Lucienne

Včera jsem se hýbala stěží jako robot postižený chronickou artrozou naprosto všeho, možná jako bojovník boxu po prohraném zápase, kdy nad ním počítají deset KO. Cítila jsem všechny svoje svaly jako vrzné tepny mého vysokoteplotového života a slovo život bylo synonymem pro slovo bolest, motání hlavy a pro větu: "je mi špatně".

Dnes se to změnilo. Tělo tíhou teplot zesláblo, nasbírané body po včerejším zápasu vložilo do svalů a úponů a tělo odevzdaně leželo. Teplé, těžké tělo, naprostá relaxace.

Jin a jang ve svých protikladech.

Pořád se pohybuji mezi 38° a 39°. Jsem z toho tak utahaná, že se ani nemůžu pořádně naštvat na celou tu situaci. Takový teploty vám ani nedovolí se pořádně vyspat. A tak tu od čtyř třinácti plantám po bytě, kde není nikdo k mazlení ani ke sprdnutí. Už abych tu měla nové zvířátko. Stále si myslím, že prostě tělo neodolalu náporu toho žalu a složilo se. Ale to je jenom moje teorie.

Domácího jsem zaúkolovala, aby mi dojel pro antibiotika, protože to bylo nejméně konfliktní řešení situace. Takže jsou i chvíle, který jsou dobrý. Jinak jsem se celou noc třepala zimomřivě a spala skoro celá oblečená pod dvěma peřinami a stejně mi byla zima.

Tak já si jdu pustit nějakej film. Tolik zpráva z fronty.

Tak pro mě v nemocnici nemají místo, budu to léčit doma. Kdyby prý se to zhoršilo, ať se stavím. Poslali mě sanitkou dom. NO aspoň, že jsem nemusela s takovejma horečkama lítat po MHD. Podle výsledků tam zánět je, ale nic hrozného. Tož tak. Uvidíme.

A pak mám sršet optimismem a má mi být hej. Nějak mně to sejmulo. To všecko. Cejtim se zase na 39, to už znám. Doufejme, že to do pátku přejde...

Tak podle paní z nemocnice, kde jsem ležela, si mám volat rychlou a ta rozhodne co se mno. Teplota pořád leze nahoru...

Tak jsem se po třech týdnech vrátila z nemocnice domů, kde se v podstatě po šest týdnů neuklízelo, tak dlouho se plácám s tím zápalem plic. Čekám dneska rychlou kontrolu od domácího, ale kašlu na uklízení. Když jsem se vyškrábala ze sanitky, co mě přivezla, dolezla jsem tak akorát do postele a spala a spala. Kojot mě mezitím čtyřikrát prozváněl a já nic neslyšela, tak hluboce jsem spala. Jsem prostě vyřízená jak žádost na byt. Snad se co nejdřív dostanu k napsání pár klíčových článků, co mám v hlavě.

...a jste z Brna? Z pověření Lucienne, která je na delší dobu v nemocnici kvůli cukrovce zprostředkovávám tímto její prosbu, zda by se nenašla dobrá duše z Brna, která by zapůjčila notebook s Windows (případně Mac OS, ale ne Linux). Já jsem jí zapůjčil mobilní internet a ten na Linuxu nefunguje. Pokud se někdo takový objeví, ať mi napíše na kojot333@gmail.com, domluvím to.

Kojot

Doma se probudím v čerstvém a novém povlečení od Ježíška. Sáhnu doprava a nahmatám bombonieru Zlatá. Dám si do čumáku několik dobrůtek. Hle, jak příjemný může být začátek dne.

Během dne však začnu mít podivné pocity. Tíha na hrudi, nohy se klepou. Můj slavný teploměr naměří 37,5. No to už tu dlouho nebylo. Cítím se však na 38,5, 39. Změřím se znova a vida. Mám 39.

