Lucienne

Byl jednou jeden tlustý muž. Ne že by mu to nějak vadilo. Měl děti a o ty se staral, jak uměl a žil si dobře a spokojeně. Jednou mu přišlo na mysl, že je příliš tlustý. I otevřelo se nebe a vyslalo mu spoustu myšlenek na to, jak by se měl chovat, aby zhubnul. Objednal si tedy náklaďák brambor a že bude jíst brambory se solí. Chleba pokladený okurkou. Brokolici. Jinou zeleninu jako přílohy. To všechno mu jako bubliny myšlenek šlo kolem hlavy.

Až jednou přišel na to, že nedaleko je jeden podnik, kde se zabývají jenom hubnutím a jsou tam samí šťastní krásní lidé.

Stojím mezi houfy lidí někde v Praze. Vidím předpřipravené provazy na divadlo. Slyším, jak někdo začíná křičet: "Pražský hrad hoří! Hoří!" A všichni se otáčíme směrem ke katedrále sv. Víta, odkud jde vysoký kouř. Má sousedka v tom vidí souvislost s divadlem, které tu bude. Je tomu vskutku tak. Vidím, jak přijíždí houf statných koní s různými postavami v sedlech. První jedou čtyři králové, všichni mají korunu na hlavě. Potom jedou všelijak ozdobení lidé, od mnichů až po nějaké prince či knížata. Jsem plně zaujata projížďkou.

"A jak vlastně vznikla Praha?" Ptám se pro sebe.

"Ty nevíš?" Zní odněkud hlas.

"Nevím..." Odpovídám.

Nastoupila jsem jako pomocnice do jedné anglické rodiny s dětmi. Jednou večer se však madam rozhodla jet helikoptérou na ostrov. Předtím jsme si obě nalakovaly nehty takovým perleťovým lakem. Letíme v bouři, helikoptéra se s námi zmítá, skoro to neujedeme, ale nakonec šťastně přistaneme na ostrově. Pak letíme nazpátek.

Doma se rozhodne tak devítiletý syn jet také. On to neustojí a helikoptéra spadne do moře. O něm nejsou žádné zprávy. Vidím mořské dno a velrybu, jak se jí chlapec drží a ta ho vynáší nahoru. Připlouvá žralok a pak oba mizí v jednom okamžiku. Žije? Nežije? Nevím.

Jsem v Praze, na neznámém místě, avšak ve snu je to místo známé, už jsem tam někdy byla. Je to centrum. Shlížím na starou Prahu, vidím takové památky, jaké jsem nikdy neviděla. Je to hrozně zajímavé. Říkám si, že od té doby, co bydlím v Brně, musím takové procházky Prahou dělat častěji, protože ji uvidím v takovém pohledu, v jakém jsem ji nikdy neviděla. Vidím krásné staré stavby, památníky, velké železné sochy a až dojdu k nějakému geologickému či hydrometeorologickému ústavu, vidím nádherně tepanou, mocnou měděnou kašnu, spíš takovou listovou mříž. Kolem je tráva a celý plac před budovou je zalitý vodou. Vidím ty mříže s listy zalité vodou a lidé z této budovy stojí před budovou či k ní jdou a jdou přes tu vodu. V botech. Jdu nakonec i já. Přestanu se vody bát, přestanu se bát těch vyčnívajících stébel z vody a pohledu na zatopenou louku, u níž nevím, zda je bažinou. Jdu a nakonec louku přejdu, ještě s jedním pánem se pousmíváme své vodě v botách. 

Svatý František z Assisi svou cestu začal tím, že všechno, co měl, a že toho jako bohatý kupecký synek neměl málo, daroval chudým a světem chodil v hrubé kutně bez dalšího oblečení a bos. Jedl to, co vyžebral. Dělal velmi zvláštní věci, které zas tak vědět nemusíte, protože každý svatý měl nějaké ty svoje úchylky. Byl veselý, šťastný a hodně se smál.

Zrovna včera jsem dlouho s Kojotem probírala svou spiritualitu a velice jemně jsme kráčeli kolem ní. Kojot byl velmi ohleduplný a nezranil mě. Bylo to hezké. A dnes jsem měla zvláštní sen...

Zdálo se mi tuhle o velké vodní cestě. Plula jsem po vodě, plula jsem vzduchem, v kanoi i na kanoi.

