Lucienne

"Víš o čem přemýšlím?" Ptám se Kojota u snídaně.

"Hmm..."

"Že si nechám udělat ještě takové ty pěkné, dlouhé nehty."

Ačkoli je to druhý článek v řadě, který má za název slovo posedlost, je to tak v pořádku. Napadaly mě ještě horší názvy, třeba Žiju se šílencem nebo Výhody pohřbu pompéznějšího pohřbu Kočkova, ale nakonec jsem to neudělala.

Byla jednou jedna Popelka. Popelila se u domácího krbu, jak byl rok dlouhý. Pekla, vařila, smažila a vyvářela, jak nejlíp uměla. Zlou (ale pro vyrovnanost informace ani dobrou) tchyni či nevlastní sestry neměla a tak si žila dobře předobře s manželem, jehož milovala.

Až jednou přišly Vánoce...

Edgar Cayce 1877-1945 byl Američan, který proslul  jako spící prorok a to díky tomu, že ve spánku nebo v transu dokázal diagnostikovat nemoci a jejich léčení. Věhlas byl obrovský i proto, že se nikdy nespletl a ač nelékař, používal slovní zásobu lékaře. 

"Nechceš nechat tyhle trenky na hadr?" Prohlásil Kojot na adresu jedněch trenek, jež po posledním praní tiše zemřely na dlouhou a příliš unavenou gumu v pase, která se nedá vyměnit.

"Ale na co.  Já hadry nepoužívám. Ani nevím, na co vůbec ty naše matky a babičky spotřebovaly takových hadrů z prostěradel a triček. Nechápu." Odpovím lehce unavenou nechápavostí jeho záměru a nechám Kojota odhodit trenky do věcí nepotřebných. "V kuchyni používám takové ty pěnové čtverce, na podlahu mám taky speciální hadr a na nic jiného hadr nepotřebuji."

Máme s Kojotem jeden svůj strom. Chodíme k němu a povídáme mu...

I byla přízeň v Řecku a Kojot dostal, vzhledem k tomu, že se mu líbilo autíčko na vysílačku, řehtacího koně na kolečkách. Kůň má na sobě kovboje a tak jezdil v zápalu vášně na koberci a na parketách, padal u prahů a když mu došla rovnováha a neustále řehtal.

Kojot na to koukal mírně vyděšeně.

Ostří ze všech nejostřejší.

Nůž ze všech největší.

Nůž s příchutí překročení hranic...

Tak ten mám já!

Ráno vyrážíme na výlet, předat potkana v Olomouci. Je nezbytně nutné vyžehlit jasně bílé triko s rozhalenkou k těm novým lososovým kalhotám, co jsem v noci sundala ze šňůry, kdyby pršelo.

Je třeba se postarat.

Jednoho rána se šel Kojot oholit k umyvadlu v koupelně. Rozespalí Kojoti téměř nevnímají, jak vidím jednoho Kojota za druhým každé ráno. Vzhledem k tomu, že Kojot je přirozený zanechávač věcí na svém místě, to znamená tam, kde jsou vždy na očích a po ruce, nepřekvapilo ho, že našel pěnu na holení přímo na umyvadle.

"Zapomněl jsem Ti říct, že doktorka neměla antibiotikum v prášku, tak píchneš myšákovi injekci." Sdělí mi Kojot jen tak mezi řečí, když se zeptám, jestli byl s myšákem, co má zápal plic, na injekci.

"Cože? Proč mu mám píchat injekci já? Co to je za volovinu?" Bráním se.

Nutno dodat, že všech měřitelných předpokladů.

Na Velikonoční pondělí jsme byli s Kojotem v hospodě. Koukali jsme se z očí do očí, drželi se za ruce a chovali se k sobě velmi zamilovaně, neboť se tak cítíme čím dál tím hlouběji, jak čas plyne. Jako by vrchol vztahu nebyla svatba, jako by to byl pouze začátek. Teď probíhá teprve to pravé, co má grády stoleté whisky. 

