Jdu zalít dvě různé květiny a to dvěma různými způsoby. Jednou beru vodu do štamprlete, podruhé do hrnečku. Do štamprlete se kouknu, do hrnečku se hluboce kouknu, co kdyby tam čekal – hrozný pavouk. Dělám to už léta a nějak se nepamatuji, že by tam pavouk byl. Zato si pamatuji různé jiné předměty s pavouky. Taky si pamatuji svou domácí z Anglie, která měla garáž plnou pavouků a klidně si vlezla do holinek v garáži skladovaných a poctivě zadupala, aby případné pavouky zašlápla. Ale k věci.
Koukám do hrnečků, jestli tam není pavouk a přemýšlím o tom, proč se do hrníčků dívám a jaký to má vlastně smysl. Přemýšlím o dívání se a o tom, že se to nikdy nestane, že tam nikdy žádný pavouk nebude a tudíž dělám naprosto zbytečnou věc. Navíc se zbytečně stresuji a tak dále a tak dále.
Když v tom přemítání, v té vzácné chvíli, se objeví obrovský žlutý pavouk a leze k hrnkům na stěně...
Věci se stávají. Právě teď.
P.S. Zabilo ho sladidlo.