Cítím se strašně. Doktorka z nemocnice řekla, že to musím řešit se svou obvodní lékařkou a ta se rozhodne co se mnou. Mám jí (obvoďačce) zavolat zítra, až nebudou svátky.  No WTF. Kdybych tu přes noc chcípla, tak to s nikým nehne, jsou svátky.

Tož hezké svátky i vám a doufám, že se všichni ve zdraví dožijeme toho nového roku.

Kojot mi došel nakoupit, donesl honorář z nové knihy, ve které jsem zahrnutá jako třetí autor. Dokonce mi i umyl nádobí. Přízeň mi zase vyměnila povlečení na posteli a odnesla prádlo k vyprání. Já jsem jen tak tiše koukala a působila jako unylý a slabý prvek celého toho komixu.

Moucha je proti mně silná.

Dozvěděla jsem se teď o smrti Kojotovy známé a těžkých zraněních jejího přítele, taktéž Kojotova známého.

Jenom jsem povolila tempo, nemoc má pré. Už jsem pochopila svou mámu, která mi řekla, že mi vypere, když to mám ke společné pračce jenom jedno patro. Dnes bych to patro neušla. Ba ani čaj jsem si neudělala, protože stát u linky vyžaduje extrémní námahu, takže jenom rychlé šťávy. Telefon pouze na reproduktor, protože telefon delší dobu prostě neudržím.

No samá radost.

Až na kost.

O mých peripetiích s domácím se tu už psalo dost. Včera mě tedy překvapil dvakrát. Poprvé přinesl teplomet asi půl hodiny od prvního telefonátu (to abych nemrzla) a ve čtvrt na jedenáct večer klepal, že bylo spálené čerpadlo a že už to spravil.

A víte, co nechápu? Co za chlapa v dnešní době si koupí náhradní čerpadlo, aby ho měl, až odejde to původní.

No jedině můj puntičkářský domácí...

Když jsem dneska začala chrlit krev, bylo mi to jasné. Zápal plic. Doma se samozřejmě už tři dny netopilo, nevím proč. Tak jsem to začala řešit s domácím a dal mi sem teplomet.

Při všem tom běhání do Brna a zpět mi teplota iracionálně klesla, ale o moc zase ne.

Kdyby mi bylo moc zle, půjdu ležet na plicní.

Toť dnešní zpráva lékařská.

Inu, možná jsem i zodpovědná, ale sama k sobě.

Dneska jsem se probudila s řádnými horečkami. Věděla jsem však, že stůj co stůj musím dojet do nemocnice, kde jsem v podstatě minulých čtrnáct dní ležela a vyžádat si hlášení, které mi vydají, až bude mít můj docent čas. První čas, který mi napsali na propustku, byl minulý čtvrtek – to byl zrovna docent v Praze. Dnes byl nemocný, jestli se to bude táhnout i přes vánoce se neví. Takže zase nic. A stovka jízdného v háji, nemluvě o čase a dnešní chřipce nebo co to je. Až tak jsem se sebou hazardovala.

Už téměř čtrnáct dnů čekám, kdy budu mít inspiraci a hlavně místo a čas na napsání reportáže ze svatby svého bratra. Mezitím si přízeň zlomila nohu v kotníku, tak jsem u ní na střídačku bydlela a nějak jsme to neuhrály a pohádaly se. Teď pro změnu leží v nemocnici s čtyřcentimetrovou trombózou u té zlomeniny, takže jsme se zase udobřily.

Pejska Eliška dostala zánět dělohy, dnes jí operovala naše veterinářka, snad bude v pořádku.

Kondička veškerá žádná, neunesu ani půlku třicetikilového psa v dece. Musela jsem říct jedné kolemjdoucí slečně vazbě, takže jsme Elišku táhli v dece ve třech.

Štve mě, že nemůžu s Eliškou víc pomoct, ale asi to tak má být.

Asi půjdu na operaci, už zase. To by se zase jeden zvencnul.

