Lucienne

"Možná ho tu ztratil nějaký pejsek..." pomyslím si smutně. Jdu hotelovým parkem dál, až dojdu k opuštěné mega psí voliéře. Vedle je boudička pro hlídače, asi 3x menší než pro psa. Na pomuchlané staré dřevěné židli jsou opuštěné psí hračky a celý obraz vytváří dojem obrovské emocionální katastrofy.

"Co se tu stalo???" Ptám se hlídače. "Kde máte pejska?"

"Nikdo už tu není..." povídá pán smutně. "Pejska nám tu otrávili."

Společně truchlivě mlčíme...

"Byl to miláček Richmondu," poukáže hlídač na hotel. "Ale lidi jsou zlí. Byly mu dva roky..."

Pokondoluji a odcházím k japonské zahradě pohroužena v pochmurné mlčení. Tam si sednu a pustím se do práce. Nikdo zatím s otráveným pejskem nepracoval, nacházím mnoho dalších emocionálních odrazů jevů a bytostí. Pochopitelně nevyřešených. Postupně na všem zapracuji.

"Pejsku, odpusť nám, že jsme s Tebou krutě zacházeli a otrávili Tě." Promlouvám duševně k pejskovi a pejsek docela rychle odpouští. Nic už nebrání další rychlé konverzaci.

"Hele, pejsku, našla jsem tu míček a vzala jsem si ho pro našeho pejska, jsi rád?"

Pejsek se může uvrtět ocáskem, jak je rád. I já jsem spokojená, že můžu vzít míček Elišce, míčků není nikdy dost...

A dobrých konců je třeba. 

linkuj.cz vybrali.sme.sk