Najednou se vyrojili a byli všude. Po nenásilném lovení mololapkami, na které nám moli evidentně kašlali, jsem se naštvala a řekla STOP. Počet gramů molů na mol čtvereční překročil hranici a já udělala rychlý zásah Raidem proti létajícímu a lezoucímu hmyzu. Marně Kojot dovolával se čistého životního prostředí a jedovatosti. Nedovolal se. Byla jsem neoblomná. Ti létající parchanti musí chcípnout a když je to Raid na hmyz, ostatní zvířata to musí přežít.
Koneckonců, budu tu s nimi.
Kojot stačil přikrýt igelitem pár terárek a chytře šel nakupovat do města, že ho z toho bolí hlava a je na to alergický. Je také zásadně proti chemii a je mou dobrovolnou vůlí být tu, když se v návodu píše, že tu být nemám. Solidárnost byla vždycky moje, takže by mě nikdo nevyhnal a já se jala pozorovat situaci.
V první chvíli jsem měla pocit, že jsem zvítězila. Odevšad se vyrojili moli sedící poklidně v knihovnách a na zdech. Pak zmizeli. A je to! Nepozorovala jsem žádný problém u potkanů či činčily. Jo!
Po hodině se vrátil Kojot. Za dalších několik minut odešel, že se tu nedá dýchat. Mne lehce bolela hlava a trochu hůř se mi dýchalo, žádná trága. Vyvětrala jsem.
Při odpolední diskusi s Kojotem jsem prohlásila: "Vzhledem k tomu, že jsem tu byla s nimi a čuchala to nejvíc, ostatní zvířata mohla jako mě bolet hlava a hůř se jim dýchat. Je to na hmyz, takže to museli přežít všichni.
Nepřežili.
Když jsme omývali dýchavičné potkany s porifyrinovýma očima, na mrazák odevzdali jednoho malého hada a Kojot zabil hned několik molů ploužících se půl metru nad podlahou bytu, jako by byli opilí, prohlásil: "Jasně, přiotráví to potkany, zabije to hada, ale moly to jen omámí, bude se jim hůř dýchat a maximálně je bude trochu bolet hlava..."
Ach jo...