Až tak to jiskří, že mě lidé, co nás spolu vidí, oslovují slečno.

Ráno, než jdu do práce na odpolední, tak vyperu – je krásně a určitě mi to do večera uschne. Pověsím prádlo a odcházím.

Přijdu domů večer a Kojotovi říkám, že jsem ještě ráno stihla vyprat a snad to tedy už bude suché. Kojot pochopitelně nevnímá koloběh praní prádla a vůni aviváže, jde to kolem něj, jako i jiné nuance ženské péče o domácnost. Nečekám odpověď, jsou to spíš jenom takové moje berličky, protože jsem zkrátka ještě nestihla vyluxovat či umýt tu horu nádobí a i když jsem vyprala, tak se cítím trochu vinna za nedokonalou domácnost a chci tedy upoutat Kojotovu pozornost jinými dobrými skutky.

Většinou se daří, tentokrát mě však Kojot překvapil.

Když muž nemá žádné potíže s délkou, ani ho nenapadne, aby přemýšlel o prodlužování.

Čehokoli.

"Podívej, máš lesklejší prstýnek než já," říkám Kojotovi v romantické chvilce prohlížení si snubních prstýnků. "Mám ho víc odřený... to mám z toho, že pořád dělám rukama. Muži si snad berou ženy jenom proto, aby se o ně staraly..."

"Hmm. Ano." Odpovídá mírně s uspokojením Kojot. Ale jednou za čas by se správný chlap měl vzmužit a..."

"A...?" Domýšlím si různé činnosti v domácnosti eventuelně nošení květin upracované ženě a libou masáž spojenou se září svíček.

"A nechat ženě snubní prstýnek vyleštit."

Tuhle jsme kráčeli parkem a já se dozvěděla, že když dám někomu přečíst článek, že spal v hlíně, prala jsem mu na valše, zametala smetákem na dehet, mám tohle sdělení dotyčnému zároveň uvést na pravou míru a říct, že ho mám vycvičenýho a už nespí v hlíně a tak.

Před několika lety, když jsem zjišťovala určité informace z esoteriky, jsem narazila na Jaroslava ze stránky Ritual.cz .

Jaroslav z té doby publikoval 56 článků , povětšinou velmi kvalitních, které mě oslovily svou propracovaností, nápadem a zkušeností, což mnoha jiným zdrojům chybělo. Ono udělat i kvalitní kompilát není jednoduché, natožpak kvalitní vlastní tvorba k tématu. Kromě Jaroslava tam bylo mnoho dalších identit, které se s Jaroslavem střetávaly v komentářích, jak jinak.

Byl srpen 2005...

Mám doma místo spisovatele "spisovatele slavného" . Jeho rekord v návštěvnosti činí od úderu půlnoci do dnešního podvečera přes 1300 originálních IP adres a 3000 prokliků. Kojot díky tomu nelení a uvažuje o tom, jak bude dál vést svůj blog, aby nepodlehl nemorálnímu apelu psaní jen "vysoce chytlavých článků" a zanechal mu také tu odbornou kvalitu hermetickou a poetickou, kterou mu vtiskává už nějaký pátek.

Co s tím?

"Kde se Ti tam vzal???" říkám Kojotovi po krásných chvílích společně strávených, když ho hladím po vlasech.

"Cože tam mám?" diví se Kojot.

"Flitr! Blejskavý cosi, co si ženský na sebe dávají, aby byly krásný. Ženský. V laku na nehty, ve vlasech, mazají si to na sebe, aby se blejskaly a zaujaly a Ty to máš na krku. Kde se Ti to tam vzalo?" zatím lehce sarkasticky mluvím, zatímco neúnavně provokativně a lehce zhnuseně hledím na flitr na mém ukazováku.

