Mám ráda dobré příběhy i dobré konce. Konec dobrý, všechno dobré. Poslední příspěvky však byly často jen o konci, což jim sice víc přidává na síle, než by ubíralo, ale špatné konce jsou také konci, v absolutní hodnotě je vše relativní.
Alexandrijská knihovna shořela. Knihy ničily Jezuité, komunisti, kdokoli měl moc a sílu hodit něco na hranici. Staletí od Guttenberga dodala nejen šťávu, ale i materiál. Mnohatisícové náklady zaručily, že alespoň něčí osud přežije. Víte, že ekumenický překlad Bible komunistické kádry nezařadily do obchodní sítě? Že by to byl konec křesťanství, to opravdu nebyl. A tak je to i s koncem ostatních knih. Vždycky něco přežije, i kdyby jen báje, metafora, příběh... Někdo s dotyčnou myšlenkou jednou přijde znovu, nezbyl-li jediný výtisk a jediný čtenář, který pochopí a ocení skvělé dílo ve své podstatě. I pak jsou myšlenky odsouzeny k tomu, aby čekaly na svého prince.
Jela jsem jednou ve vlaku s mezinárodně uznávaným učitelem matematiky, který povídal o tom, jak přednáší doktorandům na speciálních seminářích a z těch několika desítek lidí, co umí, ho pochopí snad dva, možná tři. Krutý osud je některých myšlenek hoden.
Ještě horší osudy mají knížky v knihovnách. Nejenom, že nemusí být vůbec pochopeny – z těch několika knížek, co si odnesu na přečtení domů, si jich tak polovinu radši přečte Kojot než já, ale i tak, některé knížky nepadnou vůbec na úrodnou půdu. Je to prostě pokus. Pokusy s vlastními financemi se mnohem hůře zodpovídají četbychtivé duši. Na co dělíte zbytečné náklady? Já začínala u "mohlo za to být pět piv nebo dvě krabičky cigaret" a končím u výpočtu nákladů plynu, elektřiny, nájmu a mouky. Během několika měsíců budeme porcovat hroznýše a strašně drahou želvu, co nemá český název, je však s kostičkovým krunýřem a na krunýřím zadku má nějaké zářezy či výrostky nebo tak něco a Kojot se zamiloval. Půlky a čtvrtky želv jsou mnohem horší, než krabičky cigaret. Jsou mnohem více morbidní. Nevím, čí konec je morbidnější: knihy či želvy?
Televize si u nás podávají rok co rok ruku a to už je opravdu konec. Uklízím furt jak blbec a pak uklízím ještě víc (plus okna, dveře a boky sporáku), hodinu mají schůzku na scénář a pak ještě několika hodinové natáčení, aby z toho byly dvě minuty nebo čtvrthodinka v pořadu pro chovatele mazlíků. No co bych pro obecenstvo neudělala. Pak zrušíme skříň na kabáty a boty, mrskneme dovnitř hroznýše, na agamu vousatou šoupneme netopýra, do rohu strašilky a malou drahou želvu a uskromníme se ještě víc. Cože to vlastně s manželem žijeme za život? Pořiďte si už konečně dítě místo těch desítek zvířat! Zvolalo už mnoho mých kolemžijících. A proč? Ptám se já. Proč... My si se zvířaty vystačíme bohatě. Takových milých zážitků a starostí... Jsme spokojení tak, jak to jde. Zvířata jsou fajn, což ocení všichni, kdo se zvířaty žijí a ostatní budou strádat blahem z nepochopení. Což není krásné říci si o cokoli a cokoli dostat a moci se o to starat? Kdo z mužů umí ukojit tajné touhy svých manželek?
A tak se u nás schází osudy mnohých. Osudy románové i osudy detektivní. Mnoho osudů dáváme pryč, avšak stovky na nás čekají. Nejlepší je, když se u nás schází knihy z knihoven. Totiž – mnoho našich knih se nějakým záhadným způsobem z knihoven ztratilo a teď vyplouvají na povrch, kromě těch regulérně půjčených. Nechápu... Tolik půjčených a nevrácených knih z tolika zdrojů. A to se schází u nás doma. My se rozhodujeme, co s nimi. Některé jsou určeny na prodej, jiné si necháváme ke svým antikvariátním i plnohodnotným přírůstkům poliček. Pro některé knihy to znamená konec. Konec dobrý, všechno dobré.
Takže si doma vytváříme vlastní neviditelnou univerzitu – knihy z knihoven napojené na naši knihovnu vysílají síť neviditelných paprsků, které jsou obnovovány vždy myšlenkou – tahle kniha patří tam a tam. Osudy prožívané knihami se zachvějí a rande v detektivním románu se změní na setkání v románku pro ženy. A někdy i pro muže...
Protože knihy jsou tu pro všechny.
