Máme s přízní společné zájmy, tedy některé. Například esoteriku. Já ji učím a ona se vypracuje. Ale někdy se vyskytne odchylka, problém, intuiční chyba.
"Tys mi to neřekla." Stěžuje si přízeň.
"Já to netušila, že to takhle uděláš..."
Před několika měsíci došlo k úmrtí matky přízně. Chtěla a sháněla kostel na zádušní mši. Měly jsme to takhle domluvené, "vykývaný" kostel, čas, prostě všechno.
Teď došlo na věc.
"Dobrý den, chtěla bych si zadat zádušní mši za svoje rodiče, děláte to?"
"Ano, kdy by se Vám to hodilo?" Začal kostelník hledat v diáři. Sedmého, čtrnáctého..."
A přízeň vytáhla kyvadlo a před ním začala vykývávat jednotlivé dny.
"Čarodějnice jedna! Bůh ví, s jakými úmysly sem přicházíte! Ven z kostela, běžte!"
A přízeň šla pryč s notným trauma, protože přece ona nedělala nic špatného.
Tak tomu se říká střet kultur se špatným koncem. Ona říká, že teď už do kostela nepůjde.
Také říká, že teď už je to můj problém.
