Jak jsem si řekla, tak jsem i udělala. Talíře jsem pěkně vydrbala a založila do linky. Pochopitelně při první večeři byly oba první na řadě.
"Máme nějaký nový talíře..." řekl Kojot.
"No, to jsem tady vyhrabala a pamatuješ si na ten spam tenkrát, co na něm byl ten dědeček, jak vzpomíná na svou manželku, kterou mu vzal koncentrák, nad jejím hedvábným a krajkovaným spodním prádlem, které nikdy nepoužila?" dím já.
"Jo."
"No tak tohle mi přesně běželo hlavou, když jsem vybalovala ty talíře. Koneckonců já jsem pro, aby se věci používaly a ne jen tak nechávaly ležet. A talíře na stěnách nechci." říkám já.
"Hmm." Zamyslel se Kojot. "Aby se mi nakonec ten talíř nerozmočil a ta barva se nezačala pod jídlem odlupovat."
"Ale prosím Tě. Je to normální, starej, hliněnej, vypálenej talíř s glazurou. Jak by se Ti z toho mohla odlupovat barva?"
"Hmmm..." Na to Kojot.
V tu ránu se zarazil. Já se taky zarazila. Podíval se divně na talíř a utrousil něco ve stylu: "Já jsem to říkal, že se bude odlupovat barva!"
A bylo po večeři.