Kojot má zase depresi, já mám zase depresi, jak mám v takovým rozpoložení psát ságu o svatbě, to vůbec netuším.

Zatracené jogurty.

Aktivita a pohoda, letos to vyšlo.

Znovu jsem se zamilovala! Škoda, že to byl kněz. Tak zas za rok se s Ním setkám. Byl úplně úžasnej, krásnej a pohodovej. Pro příští rok Brňanům doporučuji kostel v Minoritské. Skvělá půlnoční s Rybovkou doprovázená profesionálním sborem s operními hlasy.

O desáté večerní první koncert Rybovy mše v pasáži Alfa v Brně předprovázený amatérským sborem ukulelistů s jedním šoumenem rockerem, který hrál s ukulele za hlavou a pak ji málem hodil do davu. Pasáž byla plná, balkóny též.

Včera jsem tři hodiny odstraňovala Eliščí chlupy z jednoho koberce, co má Kojot v pracovně, abychom tam mohli, "na čisté", postavit stromeček. Předevčírem jsme koupili mohutnou borovici černou, která má dole průměr tak patnáct centimetrů, ale pán tam měl frézu, tak stromeček ofrézoval a bylo to už do podstavce. Doma jsme zjistili, že průměr našeho stojanu je tak na smrček, co má ještě nudli u nosu, a tak putoval Kojot koupit stojan, a protože máme doma kočky, ukáplo mu z ruky tisíc korun, prý aby ho neshodily a byl tudíž těžký. Stromek tak rázem získal cenu 1700, no nekupte to.

A můžu říct, že i když to nemáme lehký, dá se to a jsme spolu spokojení a možná by se dalo říci, že jsme i šťastni. Kdybychom byli zdraví, zvířata žila dýl než průměrně dlouho, nějaká kačka by zbývala z rodinného rozpočtu a přestal by nám do života mluvit kdejakej blbec z Bloguje, pak by to bylo dokonalé. Takhle je to spokojenost. Dokonalosti stejně nikdy člověk nedosáhne, tak proč se s tím zlobit.

Myslím, že před třemi lety bylo lepší počasí, občas i vysvitlo slunko. Když si vzpomenu, že jsem chtěla jít na obřad bosa a na poslední chvíli mě přemluvili, abych si vzala máminy svatební boty, je mi chladno ještě teď.

Stará vrba, pod kterou jsme se brali, byla poražená rok po svatbě, takže se můžeme jít podívat tak akorát k dolíku, který po ní zbyl. A tak... Věci se mění, i my se měníme...

Přes to se máme pořád rádi...

Nebojte se, nebudu vyprávět, jak jsem spadla jako malá nahatá do kopřiv ani anabáze mých neduhů a operací. Bylo to vlastně velmi jednoduché – Muk to nepřežil, nepřežila to spousta známých i neznámých lidí včetně mé původní gynekoložky.

Kdo neznáte pravou hrůzu, hned druhou nejhorší po malování a třetí nejhorší po stěhování, to je výměna oken. Je 21:57. Zítra přijdou v 7:00 (úúúúúúúúÚÚÚÚÚÚÚÚ). Já NEVIM, kam jsem si založila lepicí pásku. Vím, že tu jsou dvě, nemůžu najít ani jednu. Igelitové plachty z Tesca jsou sice fajn, ale když nemáte schůdky a ani dřevěnou židli (stůl se svou váhou předem vylučuji a Kojotovi se klepou skla a má depresi jako prase, takže na nic vyššího než dvaceticentimetrová stolička nevleze). Takže jsem dneska jela do Tesca na nic. Prostě to tu necháme zapadat popelem, zvířata přikryjeme až to bude třeba a dneska jdu spát! Spát! Spát! Pak to prostě otřu hadrem s pohledem pro otrlé a kašlu na to, nejsou nástroje, nejsou lidi.

Tak.

