A co nám berou?
Kulich zmámený hudbou seděl na kazeťáku, hlavou skloněnou k reproduktoru nasával ducha hudby. Říkala jsem si, že se nemůže nic stát. Omyl. Nožičkou strčil do regulátoru hlasitosti a okamžitě jsme vyletěli na diskotékovou řachandu. To by byl rekord, jak jsem rychle vyskočila a běžela ke kazeťáku ubrat zvuk. Teď spinká na botách, podrážky od zimních bot mu slouží za polštářek. Je roztomilý.
Co chvíli koukám, jestli něco nedělá a kde je. Stačí chvilka nepozornosti a mám rozbitou vázu, skleničku, hrneček. Kulich má opálené chlupy, to jak zkoumal svíčku. Doufám, že si nevypíchne oko o voňavé žhnoucí tyčinky. Je to moje malé tele. Nevím, kam až dojde ve schovávání se. Je to moje neurčitě schrödingerova kočka.
Dáváme si hodně lásky, srandy, roztomilosti. Ale je tu také žraní kytek, demolice bytu a hraček, co chvíli něco rozbitého, rozhryzané boty, igelitky, pytlíčky s kočičím žrádlem. Nikdy tu není uklizeno.
Přesto bych neměnila.
