Lucienne

Svatováclavská noc začínala. Ráno propršelo, stejně jako propršela včerejší večer a noc, k odpoledni začalo hřát slunce, které k večeru zčervenalo a pomalu zapadlo, aby alespoň na chvíli napodobilo plamen svíčky, která mu ukázala, jak na to.
Svatý Václav na Václavském náměstí seděl v sedle svého oře. Jak zapadalo slunce, osvítilo Václavovi i koni tvář, proniklo pod helmu a zatančilo paprskem na čele. V tom okamžení se Václav nepatrně rozechvěl a na čele se mu pod ochranným kováním helmy zrodil světelný kříž. Když přijímal svým znovuzrozeným posláním ve formě nicoty světla pokyny, trošičku se mu udělaly vrásky a zjasněl zrak. Hlavu mu naplnily posvátné myšlenky a vyhnaly temnotu. Ardovi se najednou napnulo svalnaté tělo a prohnul se do pozorného postoje. Bylo 18:47, právě zapadlo slunce a z nazelenalého vojenského jezdeckého sousoší se zvednul průhledný přízrak svatého Václava s planoucím křížem na čele a žhavou špicí kopí. Ardo se odrazil pravou zadní a konečně po tolika letech nedokončeného nakročování vyrazil cvalem směr duchovní centrum celé země.
Metropolitní kapitula svatého Víta, Václava a Vojtěcha se pomalu ukládala do šera při neochvějném čekání na něco, co zcela jistě přijde. A přijde to dnes, ve svatovítském chrámu se rozsvítilo při západu slunce všech 96 drahokamů na Koruně, která spočívala na Václavově lebce ve svatovítské kapli v Korunní komoře. Ramenní kost svatého Víta se pohnula a dotkla se hlavice dolní čelisti svaté Anežky ve Svatovítském chrámovém pokladu.
Ozvěna dusotu kopyt se rozpíjela ve vzduchu města ukolébaného babím létem. Klapot podkov o ocelové molekuly vzduchu, o které se při cvalu opíral, se změnil v těstovité ticho mastné konzistence u kostela svatého Salvátora nad Křižovnickým náměstím. Než Ardo ve vzduchu dobrzdil a snesl se na dlažbu začátku Karlova mostu, ozval se tklivý zvuk odněkud zprava. To se začal otáčet maličký globus na jedné z věžiček Klementina, jak se kolem něj přeneslo nehmotné tělo svaté Anežky z nedalekého Anežského kláštera.
Ardo s Václavem přešlapoval neviditelně před Karlovým mostem, lidé chodili kolem něj, vypadalo to jako kdyby se proud turistů rozdělil na dva proudy, které se kdesi u kolejí zase slévaly v jeden, aby mohli lidé přejít na druhou stranu silnice.
„Václave! Jsem Anežka Přemyslovna, to já pomohla tvému koni odlepit se ze země v jedné ze svých soch. Je potřeba, abys vyzdvihnul Bruncvíkův meč a spěchal na Hrad. Dneska se proháníš ve stínu budoucnosti a zároveň tě ovlivňuje minulost. Vzpomeň Myslbeka a Hlávku, vzpomeň rok 1886, kdys byl zrozen v hlavě, která tě z bronzu vylila a skovala. Dnes je to bez jednoho měsíce právě 88 let od založení našeho státu patrone náš, letošní rok dává v součtu právě třetí osmičku, a ty nemáš moc času než zapadne i měsíc. Nekonečno je tvým stínem a zároveň tvým světlem. Přichází okamžik osmého oktagramu."
Václav zabral za otěže a Ardo jednou přetančil nehlučně most, téměř nedošlapoval. Potom nechápavě předupal po dlažbě zase od Kampy zpátky ke Karlově ulici a následně s nozdrami u země se krok za krokem snažil vycítit v železobetonové mostovce ozvěnu magického meče.
Nic. Most byl prázdný. Žádné rozkopnutí dlažby se nekonalo. Ardo svěsil hlavu a opřel si hranu pravé přední podkovy o dlaždici. Tiše zafrkal a zahýbal ušima. Václav ho pohladil po plecích a rozhlédnul se kolem. Anežka zmizela. Zbývala Vltava, pár soch kolem na něj už u hledání mávalo a usmívalo se na něj.
„Teď ne," řekl si Václav při pohledu na stmívající se město, „meč počká." Když poklusával pryč, Bruncvík se na něj z levé strany mostu vážně podíval a zahýbal pozlaceným drženým mečem jako kdyby kreslil osmičku. A nejenom osmičku, ono to na jednou vypadalo jako šestka.
„Osmička a šestka?" poškrábal se Václav pod žhnoucím křížem na čele, kde ho znenadání polechtal vítr a vyrazil cvalem ke kapitule.

Hřebec nabíral výšku pozvolna, ale jistě. Svatovítská katedrála již čekala.

linkuj.cz vybrali.sme.sk