Lucienne

Myslím, že nikdy v mé historii, jsem nebyla v lepším než třetím družstvu – v tom nejhorším. Dostala jsem se tam vlastní zásluhou. Tyčky u slalomu při rozřazování jsem pravidelně buď míjela nebo kácela a vůbec to celé byla show. Pak se mi rozjely lyže a končila jsem na zemi v lese, případně v síťovém oplocení.

A jak si na mě stěžovali až u domácího.

Pravidelně na autobusáku na Florenci zažívám boom všelijakých individuí, kteří se ze mně snaží vylákat peníze pod různými záminkami. Třeba, že je okradli.

I já jsem jednou byla v podobné situaci, ale v reálné. Ten hajzl mi totiž nenechal v peněžence ani korunu.

Jedu něco vyřizovat do Brna, jedu tramvají a pode mnou sedí strašně ošklivá ženská. Ale strašně ošklivá. Ta když se rozdávaly hezký úsměvy chyběla. Pořád si mě prohlížela, já se na ni snažila nedívat, ale po očku jsem sledovala, proč se na mě dívá. Ona rozevřela kabelku a vyndala pepřák. Začala si ho prohlížet a pořád na mě zírala.

Tak jsem radši vystoupila... Dneska si člověk není jist ani v tramvaji, že dojede v pořádku.

Nikdy bych se nenadála, že budu mít někdy v životě takovéhle vyšetření – jednoduše hadici do plic.

Objev léků v tabletách.

"Cože?"

"Odkud jste?"

"Z Husovic."

"Cože?"

"Z Husovic, povídám."

"Ale odkud tam jste? Tam, kde je ta drogerie?"

"Ne. O kus dál."

"Aha."

"A vy pani, odkud vy jste?"

"Z Kohoutovic."

"Tam to moc neznám."

"No jo, pani."

"Cože?"

"No jo, povídám."

"Aha."

Ležela jsem na pokoji číslo 2, na který se vcházelo skrz pokoj číslo 3. Pokoj číslo 3 byl jeden z pokojů ležáků. Je to jedno z tajemství dnešního zdravotnictví, že lidé, kteří mají moc let nebo se nehýbají tak jak mají, skončí na mnoho měsíců v nemocnici, ať se bude platit 60Kč nebo 100Kč. Stejně jako my nemocní budeme platit jako mourovatí, protože co doma nevyléčíme, musíme prostě jít léčit do nemocnice.

Domluvila jsem se s doktorkou na kontrole, protože mi dala málo antibiotik a při té příležitosti si mne chtěla poslechnout. Tedy ne moje klábosení, ale dýchání.

Vzhledem k tomu, jak slabá teď jsem, jsem se domluvila s přízní, že mě doprovodí hned ráno, jak bude mít cestu. Ráno jsme to po chvíli řvaní – típla jsem mobil, když mi přízeň volala s tím, že jsem si myslela, že to je budík a chrněla jsem dál – zvládly. Nikde jsme v ranním sněhu neuklouzly ani jinou nehodu jsme neměly.

Paní doktorka mě vzala hned.

Ovšem...

Máme s přízní společné zájmy, tedy některé. Například esoteriku. Já ji učím a ona se vypracuje. Ale někdy se vyskytne odchylka, problém, intuiční chyba.

"Tys mi to neřekla." Stěžuje si přízeň.

"Já to netušila, že to takhle uděláš..."

Je to otázka vůle.

Jdu zalít dvě různé květiny a to dvěma různými způsoby. Jednou beru vodu do štamprlete, podruhé do hrnečku. Do štamprlete se kouknu, do hrnečku se hluboce kouknu, co kdyby tam čekal – hrozný pavouk. Dělám to už léta a nějak se nepamatuji, že by tam pavouk byl. Zato si pamatuji různé jiné předměty s pavouky. Taky si pamatuji svou domácí z Anglie, která měla garáž plnou pavouků a klidně si vlezla do holinek v garáži skladovaných a poctivě zadupala, aby případné pavouky zašlápla. Ale k věci.

Koukám do hrnečků, jestli tam není pavouk a přemýšlím o tom, proč se do hrníčků dívám a jaký to má vlastně smysl. Přemýšlím o dívání se a o tom, že se to nikdy nestane, že tam nikdy žádný pavouk nebude a tudíž dělám naprosto zbytečnou věc. Navíc se zbytečně stresuji a tak dále a tak dále.

