Lucienne

Ururu a divoška šli do lesa. Po nějaké době zmatený Ururu usedl na soušku a prohlásil: "Já už nevím kudy mám jít. Jsem úplně zmatený Ururu."

Ale divoška neztratila své hluboce zakořeněné instinkty, sedla si do dřepu u lesní cesty, jala se dát ruce před sebe a mlčet a poslouchat.

"Nejdříve se vrátíme kudy jsme přišli a pak půjdeme doprava, slyším tam auta." Řekla divoška.

Po vyškrábání na kopec Ururu vytáhl zázrak techniky – speciální hodinky do sto metrů pod vodou, zaměřil sever, zamyslel se a řekl: "Půjdeme doprava, je to na východ."

A tak spolu spokojeně Ururu a divoška došli do místa určení.