Jako mnozí bloggeři jsem sledovala urputný zápas o život hlubokomyslné bloggerky Didactylos, která psala převážně religionistické články. Byla starší, o to houževnatější a přes všechny překážky života dospěla k červenému diplomu. O tři čtvrtě roku později zemřela.

Letošní léto mě příjemně baví, ale poslední dny se strašně nudím. Je to strašně jednoduché – miluju oblaka, bouřky, předpovědi a meteorologické radary. Celé léto se bavím tím, jak jde fronta, dávám celé rodině předpovědi, které někdy vyjdou a někdy ne, kdo si má pamatovat všechna ta různá pohoří a jejich návětrné a závětrné strany, kde se roztrhne oblačnost, žejo...

A to rovnou dvakrát.

0hlédla jsem se a viděla...

Nastává debata o štěstí a veselí...

Alespoň tak mi to připadá podle toho, jak moc jsme masírováni články kde protisměrná vůle minimenšiny dává všem v posměru vědět, že je nesprávné být o vánočních svátcích konzumentem svobody nakupování, hýření, jídla a dělbuchů. Že to dělají jenom lidé, kteří nemají tu správnou hloubku prožívání života a aby alespoň jednou za rok se lidé zastavili a byli šťastní, veselí, obdarovávali se spíš symbolicky a hodně se vciťovali.

Lidi, jak já se těším. Těším se snad víc, než na svou vlastní svatbu, kdy jsem byla víceméně jak ve snách a kolem mě se lítalo, aby bylo všechno jak má být. Vždycky jsem výročí tak trochu flákala a bála jsem se, že i tady na to budu zapomínat a na svatbu si vzpomeneme tak čtrnáct dní po ní. Není tomu tak.

Skuhrám, skuhráš, skuhráme.

A celý život přede mnou. Co dál? Diplomka, pár státnic a kupa zkoušek, možná dvě kupy, každý semestr jedna.  A pak... Co bude pak?

Nevím. Hledám. Hledám teď, abych mohla za rok na co navázat. Kde je ten surový diamant ve mně? Z čeho mám největší radost? Co je v té mé nestabilní nádobě jménem Lucienne trvalé, jen lehce měnící se, co zůstává?

Láska?

a ještě se k tomu dokázal narodit na takový krásný den, jako je dnes...

Úžasný zážitek, mohu všem doporučit.

Jsem tak spokojená, že jenom jsem. Netoužím po ničem, nepřemýšlím nad blbostma, nad trapnejma situacema z minulosti, nad hezkejma situacema z minulosti, prostě nad tím vším nepřemýšlím a nepřevaluju si to v hlavě.

...jsem měla právě dnes ráno. Kdo z Vás nemá problémy s ranním vstáváním, bude pravděpodobně těžko chápat dnešní téměř euforickou radost.

Velká dobrodružná expedice do hlubokých pralesů a tajemných jeskyní divoké Transylvánie.

Kdo jste dělal v červnu zkoušky z angliny pod Cambridge a máte mít dneska výsledky na http://www.cambridgeesol-results.org/ a taky Vám to hlásí, že stránku nelze zobrazit, klikněte si v anketě. Sice Vám to nepomůže, ale možná trochu uleví. V jednotě je síla...

Takže dny jsou pro mně jako noci a noci jako dny a potom se mi to smíchá, protože nenosím hodinky a výsledkem je totální zmatek.

takze vse v poradku, zazitku habakuk, napriklad

Když jsem tak stála uprostřed té jedné místnosti, kterou nazývám svým domovem, a dívala se kolem sebe, velkoryse jsem přehlídla tu kupu pytlů se zbytečnostmi z práce k protřídění a jen tak jsem byla...    Byla jsem bez toho, abych musela něco dělat teď hned, abych se stresovala, abych pospíchala, abych měla špatné pocity za lajdačení a lenošení, mí malí andílci visící na kloboukové gumičce z lustru se mi zacuchali ve vlasech a když jsem je vymotávala, padl mi zrak na jednu věc...