Když v tom přemítání, v té vzácné chvíli, se objeví obrovský žlutý pavouk a leze k hrnkům na stěně...

Věci se stávají. Právě teď.

P.S. Zabilo ho sladidlo.

Jak jednou denně nevydrhnu umyvadlo, záchod a sprcháč, připadám si nejenom že nesvá, ale dokonce strašlivě nepořádná.

Za všechno může ten zatracenej domácí.

Tím, že mi dělá přepadovky na úklid, tak jsem se pořád tak klepala, až jsem se oklepala a teď už je mi to jedno. Generální úklid dělám každý den.

Také když navštívím Kojota, svrbí mě ruce a musím se hodně přemáhat, abych nezačala uklízet. Kojot si ale přeje všechno uklízet sám a tak mu tu volnost nechávám. Ale to svrbění...

No co už s tím. Kdo chce pomoci s úklidem, jsem volná :))))

K tomuhle článku, když mám pistoli u hlavy, by se hodila flaška vodky a cigáro, ale ani jedno z toho nemám, tak se bez těchto klasických propriet musíme obejít.

Jak to jinak říct.

Mám já to ale štěstí ve výběru bytu.

„Ahoj pani.“

„Ahoj, tati.“

Já bych některý lidi poslala k Ravenovi Argonimu, co stojí půl hodiny dva tisíce korun.

Zcela automaticky mne vzal docela intimně za paži a pronesl:"Dlouho jsme se neviděli, jak se máš?"

Já jsem se mu snažila podívat do obličeje, abych identifikovala neznámého. Dokonce jsem si automaticky sundala brýle, abych "viděla" víc. Ani na druhý, ani na třetí pohled jsem neznámého nepoznala.

Mám teď nové obydlí a také nové sousedy. Ještě o tom napíšu víc, ale teď se zaměřím na jeden aspekt mého žití. Každý má svého blázna, já mám svého šmíráka. Ví o mně snad úplně všechno.

Jak mě nasrat zadarmo a s přesahem.

Jak se tak na mě zamilovaně díval –  docela hezký kluk, stál v tramvaji tak pět metrů ode mě. Hlavu měl pootočenou k ramenu, jak se tak na mě díval. Odevzdaně.

A tak jsme se na sebe dívali.

Šla jsem se dnes rozloučit do lékařské ordinace a popřát hezké svátky. Kus času jsme prokecaly, pak jsme si popřály hezké svátky a tak dále.

Nakonec mne doktorka vyprovází, já chci popřát ještě sestřičce a nějak se mi to v hlavě spojí: "Nashledanou..." Řeknu ruku v její ruce. Do toho odříkává doktorka: "Hezké svátky, vánoce i Nový rok žejo Lucy, my víme..."

Ururu a divoška šli do lesa. Po nějaké době zmatený Ururu usedl na soušku a prohlásil: "Já už nevím kudy mám jít. Jsem úplně zmatený Ururu."

Ale divoška neztratila své hluboce zakořeněné instinkty, sedla si do dřepu u lesní cesty, jala se dát ruce před sebe a mlčet a poslouchat.

"Nejdříve se vrátíme kudy jsme přišli a pak půjdeme doprava, slyším tam auta." Řekla divoška.

Po vyškrábání na kopec Ururu vytáhl zázrak techniky – speciální hodinky do sto metrů pod vodou, zaměřil sever, zamyslel se a řekl: "Půjdeme doprava, je to na východ."

A tak spolu spokojeně Ururu a divoška došli do místa určení.

Kauza meč na taxikáře tiše zaniká, o kauze meč na Lucienne se hned dovíte.

Asi se shodneme na tom, že každý zapomíná. Někdo dokonce zapomínat chce. Někdo zase ne. Každopádně zapomínání nás jako proces ochraňuje od záhuby jak je lidský život dlouhý. Nezavaří se nám hlava. Třeba.

A tak přišla Alkonost.

Je takovej krásnej večer, já jsem právě prožila jeden ze svých protest dnů, Kojot prožil jednu ze svých nočních můr, kdy se jeho žena chová jako žena a ne jako jeho. Byla jsem spokojená.

Mám v hlavě úplně malýho ptáka, sotva se tam vejde. Sedí tam, občas roztáhne křídla na znamení, že může létat, a pak je zase poklidně skloní. Je to Fénix.

