Lucienne

Kulich není z těch, kteří by předli na klíně stařičké babičky, co plete svetr. V první řadě chybí dostupná babička, v druhé řadě Kulich nesnáší "chování v náruči". To je věc, která ho naprosto nebere. Okamžitě bere úprkem první podlahu, co je v dosahu. Připomíná kluka v pubertě, co si za každou pusou na obličeji obličej řádně otře a nasadí ksicht.

Ale abychom mu nekřivdili, on má rád dotyky. Má rád situaci pod kontrolou. Je to Chlap. Podle všeho. Každý chlap je jiný, ale chlapi chtějí být sami ve svých chvílích osamocení.

Může se dotýkat mé nohy, když sedím nebo ležím. V noci leží tak dvacet centimetrů ode mne natažený a dlouhý jak široký. Nic mu neunikne. Když jsem v noci neklidná, je neklidný se mnou klidem a posouváním se podle toho, jak se zrovna skulím. Někdy si znuděně lehne na podlahu, ale za chvíli ho to přestane bavit a jde opět kopírovat moje pohyby na lůžku.

Je to tak odlišný vztah od vztahu s potkánkem. Nikdy bych to do kočky neřekla. Nikdy bych neřekla, že vztah s kočkou může být tak intimní. S kočkou, která je odtažitá, nepřijde na zavolání a je to "svoje" kočka podle pověsti koček. Nikdy bych neřekla, že se s kočkou dokážu tak sblížit. Ale potkani mi chybí. Moc. Ale nechci je mít na svědomí, Kulich po nich jde naprosto předpisově. Ten by se hodil na hlídání sýpky obilí.

A tak tu spolu žijeme a je nám dobře.

linkuj.cz vybrali.sme.sk