Jsem jednou ze servírek okolo dlouhého stolu pokrytého bílým ubrusem. Stůl je obklopen lidmi v židlích, ty lidi znám – jsou napůl z mé (firma pracující s vodou) a napůl z máminé práce (pracovnice ve Faustově domě na Karlově náměstí) – zjišťuji, že jsme dělali ve stejném podniku, jen se tenkrát před lety trochu jinak jmenoval (esence Fausťáku a vodních hlubin). Je to pro mě opravdu překvapení. Do naší party servírek patří také jeden číšník, hrozně fajn kluk. Když se podává bílé víno, dá si malého panáka a hrozně se tam setne. Mele jedno přes druhé, přepadává ke stolu. Bereme ho na můj pokyn s jednou kamarádkou pod rameny a v typické póze drncajících špiček bot o dlaždicovou podlahu a skleslou hlavou odnášíme na dámský záchod, kde ho spícího ukrýváme na zem za nějaký paraván. Jiná děvčata na něj dají pozor a až přijde kontrola, nějak ho skryjeme před zraky ostatních dam.

Včera večer jsem si četla knížku od Paula Bruntona – Eseje o hledání a namátkou jsem zvolila eseje o karmě. Úvahy byly zajímavé, knihu jsem brala s nadhledem jako všechny podobné knihy, které se hemží slovy muset a přitom považuji za prokázané, že některé názory v nich  lidé, co pracují s magií, vyvrátili. Je neuvěřitelné, jak je valná většina takových knih poplatná době a víře řečníka.

Já nežít s Kojotem a nenasávat praktické okultno s jeho názory, tak bych to snad brala za bernou minci. Ale nemůžu. Kojot totiž jakoukoli knihu na kterékoli téma podrobí svému zdravému rozumu s přírodovědeckým, filosofickým a religionistickým vzděláním a můžu si být jista, že knihu rozloží jak balíček karet.

Pořád si zvykám a ostře odděluji svou víru a jeho názory. Přesto nějak odolávám, jak skála broušená mořem do útesů a skalních útvarů – čím více ostrých skal, tím hůře se dá na skálu dojít a pokořit její vrchol...

Šla jsem se projít a nechala mámu samotnou jedno odpoledne na dovolené. Šla jsem podél lesa, vpravo byla nějaká louka či pole, les byl vlevo a já šla pěšinou mezi nimi. Dlouhá tráva remízku se skláněla k zemi a bylo teplo. Jdu a jdu, až se trochu pootevřel nějaký, o něco větší, remízek, a tam stála jakási průhledná stanová koule s jakýmisi světly uvnitř. Vypadalo to hrozně zajímavě a dobrodružně a já vlezla dovnitř. V tu chvíli mi bylo namalováno na tváře jakési zelené zbarvení v pruzích či makeupu a pocítila jsem, že jsem mocná a lehká, jako když máte moc nad gravitací.

Včera se mi stalo pár drobností, které mě opět ujistily o tom, že absurdno je na dosah. Kojota jsem zanechala Mezi světy a jala se jet domů cestou plnou holých stromů a mlhy, co se dala podsvítit, ale prosvítit ne. Kolem svítil měsíc jako půl rybího oka, prázdná pole zela děsy, kteří šlapali na klacky a vytvářeli zvuky, několik srnek mi přeběhlo přes cestu a bylo to velmi strašidelné. NeKonečný cyklus cedulí Královo Pole – doprava mě opět navedl na silnici směrem ke Kojotovi, což bych kvitovala s povděkem, kdyby tedy byla neděle a nepotřebovala bych jet domů, což je na opačnou stranu. Doma mě čekala studená postýlka, jako překvápko jsem zjistila, že vlčačka Eliška dokázala sežrat mnou pro ni uvařená dvoudenní jídýlka – opřela se o parapet a prostě jedla z hrnce ve stoje, za naší tiché a klidné nepřítomnosti. Lidé, kteří se se mnou bavili před devíti měsíci, zřejmě porodili jiné své já, takže se ke mně neznají a na pozdrav neodpovídají. Nevím... Absurdárium. 

Třeba se zítra probudím a bude líp... 

