Lucienne

Jako mnozí bloggeři jsem sledovala urputný zápas o život hlubokomyslné bloggerky Didactylos, která psala převážně religionistické články. Byla starší, o to houževnatější a přes všechny překážky života dospěla k červenému diplomu. O tři čtvrtě roku později zemřela.

Letošní léto mě příjemně baví, ale poslední dny se strašně nudím. Je to strašně jednoduché – miluju oblaka, bouřky, předpovědi a meteorologické radary. Celé léto se bavím tím, jak jde fronta, dávám celé rodině předpovědi, které někdy vyjdou a někdy ne, kdo si má pamatovat všechna ta různá pohoří a jejich návětrné a závětrné strany, kde se roztrhne oblačnost, žejo...

A to rovnou dvakrát.

0hlédla jsem se a viděla...

Nastává debata o štěstí a veselí...

Alespoň tak mi to připadá podle toho, jak moc jsme masírováni články kde protisměrná vůle minimenšiny dává všem v posměru vědět, že je nesprávné být o vánočních svátcích konzumentem svobody nakupování, hýření, jídla a dělbuchů. Že to dělají jenom lidé, kteří nemají tu správnou hloubku prožívání života a aby alespoň jednou za rok se lidé zastavili a byli šťastní, veselí, obdarovávali se spíš symbolicky a hodně se vciťovali.

Lidi, jak já se těším. Těším se snad víc, než na svou vlastní svatbu, kdy jsem byla víceméně jak ve snách a kolem mě se lítalo, aby bylo všechno jak má být. Vždycky jsem výročí tak trochu flákala a bála jsem se, že i tady na to budu zapomínat a na svatbu si vzpomeneme tak čtrnáct dní po ní. Není tomu tak.

Skuhrám, skuhráš, skuhráme.

A celý život přede mnou. Co dál? Diplomka, pár státnic a kupa zkoušek, možná dvě kupy, každý semestr jedna.  A pak... Co bude pak?

Nevím. Hledám. Hledám teď, abych mohla za rok na co navázat. Kde je ten surový diamant ve mně? Z čeho mám největší radost? Co je v té mé nestabilní nádobě jménem Lucienne trvalé, jen lehce měnící se, co zůstává?

Láska?

a ještě se k tomu dokázal narodit na takový krásný den, jako je dnes...

Úžasný zážitek, mohu všem doporučit.

Jsem tak spokojená, že jenom jsem. Netoužím po ničem, nepřemýšlím nad blbostma, nad trapnejma situacema z minulosti, nad hezkejma situacema z minulosti, prostě nad tím vším nepřemýšlím a nepřevaluju si to v hlavě.

...jsem měla právě dnes ráno. Kdo z Vás nemá problémy s ranním vstáváním, bude pravděpodobně těžko chápat dnešní téměř euforickou radost.

Velká dobrodružná expedice do hlubokých pralesů a tajemných jeskyní divoké Transylvánie.

Kdo jste dělal v červnu zkoušky z angliny pod Cambridge a máte mít dneska výsledky na http://www.cambridgeesol-results.org/ a taky Vám to hlásí, že stránku nelze zobrazit, klikněte si v anketě. Sice Vám to nepomůže, ale možná trochu uleví. V jednotě je síla...

Takže dny jsou pro mně jako noci a noci jako dny a potom se mi to smíchá, protože nenosím hodinky a výsledkem je totální zmatek.

takze vse v poradku, zazitku habakuk, napriklad

Když jsem tak stála uprostřed té jedné místnosti, kterou nazývám svým domovem, a dívala se kolem sebe, velkoryse jsem přehlídla tu kupu pytlů se zbytečnostmi z práce k protřídění a jen tak jsem byla...    Byla jsem bez toho, abych musela něco dělat teď hned, abych se stresovala, abych pospíchala, abych měla špatné pocity za lajdačení a lenošení, mí malí andílci visící na kloboukové gumičce z lustru se mi zacuchali ve vlasech a když jsem je vymotávala, padl mi zrak na jednu věc...