Lucienne

Já jsem přemýšlela o Kojotovi, druhá dívka o svém příteli. Druhá dívka byla robot. Umožňovala volat  sama sebou kamkoli. Já jsem Kojotovi dlouho nevolala a nemohla jsem si z fleku vzpomenout na jeho číslo, ale nakonec jsem si vzpomněla. Druhá dívka také pátrala po svém čísle a vzpomněla si o něco dřív. Dříve i zavolala a začala být smutná. Jejího partnera přesunuli na jinou planetu než Zemi. 

Ovšem i její přítel měl zvláštní schopnosti a i když nemohla navázat vztah přes Zemi, nějak se jí podařilo překonat prostor a oblast Venušina pásu začala blikat poměrně velkým světlem. Bylo to neuvěřitelné divadlo v tom temném vesmíru. Potom se jí podařilo se s ním slovně spojit. Problém jejich lásky byl v tom, že i kdyby se její přítel dostal na tuto planetu, byl by smrtelný a jednou by zemřel. Na rozdíl od ní, která byla jakýmsi způsobem změněná, stejně jako já, a na této planetě jsme byly nesmrtelné. 

Byl to velice vášnivý rozhovor. Viděla jsem, jak se její přítel rozhoduje pro smrtelnost vedle své partnerky, zatímco ona bude věčně nesmrtelná. Proběhl velice dlouhý čas. Osoba, kterou jsem viděla jako sebe volající Kojota už měla dvě děti, které si hrály na písku planety. Přítel druhé ženy letěl na takovém prkně mezi galaxiemi a viděl jich spoustu, přesto se těšil na tu písečnou planetu, kde byla jeho jediná. 

Když doletěl a letěl několik metrů nad povrchem planety, jeho přítelkyně šla po planetě a vedla s ním rozhovor na téma, že když sleze z toho cestovního prostředku a dotkne se planety, už nikdy nebude nesmrtelný. Pomalu zešediví, na rozdíl od ní, a zemře. On se však rozhodl být s ní a ona už viděla, jak i ona má děti a planeta začíná být veselá a všechno kolem bude veselé, i když to nebude věčné.

Proto je láska věčná...

linkuj.cz vybrali.sme.sk