On ani nemusí létat, to ne, on rád hoří, a já mám pak v hlavě buď vzduchoprázdno nebo horko. Někdy, třeba když se mám s někým setkat, má líčka zaplanou, ale ten oheň v očích, to neukecám.

Nejradši bych měla hlavu v jednom ohni ale on ne. To on se chce rodit až za dlouho. Tak si ji aspoň obarvím na červeno. Občas vplétám do svých načechraných temných vlasů větvičky, to aby se on cítil jako doma. Ne nadarmo mi říkají, že jsem ta divná víla.

Na náš velký den jsem naplánovala několik výletů za sebou, to určitě stihneme. Kojot tak tiše poslouchal, nic nenamítal, a jelo se.

Absolvovali jsme jednu zatáčku k jeskyním a najednou bylo půl páté. Vymyšlená Klentnice s kruhem menhirů čekala.

"To nestihneme. Bude tma, až tam dojedeme." Podotkl Kojot.

"Stihneme, pojedu co to dá." Vyvrátila jsem mu s veškerým entusiasmem varování já.

Povídka, která už třetím rokem čeká na dopsání. Protože už je to ale tak dlouho, dávám z ní na den sv. Václava alespoň úvodní rozjezd. Na pokračování snad jednou dojde, vymyšlené to je. Třeba se vám bude úryvek líbit...

Plamínek svíčky se ve večerním šeru rozkomíhal jako jazýček hada, do výšky se zúžil a nahoře zatřepotal červenošedou rozeklanou dvojkou ostrých plamínků. Svíčka hořela celou noc a celý den, stále jí zbývalo dost na to, aby hořela opět celou noc a celý den a teprve potom někdy uhasla s diagnózou nedostatek vosku. 

Chodím do fitcentra a podle trenéra je nejlepší na rozehřátí rotoped. Což o to, každá posilovna má na rotopedech jiné stopky, ale všechno je to na jedno brdo, no ne?

Když jsem přišla podruhé a zmáčkla čudlík na stopkách, podivila jsem se, že čas tak pomalu ubíhá.

Co to mám s časem? Ptala jsem se sama sebe. To ještě není pět minut??? Pot se perlil na čele.

Při čísle 4:89 jsem pochopila.

Pětikilometrovka holt trvá trochu dýl...

Zítřek si s dneškem pomalu podává ruku a je zima. Mraky se těžce procházejí pod modrou oblohou a vypadá to, že co nevidět začne sněžit, pokud by tedy bylo pod nulou. Dnes jsme s Kojotem provedli další změnu v našem obydlí. Přestavěli jsme kameny želvám v tisícilitrovém želváriu a také ho řádně vyčistili.

Já dodala ametystovou čtyřkilovou drůzu, dvoukilový růženín, kilový sodalit a půlkilový jaspis, to celé jsme zamíchali s vodou, přidali želvy, filtr a topítko, protřepali a bylo hotovo. Mohli jsme se dívat čistou, průzračnou vodou, kameny se spojily v jeden velký energetický nápoj a želvy byly dočista zpitomělé z těch novot. Ladynka si dokonce natáhla zadní nohy pod žárovkami a vyhřívala si prdelku jak správná ženská, co chodí i dole bez.

"Kojote, tady ti lidé tak divně vypadají, že mě to až děsí. Myslíš, že se takhle už narodili?" Ptám se Kojota při návštěvě jednoho zdravotnického zařízení.

"Víš, lidi tvaruje nemoc. Já, když je mi těžko, tak mě to tlačí vzadu na krku dolů k zemi, mám shrbená ramena a tak. Kdo je citlivý, pozná to na mně." Poučuje mě Kojot.

"Hmm..." Říkám nepřesvědčena. Přeci není možné, aby se člověk tolik změnil.

Mám možnost sáhnout si na věc, která vymaže náš vesmír ze světa. Docela malá věcička to je.

"... A když se to tady zmáčkne, rozloží to celý svět, celý vesmír na tři části atomu. Přesně za pět minut." Dí nějaký hlas.

Jsem v místnosti s pár cizími lidmi, uvědomuji si každý z jejich životů, vodopády za oknem, nekonečné moře světa s písečnými pouštěmi a tropickými lesy.

"Víš, já mám rád knížku," řekl mi Honzík.

"A jakou máš rád knížku?" odvětila jsem na to já. 

"Tu s letadly."

"Aha." Přikývnu vážně. "A má ta knížka ráda Tebe?"

