Lucienne

Opuštěné prádelní šňůry se nepravidelně chvějí mým probíhajícím myšlenkám. Těžké myšlenky to jsou. Tak děsivé sny se mi zdají poslední dobou. Ani má sukulentová zahrada to nevytrhne.

I jeden z mých hrnců začal znenadání krvácet. Jak moc svatá či klatá je kuchyň a v ní hrnec, posvátná to nádoba ženy? Přes různá logická vysvětlení kanou slzy dál, každý den je hrnec roní... 

Čekám sérii úmrtí. Dožívá pět potkanů. Besipka mezi nimi. Jak tíživá zodpovědnost za cizí život a smrt, obojí má být spokojené, šťastné a bezbolestné a přitom každý potkan má jiný osud. Chybějící postavy naší domácnosti řídí její život tvrdým stylem. Kolik zvířat už je pohřbeno a kolik zkušeností nabráno s každou jejich nemocí, bebíčkem, uzdravováním i smrtí. Ne vždycky je funkční systém zkušenosti po zásluze odměněn. Vrtnu se do něčeho s nejlepším svědomím a najednou je to úplně jiná situace a to, co jsem dělala už stokrát, po stoprvé nevyjde. Každý můj mrtvý potkan mi kouká pod ruce a já doufám, že mé ruce budou dostatečně šikovné, mysl bystrá a úsudek správný. Někdy zůstane pouze u doufání, bohužel... Život, i cizí, se jede vždycky naostro.

Tma narůstá a do stehen se vryl vzor z okenního rámu. Nikdo mě ještě neprohlásil za šílence chystajícího se skočit z okna. Sedím na nejvyšším okně ze všech sousedních domů a nikdo se nahoru nedívá. To já vidím každou sebemenší událost na kocouřím vejminku v naší zahradě. Sousedovic kluk si ujíždí na nadávání kočkám a jeho dorůstající vlasy puberťáka kryjí to prázdno v hlavě. I já jsem po šestihodinovém pouštění jednoho singlu reggae měla změněný stav vědomí. Jen s největším sebezapřením jsem se nesebrala a nešla mu tu jeho kazetu strčit do zadku, načež jakoby mě vyslechl a začal točit techno. Z tůc dam dam tůc dam dam se stalo už jenom tůc tůc tůc tůc. Zavřela jsem všechna okna na kličku. Radši tu padnu vedrem než zešílím a překročím zákon násilím spáchaným na ubohé bavící se mládeži. Po nějaké době jsem na zkoušku okno otevřela a co myslíte? Právě běžel přímý přenos fotbalu z blízkého parku přenášený megafonem kilometry daleko. Profesionální sportovní komentátor se držel své linie a já se musela nahlas smát. I techno zmlklo. "Joj! Gól! Gól! A je to dámy a pánové dvanáct jedenáct! Dvanáct jedenáct! XY skóroval a je to napjaté!" Bože za co. Ideální neděle.

 "Jé, hele, lysohlávky!" Říká jeden muž v nejlepších letech druhému a několik špiček si utrhne, dá do úst a začne je žvýkat.

"Neblbni! Vyplivni to! Vyplivni to!!! Bude Ti blbě! Dělej!" Přestávka za chvíli končí a nekonečná práce u mašin čeká. Přestávka končí.

"Ty jsou dobrý... Výborný!" Tváří se jak nad novoroční svíčkovou a ostentativně polyká.

"Ty vole, no ty vole, jestli Ti bude blbě. Není ti blbě?" Mudruje ještě pár minut prošedivělý parťák.

"Blééééééééé!" Sliny lítají, oči v sloup a vrtule dozadu, chlap padá na chodník.

"Ty vole, co je ti, co je ti, je ti moc blbě? Neměls to žrát ty vole. Šmarjá, kde je nějaká sanitka? Prober se, vole..."

"To jsem Tě dostal, co? Hehe..." Zvedá se chlap z chodníku a oklepává si oblečení.

"Ty vole!"

Kdyby všechno bylo tak jednoduché... Do ticha nočního Brna vyhrává saxofon jazz. Jen u našeho okna se všichni čerti žení...

linkuj.cz vybrali.sme.sk