Myslím, že promluvím za všechny dobré chodce, kteří jsou mrtví, poškození či jinak nakrknutí cizím arogantním autem, které řídí blbec. Chce to pomstu!
Jdu takhle večer ulicí s vlčačkou na procházku. U vedlejšího domu je zákaz zastavení – vjezd do garáží za vraty. Chodník je tomuto jasně červeně okachličkován a přizpůsoben. Je to Chodník, tudíž se po něm Chodí. Já se díky bílému, vyleštěnému, dobře dvoumilionovému, velkému osobnímu autu plazím u plotu bokem s vydechlým břichem, protože milé několikametrové auto je najeté na celém chodníku naštorc, půl zadku do silnice, kde další řidiči aby to vycouvali, pokud se vůbec chtějí dostat o metr dál. Situace na ránu.
Za dalších dvacet minut se vracím a autíčko tam stojí stále. Policajti jsou jako vždycky někde jinde a právo se spravedlností šlo na čaj dobře pokecat. Chucpe situace!
Eliška se zrovna vykadila. Beru hovno do pytlíku a... Při cestě bokem kolem autího čumáku mu skládám se zlomyslným úsměvem pytlík plný teplé nadílky přímo za stěrač.
Ano, jsem hnusná. Ovšem konečně aspoň nějakému nabobovi dal někdo najevo, jaká to je sračka, když nemá ani tu základní slušnost nechat chodci půl metru chodníku a stojí na zákazu zastavení tak dlouhou dobu. Vlastníkům drahých aut, kterým patří silnice a jejich krédem je "ať všichni chodci uhnou stranou", už chci dlouho něco od plic říct, takže – konečně cílená akce.
Ovšem, kdybych byla fakt ostrá, jako že jsem se rozhodla nebýt, pytlík bych si odnesla s sebou. Obsah by však na autě zůstal pěkně přilepený...
