Nějakým způsobem se mě tenhle citát dotkl. Aktuálně jsem si odprožila sérii čtyř úmrtí potkanů za čtyři po sobě následující pracovní dny a přemýšlela jsem víc než často nad pomíjivostí existence. Co víc, přemýšlela jsem nad konáním lidským ku konání potkaním, respektive nad naplněností života našeho a naplněností života našich zvířat, speciálně potkanů.
Potkan totiž, stejně jako člověk, cítí, vnímá, miluje, nenávidí a přemýšlí. Žádný flák instinktivního masa s ocasem, požírající cokoli kdekoli a kdykoli.
Od člověka tam vidím jen jednu odlišnost – schopnost kreativity, představivosti a plánování budoucnosti. Potkan se dokáže přizpůsobit jakémukoli prostředí, pokud je relativně neměnné. Člověk si podmaní svou technickou a technologickou expanzí jakýkoli druh životního prostředí. Alespoň tolik přednášky z psychologie. Co potkany znám, je to tak, jak jsme se to učili.
Věřím, že na duši Země má člověk nejmenší napojení ze všech tvorů. Čím víc je individualistický, tím méně je kolektivní a příroda, to je kolektivní vědomí, do něhož jsou zapojeny miliony duší zvířat, rostlin, kamenů, lidí... Historie a budoucnost v jednom, prostor bez času. Je-li však potkan napojen na kolektivní vědomí více než člověk, vnímá-li signály co a jak dělat od silně hierarchizované skupiny s jednoznačně určenými funkcemi jednotlivce zároveň s kolektivním vědomím obsahujícím procesní děje, historii a budoucnost různých rozhodnutí, má potkan na rozhodování o svém životě podstatně menší vliv než člověk, bez ohledu na individuální vědomí obou jedinců.
I potkan má schopnost učit, schopnost rozeznat svá rozhodnutí a rozhodovat se v dané chvíli podle své nálady, zkušenosti, potřeby reakce od interagujícího jedince či okolí a to přestože je víceméně ve vleku vědomí kolektivního. Podle mé zkušenosti to zas tak velký rozdíl od člověka není. Všichni jsme v nějakém vleku nitě minulost-budoucnost. Hrdě si však říkáme, že můžeme svou budoucnost ovlivnit. Potkan si to zřejmě nemyslí (a může o to klidněji spát).
V naší historii je nespočetně mnoho příběhů o predikci dějů budoucích, kdo trochu věděl, tak kafral do čeho mohl a to i když si jenom myslel, že ví. Dnešek je stejný. Snažíme se výběrem událostí ovlivnit svou budoucnost a někdy i minulost. Příkladem ovlivnění budoucnosti – a to i od jedinců nevěřících na podobné výmysly – je pocit daru jména dítěti. Jméno má odpovídat budoucímu člověku a tak se zkoumá odkud se jméno vzalo a jaký má význam. Z toho vychází slavná jména, se kterými se rodič může ztotožnit a hned máme třeba tisíce zpěvavých Anet, zelenookých Kassander a modrookých Manuel. V tom lepším případě jsou to jména daná s rozmyslem, Baltazarové, Medardové, Petrové a Markové... Historická konotace se vleče hrozně daleko, i tisíce let do historie. Jací to ale byli lidé... Po kolika z nás zůstane jméno vyryto v knize historie...
Jdeme však dál. Pokud připustíme, že jméno může ovlivnit chování člověka a chování jeho okolí k němu samému, byť nevědomě ovlivněnému, pak jméno ovlivňuje i zvíře, kterého pojmenujeme. Manžel začal před několika lety s chovatelskou stanicí ušlechtilých potkanů Světlonoš právě s úmyslem ovlivnit osud potkana jeho spojením s určitou konkrétní entitou, která na něj bude dohlížet. Výběr jmen byl na něm, po nějaké době jsme vybírali jména společně, ale nekompromisně si stál za názorem, že každý potkan bude mít jméno boha či bohyně, pokud možno co vrh, to oblast. A tak máme vrh indický, vrh evropský, vrh asijský, vrh řecko-římský...
Jako správná magická chovatelská stanice jsme potkany křtili. Každý jsme měli jinou techniku, tudíž byl potkan obřadně pokřtěn nadvakrát – thelémsky, luciennsky či slovansky a pak teprve byl vypuštěn do víru života s tím, že každý nový majitel potkánka byl upozorněn na možnost přivolání dané entity pro ochranu a dohled potkánka.
A já si pokládám otázku: Jak jsme ovlivnili božským jménem chování potkánka, jeho životní synchronicity, jeho povahu, jeho životní vývoj, myšlenky a sny? Jak ovlivnili ostatní chovatelé potkánků svými jmény své potkany? Jak se ovlivnilo životní prostředí takového potkánka? Totiž, pokud připustíme ovlivnění jménem u lidí a neustále znovu a znovu vydávané publikace Knappové "Jak se bude jmenovat?" popřípadě různé numerologie a hlavologie, musí to fungovat i u jiných savců s druhou signální, s vlastním vědomím a vlastním rozhodováním, byť v omezené míře, jak jsem naznačila dříve.
U každého námi realizovaného křtu jsem já osobně viděla s každým potkánkem vizi a podle toho jsme třeba upravili jméno či dali do vínku určité vlastnosti, které z vize vyplynuly. Nyní mám na mysli konkrétní potkanku – Coventinu Lampu. Coventina bylo jméno, které jí dal Kojot a které znamená vodní bohyně v keltském pojetí. Já jsem vzala potkanku do ruky a můj vnitřní zrak oslnilo světlo z lampy, snad silniční nebo nádražní. Důležitý byl proud světla na tmavém pozadí. Dosud si pamatuji každý obraz, který jsem u kterého jména viděla. A tak Coventina Lampa šla do světa se dvěma jmény, respektive, zůstala doma. Narozdíl od své sestry Ceridwenky, která žije dosud, Coventina Lampa zemřela minulý čtvtek, jako druhá v sérii čtyř úmrtí. Jakým způsobem má vize, Kojotova představa a samotný křticí rituál ovlivnily její život?
Odpověď zní – nevím... Prostě nevím...
Žila život jako jakýkoli z našich potkanů, nebyla ani zvlášť oslňující, ani uzavřená, byla úplně normální. Kdybych na ní volala Alíku, zřejmě by se nic nezměnilo. Navenek.
Jediné, v co mohu doufat je, že jméno a jeho konotace, obohatila nějakým způsobem kolektivní a individuální vědomí, na které jsou napojeni potkani a pomohla jí realizovat alespoň částečně její vývoj jako osobnosti. Kdo ví, jestli nebyla v hierarchii skupiny tou "vidící"...
A nám nezbývá, než sladká nevědomost při našich vysoce zodpovědných činech, kterými si myslíme a možná dokonce i činíme, ovlivňování okolí a cizích osudů. Musíme doufat, že nezamýšlené důsledky našich činů budou alespoň neutrální, když už ne pozitivní. Nic lepšího si přát nemůžeme...

