Lucienne

Eliška je také laxní k ostatním psům kromě snad dvou velkých vlčáků, které nemůže ani cítit, a štěňat s malými uštěkanými bestiemi typu pudlíček a yorkšíráček s mašličkami, po kterých vyjede, jdou-li do jejího prostoru a zejména neuváženě pod její ocas s notnou dávkou drzosti. Já jí fandím a každého majitele štěněte (drzého, protože štěně nezná hranice) a malého smetáka (drzého, protože smetáci hranice nikdy nepoznají), odrazuji od kontaktu s mým malým třicetikilovým skorobersekrem.

Většina vlčáků se cvičí k různým obranným a ochranným povelům, mít vedle sebe klidně kráčejícího vlčáka značí klid i v noci. Alespoň pro mě a alespoň občas. Jednou, je to už několik let, bylo kolem půlnoci a byla jsem s Eliškou na procházce, se ke mně vkradl vysoký muž a začal po mně chtít znalosti ohledně fenčího cyklu hárání či co to bylo za blbý dotaz. Moje "nevím" ho moc nepotěšilo a Eliška mlčela jako hrob. Vlastně ani nevím, jestli by mě bránila, kdyby chlap neodešel.

Mám důvěru ke svému muži. Musím ji mít. Konečně došlo na zabezpečování terárek a má důvěra k zalepeným krabičkám od sklípkanů, zmijí, štírů a hadů (přestože občas nějaký ten had uteče) a v jiných záležitostech, kupříkladu při kráčení vedle něj, si v klidu zavřu oči a nechám se vést. Odevzdání se...

Mám důvěru ke stereotypům dnešní kultury, zvláště kultury, kde jsem vyrostla. Jsem kotlíkář a od kotlíkáře bych nečekala nic špatného. Například. 

Mohla bych tu uvést mnoho příkladů stereotypů, které v mém případě zklamaly, ale neuvedu. Tento článek není o nedůvěře, k níž mám oprávněně blízko a o jejíž důvody se zde nechci dělit se čtenáři, ale o důvěře, která vznikla ze stereotypu a která byla na hraně – totiž, vůbec mi nedošlo v jaké situaci se nacházím. Tím, že o tom přemýšlím třetí den a nechala jsem si to od Kojota vysvětlit, vzniká tento článek. Je totiž o jednom slabém článku... řetězu.

Byli jsme s Kojotem pohřbít mrtvá zvířata za poslední dobu. Kojot vykopal hroby, já se postarala o hřbitovní lucernu, náhrobní kámen a umělou kytku a vedle dalších mrtvých miláčků vzala hlína i naše aktuální. Chvíle souznění u svíčky v lucerně a šlo se na pivo. Jak jsem již psala výše, s Eliškou se nebojím mezi lidi, s Kojotem klidně po cestě zavřu oči (v přírodě jsem byla zvyklá vnímat poslepu a přitom jít) a jsem v klidu. 

V hospodě hrála muzika. Pravá kotlíkářská, moje písně šedesátníků, ve kterých jsem vyrostla. Hoboes. Vmísili jsme se dovnitř a po chvíli jsme se zeptali, zda je společnost uzavřená či nikoli. Nebyla. Vešli jsme dovnitř a usadili se. Eliška se uložila pod našima nohama a Kojot odešel na malou chvíli tam, kam muži chodívají, když se ženy jdou přepudrovat. V ten okamžik se od protějšího stolu zdvihl černovlasý muž s vousy a rotvajlerem bez košíku. Naklonil se ke mně zatímco rotvajler hledal pod stolem Elišku a vážně prohlásil: "Zavrčí a on po ní vyjede."

"Nezavrčí." Odvětila jsem, protože Eliška byla klidná a podle chování jejího těla poznám, jestli vyletí nebo nevyletí. 

Muž na to po celé hospodě začal vykřikovat, že má ten jeho pes kamarádku a pomalu odcházel, zatímco Kojot přicházel. Říkám mu příhodu a posloucháme dál čundráky s kytarami a basou.

Mužovi se podařilo rozdmýchat konflikt s dalším psem, takže se rvali tak, že majitelka druhého psa se snažila nohama dvojici roztrhnout a on se jen tak díval, pak dal rotvajlerovi košík a odešel. Já příhodu pustila z hlavy, pak jsem však několik dní přemýšlela, cože vlastně měla ta věta, kterou pronesl u mě na Eliščinu adresu, znamenat, zvlášť pokud se mu podařilo vyvolat konflikt jinde. Proč to vlastně dělal?

Kojot mi na to dnes řekl, že podle něj (a Kojot má na lidi čuch) byl ten člověk nebezpečný a když nic jiného, takže se prostě nedělá projevovat dominantní agresivitu osamělé ženě, byť ve skupině. Eliška díkyBohu nemá sklony na agresivitu se projevovat agresivně. Otázkou je, co by se stalo, kdybych šla po cestě a odnaproti šel tento člověk se svým rotvajlerem a byl večer. 

Myslím, že by to nedopadlo dobře ani pro jednu z nás. 

"Zavrčíš...?"

linkuj.cz vybrali.sme.sk