Pejsce Elišce bylo ten den špatně. Něco asi sežrala nebo olízla a tak to šlo horem dolem. Jako zkušená léčitelka mátou peprnou – která je ale úplně na všechno a výborně chutná – jsem jí udělala slabě oslazený odvar s tím, že ho vypije jak vodu a dala jí ho místo vody. Jak bláhové...

Eliška totiž byla zanedlouho Kojotem přichycena na záchodě, kterako pije ze záchodové mísy a s nevinným pohledem "no a co jako, tak mám žízeň" její záškodnická akce proběhla až do dna.

Aby toho nebylo málo, debatili jsme nad rozvodem páně Paroubka, kterak šel na to správně bekovsky a plnou parou k tomu. Já si stýskala, že pak mám věřit nějakým pověrám o manželské věrnosti a chlapské k tomu a jak jsem tak kníkala, tak se Kojot usmál, že Paroubek opravdu není jeho vzor vůbec v ničem, natož v tomhle a že se nemusím bát.

Což o to, je hezké to slyšet, ale kde potom vzala svůj vzor pití ze záchodu Eliška?

Pak má v téhle domácnosti děvče něčemu věřit...

Kojota u čtrnáctidenního rituálu hledání posledního usazeného prachu a neumytin na mističkách od jeho babičky bylo pro naprosto čistou a nevinnou Lucienne, profesionální myčku mističek, velmi tvrdé – jako vždycky.

K:"Ale to je přece naprosto jasné, že za to vůbec nemůžeš. To samo. To je přece naprosto normální, že na krabičkách od másla se potí máslo, za to vůbec nemůžeš. Prach, ten se usadí za čtrnáct dní, to jo, ale máslo, to se prostě nějakým způsobem vždycky vypotí na těch nejhorších místech, věř mi, já to znám."

L:"Kojote, fakt jsem to MYLA! Nechápu, kde se tam to zatracený máslo vzalo."

K:"Ale prosím Tě, Ty naděláš. To je přece naprosto normální, že se nádobí prostě zašpiní zčistajasna, zvlášť když je umyté a připravené na odnos v tašce. Kupříkladu mně se to stává u pokliček, které se prostě potí z ničeho nic mastnotou, jak víš už z výletu. To tak nádobí dělává."

Zabít málo...

Pochopitelně v zájmu odvetných článků od nás, žen krušených přeracionalizovaným světem mužů – viz. reportáž Kojota, který píše (nedá mi to, abych tu sprosťárnu neocitovala):

"...Lucienne doufám (!) napíše verzi svou, kterou si ve vlastním zájmu nenechejte ujít, neboť jen tak získá vaše mysl prostorový obraz našeho výletu. Mějte přitom však stále na paměti, že já, coby muž, podávám informace korektnější a objektivnější, neboť žena se, na rozdíl od muže, nikdy nedokáže zcela oprostit od vlastní, často přehnané, emocionality... "

Takže, abych tomu dodala tu prostorovost jak od IMAXu a především tu typicky ženskou přehnanou emocionalitu, pěkně Vám tu řeknu i to, co Vám Kojot radši neřekl.

Tak tedy – pěkně prostorově do toho...

Nedělní Kojotova přede mnou tajená a zároveň mnou lehce tušená přehnaná emocionální reakce z toho, že zas časově neukotvená Lucienne znemožní včasný odjezd vlakem z hlaváku a jeho bratr (ještě větší perfekcionista než Kojot) bude čekat v Blansku zbytečně o půl hodiny déle, začala v 10.20 hod. nabývat konkrétnějších rysů.

Přítomní pánové si zajisté dokáží představit poslední přípravy opuštění bytu s tak početným, již mnohokrát popsaným zvířectvem, na víc než dva dny s ženou, co má vždycky dost času. Vždycky ho měla, čas si nějak omotala kolem sebe a vždycky všechno stihla. Sice někdy něco prošvihla, ale pokud to tak bylo, tak to tak být mělo a proč by se tím přiváděla k šílenství...

