Lucienne

Do tvrdé pažby nelítostné pušky ryji ostrým nožem slaným od slz už dvacátý sedmý zářez. Dvacet sedm životů mi prošlo rukama, dvacet sedm srdcí dotlouklo svůj životní boj. Zbývá sedm myšek různého stáří. Ruce se klepou, když tuhle zprávu píšu. Jak je možné, že už tolikrát ...

Co moje srdce? Mám ho vůbec, po takové sérii životních doher? Pokaždé, když potkana položím na pravý bok, podržím za hlavu a veterinářka najde srdíčko vidím, jak zajede jehla dovnitř, tekutina proudí do krve jednoho z mé krve. Život v mých rukou, v mém náručí, vyprchá během pár sekund až minut. Už jsem to zažila tolikrát... Soucit? Krutost? 

Proč nezemře rychle, bezbolestně a sám ten, kdo nosí nádor velký jako své tělo tolik měsíců až vznikne proleženina, následně absces a vnitřní krvácení z prasklého břicha? Proč vytékají nádory a abscesy ušima a jejich nositelé odevzdaně čekají na smrt dlouhé dny, pokud nezasáhne vyšší moc, v tomto případě jehla veterináře?

Nerozumím tomu poutu života, které nedá zemřít. Už tolikrát jsem čekala na přirozený konec a nedočkala jsem se třeba několik měsíců, kdy se potkan trápil. Pak jsem podlehla. S každou další opečovávanou a prožitou nemocí je lehčí rozhodnout o konci. Vím, jak vypadají konce, když nepřicházejí.

V mých očích se zračí smrt a já ji vítám...............

linkuj.cz vybrali.sme.sk