Lucienne

Když jsme šli na veterinu, Kojot stále choval naděje, že je to něco jiného. Já byla skálopevně přesvědčená, že jsou to nádory a Eliška má raka jak vyšitýho. Koneckonců německý ovčák je jedním ze čtyř plemen indikovaných k nádorům prsních žláz tak samozřejmě, jako že na obloze jsou mraky. Právě i díky těmto ukazatelům jsme se rozhodli pro bleskurychlou operaci – za tři dny. Elišku máme pojištěnou, takže můžeme léčit a léčit a léčit a nezruinuje nás to. Eliška má devět let. Na naše je jí skoro šedesát. Hárat přestala před rokem.

Seděli jsme odevzdaně na lavičce před ordinací a čekali. Čekali jsme dlouho a vevnitř nikdo nebyl, tak jsem se rozhodla, že půjdu prásknout vchodovými dveřmi, jako že někdo přišel, tak aby to bylo slyšet. No, diplomat. Přeci nebudu klepat na dveře od ordinace... Jak otvírám dveře, tak vidím, jak ke mně směřuje nějaká paní a kotě v rukách. Tak ji nechám projít a při společném čekání zahájíme konverzaci. 

Kotě je právě nalezené, běhalo o pár ulic dál a pilo tam z louží. Je to červencové kotě, jasně černé. Paní ho chce jako společnici k jejímu vykastrovanému kocourovi. Kdysi nalezla malého kocourka a ten její kocour ho nepřijmul a byl jak vyjevený, nejedl a choval se divně. Tak snad s kočičkou to bude lepší. 

No a my na to, že bychom si kotě vzali, Eliška že má rakovinu a aby měla společnici, až jí nebude dobře. My jsme kočku měli, tedy Kojot měl sedmnáct let kočku a v době našeho randění zemřela. Od té doby Kojot čas od času zastýská po kočce a doma pod linkou máme pořád kočičí záchod, co kdyby. A tak má záchůdek znovunalezený smysl života, Kojot se může radovat z kotěte a já mám radost, že je černé, protože černou mám moc ráda. Až umře potkyšek Amišek, co je mým aktuálním favoritem, pořídím si potkyše černého jako uhel a mazlivého jako Amiš nebo Amiška.

Jo, jmenuje se Čikita...

linkuj.cz vybrali.sme.sk