si k Vám dovolí jen to, co Vy dovolíte jemu.

Existuje spousta psychoterapeutických metod založených na nápodobě situace, která klienta trápí a práci s ní. Jako člověk, který je zvyklý sám se sebou imaginativně pracovat a nacházet nejrůznější fígle na to, aby zjistil "proč ho bolí pata", jsem si prostě dneska v parku zkusila takovou malou diagnostiku své vlastní situace, kterou jsem popsala v minulých článcích.

Do jedné řeky dvakrát nevstoupíš...

Před pár lety se v české sekci Čínského rozhlasu psalo toto: "Čína je země s velkou rozlohou a s největší populací na světě. Dennodenně by mohlo něco stát na zemi... Někdy naše novinky jsou časově staré, ale pro vás jsou stále něco nového."

Copak nám sděluje Falun Gong?

 

Ale každá hvězda je předurčena k pádu, zvlášť po tom, co se dělá něčím, čím není. Cruise se dělá Kristem... nebo spíš se nechává dělat...

Je adventní čas a já, lucienne, jsem tu již delší dobu nenapsala nic pořádného.

 

Včera jsem si to uvědomila. Uvědomila jsem si cestu, kterou jsem za toho půl roku, který byl velmi těžký a bolestný, ušla. A uvědomila jsem si to paradoxně tím, že jsem napsala příteli o tom, že vím o jeho nadcházející temné noci duše a začala psát svá poznání v takové formě, aby to pro něj bylo užitečné. Zjistila jsem, že to může být užitečné pro všechny. Tak.

Toto nebude lehce pochopitelný text pro ty, kteří neví o utrpení mnoho. Nebude to text obohacující ty, kteří nehledají světlo v sobě, ale možná... možná to bude text, který pomůže těm, kteří to tušení světla ztratili na dlouhou dobu a jsou v takové tmě už tak dlouho, že už neví, jak světlo vypadá.

Možná, že ještě tuší, že někde světlo přebývá, ale nepřítomnost světla jim nahání do všech smyslů tmu a oni tápají víc, než "nevidomí". "Nevidomí" ví, kam jdou na cestě v reálném světě, avšak ti, kteří prožívají temnou noc duše, neví kam jdou. Naprosto netuší...

Vezměte si z mého vyprávění co potřebujete a ostatní nechte být.

ve skutečnosti ale děláte něco jiného a zjistíte to až ve finále?

Poslední dobou mám pocit, že když přemýšlím nebo něco řeším, tak mi odcházejí do věčných lovišť věci kolem mne.

Pozorujete někdy to, co Vaše tělo nevědomky dělá? Jak se chová při rozhovoru s dobrým známým, s člověkem, který Vám nepřeje, když jste sami, když jste ve skupině, v hospodě, na pracovišti?