V 10:59.52 hod. nastupuje ledově klidná Lucienne a infarktový Kojot s funící pejskou a potkyškou nevěřící tomu, co se to s ní děje, do vlaku směr Moravský kras a vlak se během několika sekund rozjíždí.

"No vidíš, já říkala, že to stihneme..."

aby projevila lásku a muž naprosto netuší...

"Víš, co je zvláštní?" rozjímá on.

"Co?" ptám se já.

"Že jsme se ještě nikdy nepohádali..."

"A proč bychom se měli hádat? Kvůli čemu jako? To jako cvičně? Chybí Ti to?" rozehřívám se já. Pavlačový hádky, to je moje.

"No, lidem se to stává," dí on.

"Aha. Tak proto, že se to lidem stává, se to nemusí stávat nám, ne?" pravím já žensky zkušeně.

Bude to velká hádanka...

Shodou okolností má přítel ještě o něco delší vlasy než já. V dnešní době u chlapa nic zvláštního, takových kluků je na ulicích plno. Oba tudíž řešíme své vlasy k pasu...

...gumičkami.

"Lucienne... Prosím..." řekl ON.

a Lucienne.........

*chvilka napětí, virbl*

Stáli jsme pod rozkvetlou jabloní, třešně už měly malé plodíky. Koneckonců i u jabloně jsme zachytili pár posledních květů a jablíčka byla všude.

Procházeli jsme se pod modrobílým nebem s pražícím jarním sluncem, kaštany kvetly a sakury, sakury také...

"Poslyš, od té doby, co tu byl ten plynař, karma blafá a já už z toho rostu. To samý ten kapající kohoutek v koupelně. A vůbec, když už tu tak sedíš a čteš si: Už jsi spravil ten tekoucí odpad u umyvadla, který jsem předtím spravovala snad třikrát, tím silikonem? Pistoli a silikon máš!"

On si čte. Odtrhne své božské oči od stránek anglicky psaného komixu Sandman, odloží anglicko-český slovník, odklepne popel z cigarety do popelníku a zadívá se zavřenýma očima do tekoucího slunce:"Ale víš, kde já teď seženu opraváře na karmu? Je neděle a Velikonoce k tomu," popotáhne si další šluk a vyfoukne kouř do jarním sluncem prohřátého vzduchu. "Pravda, odpad jsem ještě nestihl, jsem velmi zaneprázdněn, jak vidíš. Ale gumičky do baterie jsem koupil. Sice jsem ještě nikdy kohoutek neopravoval, ale Ty jsi říkala, že už jsi to dělala, takže mi pomůžeš, ne? To víš, my dekadentní gothici... Věděla jsi, do čeho jdeš."

 - tak o těch to vůbec nebude. Vlastně... bude... Když nabírám keramickým půllitrákem barvu a zasněně do ní hledím, vidím uvnitř vizi čistě bíle vymalovaných místností. Je to krásná vize.

O to bolestnější bylo probuzení do světa párového vnímání a vnímání muže zhýčkaného luxusem toho, že má kam šlápnout aniž by si přilepil nohu na podlahu a dokonce najde i čtvrt čtverečního metru, kde se může najíst něčeho právě uvařeného.

řekl přítel a během deseti minut letmého obhlížení mého bydlítka šel, sáhnul a vytáhnul hada Amálku, toho času na útěku. A já ho hledala týden a nenašla... To se tak někdo má, když má doma 150 hadů a už prostě přesně ví, kam had vleze, protože už skoro všechny hady na útěku měl. Kdyby to byl chovatel sklípkanů a chytali jsme sklípkana...

...... 

.............

No to si nedokážu ani představit! 

Byl jednou jeden Kojot, který se převlékal za člověka a měl mnoho obdivovatelek. Jednou z nich byla Lucy. Když si četla jeho kojotiny (to není překlep, kdyby Vás to náhodou napadlo), bavila se, zamýšlela se, někdy i plakala. Kojot píše hrozně emotivně, víte? A taky má potkyše, abyste věděli...