Lucienne

Pískomilové jsou obecně roztomilá zvířátka, hlodavci, kteří se dožívají v zajetí zhruba 2-4 roky, tedy shodně s myšmi a potkany. Rádi a často skáčí do výšky, užívají si tedy i vysoká patra ubikací. Mají osrstěné celé tělo, včetně dlouhého ocásku. Ochočit se dají docela snadno, stačí jim jen věnovat čas, lásku a péči. Co se zanedbá na začátku vztahu člověk-pískomil, to už se pak nedožene, jako všude.

Moji pískomilové, jež jsem vezla poměrně zdaleka meziměstskou hromadnou dopravou, ochočeni nebyli. Zahrabala jsem přenosku do batohu, ten si vklínila k sedadlu a jala se pozorovat dobrodružný film. Ke konci filmu, když jsem už jen tak plantala očima po ztmavlém autobuse, se mě paní z vedlejšího páru sedaček zeptala: "Slečno, nevezete náhodou nějaké myšičky?"

"No náhodou nějaké vezu. Proč?"

"Jedna vám tu chodí po autobuse." A bylo to.

Zvedla jsem se, odložila sluchátka a stewardka se mě zeptala, jestli když to chytne, tak jestli ji to kousne. 

"Nekousne, doufám." Moc jsem ji neuklidnila. Takže jsme se jaly chytat pískomila. Byl to ten černý, co je v šeru dobře vidět. 

Pískomil poskakoval mezi schody u řidiče nalevo a schody u řidiče napravo. Překážel mile i uprostřed. Chytali jsme ho plavmo šálou, kolmo košíkem na sluchátka a rukou. Já si aktivně klekla na zem u stewardky a hleděla řidičovi mezi nohy, protože pan zleva mi říkal, že je pískomil u pedálu na plyn. Čtvrt hodiny jsem klečela a hledala pískomila. Vsadím se, že žádná cestující neudělala dosud na pana řidiče takový dojem.

Nakonec jsem pískomila odlovila, to už jsme byli v Brně. Stewardka Lenka byla úžasná a vůbec se nebála. Kdyby to byl potkan, tak přiběhne na slovo. Ale bylo to takové roztomilé pískomilí prasátko, co neumělo do pěti počítat.

A tak jsem zpestřila jízdu všem cestujícím, zvlášť těm, kdo seděli vepředu...

linkuj.cz vybrali.sme.sk