Karuška se chová stabilně spíš jako potkyš než jako křeček. Sedává často na rameni, nechává se hladit, nekouše a není nepříjemná, prostě mám z ní pocit potkana. A protože ho mám už delší dobu, tak jsem se dneska odhodlala k vyptání se "tam nahoru", jestli náhodou nebyla potkyšem. A byla. Dokonce jí i znám. Je to Citynka.

Takže je to jasný. Sedání na levém rameni, mazlení se s prsty, to všechno jsme uměly. Dohromady. Vzalo mi to dech. Musím se s tím smířit. Karuška si to zřejmě nepamatuje, ale automatika jí jde.

Když mi umřel první potkyš, Macinka, dověděla jsem se, že už se spolu nikdy nesetkáme, jen snad jednou nadohled – bude orlem.


Celkově mě to dneska dostalo do slz. Zjistila jsem, že pořád nemám odtruchleno u spousty potkyšů – Karamelek, Amiška, Antonelka, Isabelle, Arwen, Freyinka, Kalamita... Mnoho dalších zůstalo nejmenováno.

Jsem ráda, že ji tu znovu mám. Citynka byla velmi svébytná osobnost. Mám s ní spojených mnoho speciálních zážitků, kupříkladu začátek chození s Kojotem, zvláštní sny, ojedinělé zážitky.
Jsem jako v nekonečnu, zastavený prostor na kus cesty časem. Vzpomínka...

... A na mnoho dalších vzpomínám...........................
Třeba se jednou znovu setkáme. Jiné teď, jiné tělo, stejná duše.