Sedím na okně a koukám do tmy. Vidím umírající soumrak a město zahalující se tmou. Červené střechy i se svými křivými anténami a satelity mizí ve tmě, jako by nikdy neexistovaly.

I já vypínám... Zbývá vlahý letní vzduch, samota a já.

"To je ale krásný listopadový den," prohlásila jsem za pochmurného, mlhavého, větrného a pošmourného dne v době soumraku. "A jak voní, cítíš to?" Obracím se na Kojota choulícího se v bundě a třech svetrech, mlha se kolem něj koulí v chuchvalcích typických pro drsnou mlhu, která ukazuje zač je toho loket a vyzývá k souboji v mlhavém mrazení.

"Hmm..." vyfoukne Kojot obláček mrznoucího dechu. "To mám na Tobě rád... To, že vnímáš přírodu a svět jinak a každý den Ti připadá krásný."

Mojí přízni vykradli chatu. Už poněkolikáté. Kromě vysloužilé mikrovlnky, nářadí, všech potravin včetně brambor, těstovin a sušených polévek, maminčina oltáře s Buddhou a dalšími posvěcenými věcmi cenné magické hodnoty, také ukradli plyšového potkana a plyšového činčiláka z dřevěného domečku, který tam nechali.

Kromě jiného ukradli také set top box.

Bez ovládání.

Šlapátko na paty, co zove se manžel.

Cestu téhle ženy vcelku sleduji a nedá mi to, abych nepoukázala na pár drobností.

Je to pár let, co mojí babičce přišlo špatně. Odvezli jí do nemocnice, ona si myslela, že má infarkt, oni si mysleli něco jiného. Odvezli jí na jipku, kde se léčí neurologické problémy – prý měla mrtvici. Dali jí léky na hlavu ovšem nedali léky na srdce, takže výsledek – klinická smrt.

Pak přišli na to, že udělali chybu, dokonce se nám za to omluvili a odvezli jí na normální oddělení. Tam babička spadla z postele, lekla se a výsledkem byla druhá klinická smrt a převoz do jiné nemocnice.

Tím ovšem anabáze nekončila, protože pak jí zase přišlo špatně a v té druhé nemocnici, kam jí převezli z té první, kde chybovali v diagnóze, přišla třetí klinická smrt. Opět ji převezli na jipku, kde do ní nastrkali spoustu hadiček a jaksi taksi ji udržovali při životě.

Chodila jsem za ní každý den a povídala si s ní...

Topolánek dal levým hákem po tlamě nevychovanému reportérovi. Topolánek je Muž Na Svém Místě! Topolánek ztrácí nervy u každé kraviny a měl by si zaplatit lekce zvládání hněvu! Média se předbíhají v doporučování vybraného chování pro či proti němu.

Já se ptám však na něco jiného.

Žil muž a měl krásnou mladou ženu, která byla kůň. Žili šťastně... *

Ta žena měla bujnou hřívu a celá byla taková bujná. Muž koupil ženě kartáč s kovovými hroty, aby ji trochu zkrotil, tu svou bujnou ženu. Vždycky, když ji ráno a večer česal, ba někdy i během dne ji česal, tak to byl dobrý muž, žena zkrotla péčí a oba byli spokojeni. 

Když však ženě ukradli přední kolo, zůstal jí jen smutný muž a mužovi jen kartáč a tak jí ho dal.

Rozebíraly jsme s kolegyněmi ve chvíli klidu v práci naše příběhy. Drbaly jsme přitom chlapy a nedospěly jsme k ničemu zásadnímu. Já jsem svůj postoj k lásce vyjádřila příběhem, který odráží postoj, kdy se pravé vůle nekříží a zároveň je přítomna tolerance, která je nejvíce potřeba právě ve chvílích běžného života.

"Dobrý den, prosil bych deset deka vlašáku a dva rohlíky. Budete mít nazpátek na litr?" Ptá se učeň v hotelu kantýnské, čerstvé důchodkyně.

Kamarád, co přišel s ním, ho drbnul do lokte: "Nevidíš, že je stará? Ta ani neví, co po ní chceš, určitě neví, co to je litr."

"Budu mít nazpátek a vím, co je to litr, mladý muži." Hledá kantýnská bankovky do tisícovky v kase.

Učeň drbne na oplátku kamaráda a povídá mu: "Tak vidíš, vole, že ještě není tak stará a ví, co je to litr, vole..."

Dnešní mladí muži jsou prostě dokonalí gentlemani.

