Lucienne

Z čeho jsem vyšla: posledních pár let jsem zjišťovala, že jsem jakoby dichotomicky rozdělená ve dvě nestejné větve – tu, která bývala obrovsky akční, všechno řešila, dělala obchody s bytostmi, určitým způsobem pracovala s mrtvými, praktikovala velmi často exorcismus a tak dále. Měla svůj vlastní systém. Ta druhá, to byla ta, která v temné noci duše nově narostla, která byla "ta líná". Ta líná byla úplně jiná. Zmocňovala se mého vědomí stále více často, neměla svůj vlastní systém, respektive bojovala se systémem minulým, zkusila jsem na ni naroubovat slovanskou magii a ona si ji upravila k obrazu svému. Byla pak ještě línější. No jak já s leností bojovala a bojuji! Hrozný.

Až jednou...

Byla jsem tak líná, že jsem ležela a ležela. Potřebovala jsem udělat nějaký rituál a mé vědomí zmocněné línou větví bylo příliš líné na to, aby zvedlo tělo a šlo udělat rituál. Tak jsem rituál udělala v duchu. To už se mi stalo tisíckrát předtím a mé vědomí bylo ve stejný okamžik znásilňované myšlenkami na to, aby se zvedlo, že jinak ten rituál nebude stát za nic, že to chce oběť, že se mi ve dne stalo to a to a věčně to tam bublalo. Ten den jsem však byla tak líná, že jsem byla líná i myslet, natož pak myslet na to, že rituál bude provedený špatně a že se mi třeba ve dne něco nepovedlo. Nebo naopak povedlo. To je jedno, ruší to tak jako tak.

Byla jsem tedy líná a v hlavě jsem měla prázdno. Ve své lenosti jsem klesla nebo se zvedla na úroveň, která byla právě tak ve stavu bdělosti jako nebdělosti. Nebyla transem, protože pod tím si představuji, že v něm něco můžu dělat a nic to přitom nepokazí. Kývat kyvadlem, zapalovat svíčky, něco říkat. Trans je pro mě po poznání minirituálů ten pomalý svět. Bdělá nebdělá, aktivní a přeci zastavená, čas neexistoval. Existovala jedině plocha za mými víčky, velká jak budu potřebovat. Temné kino. A i čas byl tak líný, že se zastavil.

A pak začlo tóčo. Rychlostí myšlenky se stával rituál realitou. Čas, který bych potřebovala na vědomý rituál, byl zminimalizován na pár sekund. Je to tak strašné rychlé, že skoro nestačím reagovat. Představa je totiž příliš pomalá. O žádnou představivost či vizualizaci se totiž v tu chvíli nejedná.  Jednou se mi stalo něco podobného když jsem jakýmsi způsobem spadla do obrazu Franze Kafky, jeho portrétu. Možná v jedné, dvou minutách jsme spolu prošli kolotoč světa. Bylo to neuvěřitelné.

A tak jsem přišla postupem let na to, že moje nová větev je určená k úplně jiné práci, než větev stará. Není líná, je naopak připravená být pekelně rychlá. Potřebuje však jiný systém práce. Potřebuje zastavit čas. Poloha těla – je jedno, jestli stojí, sedí či leží. Musí však být naprosto nehybné s myslí zastavenou. Žádné vedlejší myšlenky. Jenom to, co chci dělat. Základ toho, ostatní podvědomí doplní samo. Je to tak zvláštní, tak kontrastní oproti minulému systému práce. 

Sama bych si před lety nepředstavila, že jde dělat rituál bez kyvadla. Dávno už to umím. Bez rekvizit. I to už umím. Ale bez rituálu, bez představ? Jen rychlostí myšlenek sotva tak identifikovatelných, aby se s nimi dalo pracovat? Tomu bych nikdy nevěřila. Přesto to jde. Výsledky hned další den. V každém autobuse či tramvaji jako bonus pokaždé volné sedadlo. Potřebujete tohle či tamto? Zde to je. 

Je to jak při práci s bohy. Ale práce s bohy vyžaduje představivost, kontakt, je to úplně jiný druh práce s podvědomím.

A tak přemýšlím, co vlastně dělám? Dělají to i ostatní? Je to známá či neznámá technika? 

Nevím... Jenom vím, že funguje.

Však – zkuste si to :)

linkuj.cz vybrali.sme.sk