Lucienne

A teď to hrozné vymírání potkanů. Potkani byli část mě, na kterou jsem byla nesmírně fixovaná. Už v Praze jsem měla své potkyšky, tady jsem si zvykla na kluky (Amišek má 3/4 kila, holky mají kolem 1/4 kila a to je sakra rozdíl) a na velký ansábl kolem sebe. Přiznám se, že hadi, pavouci a vůbec ty klasické teraristické kousky mi moc neříkají (kromě Iluze, ale ta byla vymodlená a dalších hadů, na které jsem si už zvykla). Být oblepená deseti potkyši, to je ŽIVOT.

Mít rozdělenou práci kolem chovatelské stanice potkanů je nutnost. Každý jsme dělali kousek. Kojot se rozhodl, že už na chovatelskou stanici nemáme fondy a i když vnitřně pláču, tak si myslím, že se rozhodl správně. Byl to strašnej masakr. Patnáct potkyšků ročně pod kudlu, ať už samo nebo z milosti. Ale já bez nich vnitřně umírám. Umírám s nimi a umírám ještě zvlášť. Míň se směju, míň žiju. Možná to Kojot cítí.

Každopádně navrhl včera večer, že až umře Giltinka, tak bychom si pořídili dvě další holky. No a až Amišek, tak třeba dva nebo tři další kluky, myslím si já. Pět nebo šest potkyšků je možná tak akorát. Takhle se víc bojím, že se Amišek nastydne, až půjdeme ven, Giltinka jako naháček už tuplem jít ven nemůže. Lidožrouta nelze brát nikam. Nějak nemůžu s těmi potkany žít tak, jak jsem byla zvyklá. Sedím víc doma, jsem víc sama, trochu otupělá. Nějak mi nepomáhá ani když otevřu křížově okna a bytem proudí čerstvý vítr. Ono stačí, když každé ráno procházím bytem a hledám, co umřelo. Každodenní rituál. Běs. Nedokážete si to představit, pokud žijete jenom s dlouhověkými zvířaty, jako jsou kočky, psi, želvy a tak dále.

Představuji si, že máme doma třeba pět koček. No to bychom se nedoplatili, to je mi jasné. Ale ve skutečnosti si představuji hromadu potkyšů. Teplou, klidnou hromadu potkyšů, kam můžete strčit ruku a ňufňat a ňufňat a ňufňat. Hromada se přelévá zleva doprava a potkyšci mění polohu.. Všude je teplo, klid a krásně. Bezproblémově.

Šťastně...

Za obrázek děkuji www.cavallerideldragon.estranky.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk