Lucienne

Kojot říká: "Proč to děláš? Vždyť víš, že to nechápe."

Dělám to, protože si myslím, že to jednou vysvětlím a bude konečně jasno.

Vím, že tomu, pro něhož život představuje:

- půjdeme ven a tam budeme dělat...

- udělám to či ono

- ještě mám chvilku času stihnout tohle

je těžko vysvětlit, že já tuto potřebu naprosto postrádám. Já jsem vlastník takové divoké duše a ta duše, ta kam si poručí a co si poručí, to dělám. V duchu. Zvenku to vypadá, že nic nedělám, vlastně jen tak nešťastně žiju na místě a jsem takové malé umíněné líné budižkničemu, co si pro radost píše. "A co máš z toho tvýho psaní? Nic. Takže vlastně nic neděláš, k ničemu ti to není." Představuji si to jako topení pánubohu do oken, jak nás doma plísnili v zimě u otevřeného okna.

Chápete tu ponurost?  Je to k nasrání.

Čtu si Františka z Assisi, překládám si ho do Lucienneštiny a jsem šťastná. Sedím ve svém novém rozjímacím místě u svíčky a jsem šťastná. Jenom tak jsem a úplně mi to stačí.

"Proč si do hlavy bereš takový nešťastný sračky? Ten akorát žebral a co vyžebral, to snědl. To si musíš klást takové cíle?"

Proboha, já si žádný cíle nekladu. Prostě čtu Františka z Assisi a něco mi to dává. Je to cítit vevnitř, na hrudi, jako správný rozhodnutí. Je to čirý pocit, že něco děláte správně. Jednoduše to víte a nevíte, odkud to víte a proč to víte. Víte to.

A o tom vlastně je celá ta víra. Je to jako jít zcela zřejmě v jemné mlze, kdy nevíte kam jdete, ale jdete pevně a víte, že správně. Průvodními pocity jsou takové duševní, možná i bych mohla říct duchovní, pocity, které vnímáte, když se zamyslíte nebo přestanete myslet. Ono je to těžko k vysvětlení, když u druhého ta praktická zkušenost schází.

Schází totiž citelná platforma porozumění.

linkuj.cz vybrali.sme.sk