Jako spoustě nešťastníků se i na náš počítač dostal virus Service Pack 3. Automatické aktualizace jsou neúprosné a veškeré proklínání Microsoftu je marné, pokud se k něčemu takovému nedostane počítačový mág a nevypne to záhadným způsobem. My počítačoví diletanti věříme v moc racionality a pokud je něco označeno jako otestovaná a bezpečná verze, považujeme to za bezpečnou a otestovanou verzi, po které bude náš počítač stejně schopen práce jako předtím.

Chyba lávky!

Hra na krásku a zvíře v mnoha proměnách právě probíhá. Ona se přitiskne těsně, jak je jí to příjemné. Provokuje k akci. Kroť mě!

Dnes to vypadá na něžnosti místo... hmm... zvířete v něm. Bestie dnes asi spí.

Dnes mi to obzvláště slušelo, alespoň podle ranního pohledu do zrcadla. Cestou z práce se ke mně ještě radostně přihnalo štěně. Štěňata si chtějí hrát a kdo si hraje s nimi, je jejich kamarád a tohle štěně vypadalo, že ví, na koho může štěněcí oči zkusit. Lehalo si mi k nohám, vrhalo radost celými deseti týdny svého života a pro mě to byl opravdu krásný zážitek.

Za pár minut se ozvalo směrem ke mně: "Fuj!"

A bylo to. Potom věřte v reálné odrazy v zrcadle – při zkoušce štěnětem jsem neprošla...

"Ahoj, já jsem Martin. Jak se jmenuješ ty?" řekl mi mladý, sotva třináctiletý chlapec v parku.

"Já jsem Lucienne."

"Chceš rychlý prachy?"  

Včera u nás byla kontrola plynových zařízení, respektive kontrolor. Kontrolor, to je povolání, kde musíte být akurátní. Kontrolor je už skoro jako revizor a to je někdo, s kým nemám povětšinou dobré životní zkušenosti. Tudíž jsem si, čistě shodou náhod, vychutnala svého kontrolora.

Byla jsem v tom nevinně! Čestně...

A rovnou do brýlí jsem se mu trefila! Tramvaj byla plná a za mnou se snažil vetlačit dovnitř ještě jeden chlapík. Měl krásné modré brýle a ty jsem mu tak trochu přiohnula v okamžiku, kdy jsem mu políbila svým loktem jeho oko.

"Šmarja, v pořádku? Jo?" Omlouvám se, smáčklá jak sardinka.

"Jo, snad jo." Ohmatal si obličej a opřel se o dveře.

Tramvaj se rozjela, pár strojků označilo jízdenky a dav se rozprostřel po voze.

"Kontrola jízdenek!" Ozvalo se od mého modrobrýlého borce. Zjevně už mu otrnulo.

Že jsem mu nevrazila větší... 

Chcete si koupit Kofolu v autobuse Student Agency? Už to nejde. Kofola není, ač mi slogany tvrdí, že když ji miluju, tak není co řešit. Mohu si ale koupit o 50% dražší Pepsi, mám-li zájem.

Chcete si koupit v autobuse Student Agency třičtvrtě litru vody Rajec, když už tedy není Kofola? Taky už to nejde. I voda Rajec došla. Náhražkou je tu půllitrovka vody Toma.

Obojí řešení Student Agency je pro klienta méně výhodné než to původní a já se zeptala proč tomu tak je.

Kdysi dávno, když svět byl ještě jednoduchý a psi líhali ve smečkách kus od kojotů přičemž si oňafávali svá teritoria, nebylo žádných čertů. Ani jeden jediný maličkatý čertík na celém širém světě.

V tom světě, na tom kousku Země, kde divocí psi a kojoti žili vedle sebe, však jednou jeden pes spadl do jámy, kterou tam nastražili lidé. Jeho družka se o tom dozvěděla a protože nevěděla, jak by mu pomohla, večer šla výt a poštěkávat na měsíc a mezitím její druh umíral.

Od té doby, co se dají na kartu pěkně naplánovat sedadla v autobuse, se o své místo nebojím.

Ovšem, jak si přečtete dále, jsem asi vyjímečně důvěřivý tvor. 

Jak podotkla má spolužačka – "konec článku má rysy ideálního zapojení jednotlivce do občanské společnosti" :) Holt ideály jsou někdy železné a my ze železa nejsme...

Stříbro mi padá z úst,

zlato zůstává mlčenlivě nevysloveno

- přísloví ověřeno.

Jenom nevím, kam v přísloví nacpat zbytky amalgámu... 

Díky tomu, že máme doma chovatelskou stanici potkanů, se u nás rodí a umírá častěji než v běžných potkanuprostých domácnostech, prožívají se chvíle hezké i ty těžší, radujeme se i smutníme, potkani jako hlodavci nemají dlouhověkost zrovna v genech. Text, který následuje, sleduje boj na život a na smrt jedné potkyšky, se kterou jsme si začaly být v posledních měsících velmi blízké.

Je spousta situací, které mě nevyděsí. Už je znám, vím, že přejdou, vím dokonce i jak je "nevidět" a i na pavouky už jsem se naučila neječet v 50% případů setkání (když se nehýbou a nesnaží se mě zamordovat).

Kupříkladu objevit vosí hnízdo v kuchařce bylo ještě snesitelné. Prostě jsem kuchařku zaklapla zpátky a naučila se hnízdo s hliněnými slintky nevidět. Zakopávat o hřbitovní cosi z černého mramoru pod kuchyňskou linkou mě asi po půl roce přestalo bavit a Kojota jsem požádala, aby to někam uklidil, následně jsem o to začala zakopávat pohledem v šatní skříni, což už mi tak nevadí. Čekám, že tu někde je ukrytá mrtvá teta v urně. Vím o ní. To taky není problém. Urna sem, urna tam, po půl roce jsem tady zvyklá skoro na všechno.

Skoro!

když máte v oknech truhlíky.

Totiž, naše okno je takové samootevírací, truhlíky mu zabraňují v otvírání dle vlastního uvážení. O to víc to bylo zajímavé, když jsem v nastalých nočních hodinách předevčírem, asi v půl druhé, zahlédla cosi tak nějak zvláštně letícího oblohou. Žádný klasický ufátko, to ne. Ale cosi křižovalo oblohu lehce zmateně, svítilo těžce přiopile a já na to nechtěla být sama...

Tak tuhle písničku asi znáte.

Dneska jsem řešila něco podobného...

Jak se blíží den D a protože do pražské jámy lvové jdu sama samička a Kojot zůstává tady, mám strach. 0bčas to na mě padne a pak se slzy koulí, rozklepou se mi ruce a pracuju s tím. Jde to. Těžko ale přece. Překonat záchvat panické hrůzy jde vždycky těžké.

Až včera Kojot vymyslel trik, jak obalamutit moji mysl na krátkou dobu a vecpal do mě do té doby mě neznámý Neurol. A pak začla jízda.

ale byl bohatý na události příjemné, milé a neřkuli přímo detektývní.

Od tý doby, co jsem napsala své první pátrací příběhy Rytíř , Tajemství zmizelého Jaru a třeba Koncept kufanditní pumprdentnosti, se nestalo tak moc, kde bych mohla zapůsobit svým Colombovským talentem.

Až dnes se mi poštěstilo. Můžete si přečíst tudíž příběh napínavý a (pro Miruna) zase s dobrým koncem. Kdo nemáte rádi slaďáky, jukněte třeba sem a zvedněte si náladu .

Pro ostatní...

V zatáčce na chodníku blízko našeho domu ležel mobil... Docela sám a docela tichounce. Byl klidný skoro letní večer a Lucienne se s Kojotem vraceli z města, aby připili na jeho "přijat ke studiu v roce 2007/2008 na UPOL FF".

Mobil vypadal draze, opečovávaně, přes všechna očekávání ztrácených věcí byl i v drahém obalu a nastalo dilema: sebrat ho ze země či nesebrat? Vrátit ho či si ho ponechat? Co dělat? Bylo k desáté večerní...

obdivuje krásu hvězdami nasvícených růží a pejsky, jak si to metelí mezi kosatci.

Je spokojená, že je konečně chladno a neleje z ní pot jak ve dne. Podívá se na oblohu a je jí to najednou úplně jasné:

...to bude tím, že je konečně zataženo...

Já mám tu blondýnovatost fakt v genech :)

Ráno vstanu, zadělám těsto na snídani, zkontroluju, zda neutekl nějaký had, pavouk, potkyš a všechno má co jíst a pít.

Všichni spolehlivě všechno sežrali a vychlastali... Jak typické pro každé ráno....

a muž k muži už vůbec ne. A úplně nejhorší je, když se sejde muž s mužem o pár let starším, třeba o pět, šest, deset... To snad i o hodně mladší žena nemá takový proslovy, jako jeden mladý muž...

