Kdekdo se zabývá tím, jak odsoudit magii v praktických, denních věcech, do Neumětel. Za všechny zúčastněné jmenuji Jozefa Kariku a jeho doslov v Zónách stínu či kupříkladu Magii peněz, mého muže Kojota (i když i ten si občas něco dopřeje cestou ovlivnění magií) a Ravena Argoni například v článku "Funguje rituál na 'zaříkávání' druhého člověka?".
Všechno to zní až lapidárně stejně. Je to vlastně takový jejich koníček. Prosté, umělecko-náboženské vyšívání deček rituálními pohyby. Popravdě řečeno, lidé, kteří se magií zabývají na vážno a jejich postoj k magii je nutí k protináboji, doslova odporu, to je divné. Divné, avšak pravdivé.
Lidé zabývající se magií tak končívají (ne všichni). Jak ti, co to vzdali a z koníčka se stal mrtvý bílý kůň, tak ti, co praktikují a vlastně se na slovo "mág" oklepou.
A mně by zajímalo proč. Mám takovou hypotézu:
a) klasický obranný reflex před společností – "hele, vy to o mně všichni víte, že to dělám, publikuji a prezentuji to, ale já to vlastně nedělám, jasné?"
b) vlastní pocit "přejetí parním válcem magie", což vybudí nicotnost a respekt před vlastní realitou narozdíl od reality magické
c) vybuzení jakéhosi temného, neviditelného mága v sobě, který vlastní magickou realitu popře a doslova vytvoří vlastní magický stín, přes který dá jedinec přednost celospolečensky uznávaným vědám, například spočitatelné statistice nebo odvoditelné psychologii, přesto však neustále na magickém základě pracuje
Já mám prostě pocit, že v tom odmítání názvu mág je něco takového neviditelného, u všech tří společného, něco stejného. A není to prosté racionální spočítání si čeho je na světě víc.
Každopádně pocit považuji za zajímavý. Je to jakýsi magický stín, který na nich ulpívá a ne a ne ho dostat dolů...