Vzhledem k tomu, že zase máme spojitá úmrtí potkanů, protentokrát sešlostí věkem, vzbudil mne Kojot v půl druhé v noci, že nám umírá Kalamita. Kalamita se zdála být nesmrtelná. Navzdory pokročilému věku dvou a čtvrt roku a bytí prababičkou, se stáří projevilo ve slepnutí na levé oko a jednom maličkatém nádůrku, prostě pohoda. Předevčírem odešel Bílej a teď už třetí den bojujeme antibiotiky o Belouška, Černej už kvůli bouli u nohou ani nevyleze na poličku, ale pořád je dobrej.

Vzbudil mne ze snu, kdy mi v něm on sám zemřel, protože skočil do Vltavy za ženou, která se začala stávat pěnou a přísahal nad jejím zpola odpěněným tělem, že se znovu vtělí a bude jí pomáhat, protože to je jeho vůle. Takže – přicházela jsem ve snu o Kojota a v reálu o Kalamitu.

Nejvyšší čas na sen o splněném přání... 

Když jsem přemýšlela o jaký text se s Vámi podělit a přitom nestát oběma nohama na zemi a zároveň nebýt příliš odlišná, napadl mne právě tento.

Toto je sen, který odráží pouto mezi mnou a Kojotem. Zároveň se v něm odráží jedna z mých dalších stránek – láska k noci.

Sen se mi zdál v noci ze 6.prosince na 7.prosince 2006.

 

Byli jsme v nějakém bytě kdesi v centru Prahy, já a dva muži a ještě jedna žena. V tom bytě byl můj domov. Byla sychravá noc neurčité roční doby, tmavá, pršelo velkými kapkami deště, vnímala jsem jejich bušení a vnímala odlesk světel na ulici a neonových reklam, kterako se blýská asfaltový chodník a každé projíždějící auto udělá to „džžžžžž.... džžžžžž...." v crčících loužích vody, jak přejede prvním a posléze dalším kolem tou proudící stružkou u obrubníku a přitom jsem vnímala ještě to jemné „dž dž dž dž" zapnutých stěračů. Svým způsobem jsem tu noc měla ráda, byla mi blízká. Byla svým způsobem tak osamělá, až mi byla blízká. Souzněly jsme spolu.

jsem se probudila smíchy. Smála jsem se, až jsem plakala a to po pouhých nějakých pěti hodinách spánku. Tak veselý sen se mi nezdál už od doby, kdy jsem s Mirunem řešila ve snu kdesi na teplé a sluncem prosvícené půdě jeho sbírku starodávných mašinek, o které mi dlouze a zaujatě vyprávěl a která se vzápětí projevila v autorizovaném Mirunově komentáři býti sbírkou použitých endoprotéz...

ale tady toho bylo sakra moc.

a právě po volbách, o kterých napíšu určitě ještě dneska, protože jsem se opět nesmírně pobavila a co víc, mě si budou pamatovat ve volební komisi asi do smrti... Mám já to prostě takový ten provokativní dar udělat rušno kamkoli přijdu.

Když jsem o svatováclavském večeru přemýšlela za svitu svíčky, dostala jsem nápad na příběh. Na takovou povídku. A protože jsem chtěla být akurátní a nepsat blbosti, začala jsem si hledat zdroje, abych měla čím povídku podložit, kreslila si na mapu a studovala astronomii, astrologii, tattvy, pověsti a báje, mytické hrdiny a čím víc jsem si dělala nákresů a výpisků, čím víc dat jsem propojovala, zjistila jsem, že to je pomalu na knihu, takže musím zabrzdit, abych se vešla tak do 30000 znaků. O námětu jsem přemýšlela pořád.

něco tak neuvěřitelnýho se mi už dlouho nezdálo. Kdybych to měla brát podle snáře, tak bych měla být opatrná. Víc než obvykle prý, říká ten snář. Já si ale nemyslím, že by tenhle sen byl varováním...

No konečně se mi zdálo o Hanyskovi... Tak dlouho už s ním diskutuji na tomto blogu, že by to byla nespravedlnost, kdyby se mi zdálo jenom o Mirunovi, no ne?

Vždycky, když se cítím nesvá, chodím na své oblíbené blogy a pročítám mistrovská díla na nich umístěná. Nikoho tady asi nepřekvapí, že chodím na Aktovku X a Deník Blondýny. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem si k Mirunovi došla v noci ve snu!