Jak jsou ti muži nespokojení!

Ve vrátnici mě zapsali na základě občanského průkazu, přišel pan kapitán, otevřela se elektronická mříž, já jsem prošla a za mnou udělala mřížová vrata jenom cvak.

Výtah se otevřel, oba dva muži vstoupili dovnitř, já vstoupila jako poslední, dveře se zavřely se skřípotem a pak jsme se propadli asi o dvacet centimetrů dolů do šachty.

"Ježiš," vydechla jsem.

"To nic, to jsou jenom písty," uklidňoval mne kapitán, když jsme se s trhnutím rozjeli a já tiše počítala patra.

A byla jsem v tom. Chycená jak myš do pasti, za zamřížovanými dveřmi, s dvěma chlapama v malým vrzacím výtahu co se propadá a přede mnou neznámo. Nastartovaná na boj, jazyk ostře nabroušený a ač jsem nic neprovedla a jen jsem šla svědčit, stejně jako hlavní svědek jsem byla důležitá a nesměla jsem to zvorat. Co jsem loni v červenci začala, v únoru dokončuji.

Konečně snad už finále.

Telefon zvoní. Dívám se na to, kdo mi volá v neděli v půl druhý odpoledne – utajen... Copak copak?

"Mluvím s Lucy?" ptá se hlas.

"Kdo volá?" ptám se já bez toho abych potvrdila či vyvrátila své jméno.

"Tady policie České republiky, podporučík Bond. James Bond."

Slečno, vezměte si to. Vy tomu budete rozumět. Máte k tomu blízko...

Tak nevím... Nepřeceňují mne ti kolemjdoucí?

"Prosím vás, volám na tu valchu. Platí ještě ten inzerát?" odhodlávám se k telefonátu na inzerát z Annonce.

"Ale jóóóóó. A víítéééé co to jééééé?" zní hloubavá otázka osmdesátiletého hlasu čistému naivnímu mládí na druhé straně.

"Ano, na tom se pere," říkám já.

"Já víím, že jsem to inzeroval jako starožžitnosst..." klepe se hlas na druhé straně bezdrátu.

"Já to taky vím." zní lehce zvláštně zastřeně ten mladý hlásek lucy. Není nad kreativní vytváření vánočních dárků.

Brňáci se mají! A vůbec, Brno je krásný město. A to okolí... přehrada... ZOO... krása...

Tak znělo varování Českého hydrometeorologického ústavu a nelhalo.

Přívěskový oblak a speciální druh rolovacích oblaků, co jsem viděla z okna, dávaly naději na vidění alespoň malinkaté trombičky. A z trombičky může být úplně maličkaté tornádečko, F0 úplně stačí, žádné škody, jenom to vidět na vlastní oči...

Byla jednou jedna ovečka. Vyrostla ve stádečku, kde jí říkali, že na ní platí jedině dlouhý bič a malá ohrádka, v ovčí škole jí učitelé tvrdili, že ten bič musí být opravdu dlouhý a ta ohrádka opravdu hodně malá a honit, honit, honit.

Ostatním ovečkám to jejich otcové berani a matky ovce říkali také, ale malá ovečka to brala tak nějak osobně (jak taky jinak) a začala tomu pomalu po letech i věřit. Když to každý říká, tak to asi tak je.

Když jsem šla do knihovny na Mariánském náměstí, uviděla jsem blikající věc, která se právě ponořovala do země. Zbyly po ní akorát ty blikající puntíky na zemi. Z věci se stal blikající poklop.

Tak a už nás mají! Blikající periskop před Novou radnicí od ufonů, šedý rozpočet naší ekonomiky živí tajnou armádu na sledování knihomilců, tajné focení s následným vyhledáváním hříšníků, kteří nevrátili včas půjčenou knihu. Konspirační teorie klíčila v mém vědomí.

Jednou mi volala moje známá a hned na začátek naší debaty mi řekla tenhle fór:

Jede parník po moři a veze náklad citronů. Přijde bouře a parník se potopí. Citrony vyplavou nahoru. Najednou vyplave taky hovno, rozhlídne se a povídá: “Teda my citrony tak hezky plaveme…“

Chvilku jsem přemýšlela a pak ze mne vypadlo: “Aha, to hovno si pamatuje, že bylo citron a transformovalo se do hovna. Tak v tom je pointa…“