Lucienne
středa, 5. listopadu 2008
Klinická smrt, zdravotnické zařízení a sny
Je to pár let, co mojí babičce přišlo špatně. Odvezli jí do nemocnice, ona si myslela, že má infarkt, oni si mysleli něco jiného. Odvezli jí na jipku, kde se léčí neurologické problémy – prý měla mrtvici. Dali jí léky na hlavu ovšem nedali léky na srdce, takže výsledek – klinická smrt.
Pak přišli na to, že udělali chybu, dokonce se nám za to omluvili a odvezli jí na normální oddělení. Tam babička spadla z postele, lekla se a výsledkem byla druhá klinická smrt a převoz do jiné nemocnice.
Tím ovšem anabáze nekončila, protože pak jí zase přišlo špatně a v té druhé nemocnici, kam jí převezli z té první, kde chybovali v diagnóze, přišla třetí klinická smrt. Opět ji převezli na jipku, kde do ní nastrkali spoustu hadiček a jaksi taksi ji udržovali při životě.
Chodila jsem za ní každý den a povídala si s ní...
Během našich dýchánků jsme si povídaly o tom, jak je venku hezky a co si koupíme na Vánoce, co se děje venku a jak se máme. Jednou jsem přišla a babička v limbu a přikurtovaná, v posteli spousta krve.
"Co se stalo?" Šla jsem za ošetřujícím lékařem.
Odvětil mi, že si vytrhala hadičky, takže jí přikurtovali a hadičky jí vrátili zpátky.
Zeptala jsem se, proč jí nepřevlékli postel a nedali jí čisté oblečení. Odpověděli, že si stejně nebude nic pamatovat.
"Vždyť je ve špinavém prádle!" Bublala jsem já vztekle.
"Až budeme převlékat ostatní postele, tak jí umyjeme a převlékneme ji i postel," řekl doktor a dál už se se mnou nebavil.
"Ahoj babi. Jak se máš?" Zeptala jsem se a hladila ji po přikurtované ruce se zaschlou krví na kůži.
"Odvaž mě. Pusť mě domů, já chci domů." Naříkala babička.
"Nemůžu babi, nemůžu. Říkali, že sis vytrhala hadičky a proto jsi přivázaná." Přeci jenom jednu ruku jsem jí odvázala a uvolnila. Hladila jsem ji a viděla ty modřiny, které měla.
"Jsou tu na Tebe hodní?" Zeptala jsem se.
"Vezmi mě domů, já chci domů. Oni tu na mně doktoři koukají a svlékají mě. Ležela jsem na stole úplně nahá. A oni na mě koukali... Odvez mě domů."
"Babi nemůžu, co bychom dělali s těmi hadičkami a tak. Až se Ti udělá líp, tak Tě přeloží na normální oddělení a pak půjdeš domů. Ano?"
"Ano." Babička za chvilku usnula.
"Pane doktore, vy jste jí něco dělali, nějak svlékali?" Byla jsem na slovo za doktorem.
"Jen jsme jí dělali katetrizaci srdce a to se dělá při vědomí." Vysvětlil mi lékař.
"A nebolelo jí to? Nemohli jste ji nějak uspat, aby si to nepamatovala?"
"Ona si stejně nic pamatovat nebude. Lidé, kteří od nás odchází, si stejně nic nepamatují, i když je to třeba bolí nebo je to nepříjemné." Nějak na to nemám co říct, protože se vše stejně děje bez našeho vědomí a samočinný uzdravovací stroj zjevně jede jak nelidská mašina. Mašinérie.
"Ahoj, babi. Jak se vede?" Ptám se babičky, už ležící na normálním oddělení, o pár dní později.
"Mně se Ti zdál takový strašný sen."
"Povídej, babi."
"Byla jsem v nějaké hospodě a ležela jsem na stole a kolem mě nějací chlapi na mě koukali a sexuálně mě obtěžovali. Trvalo to hrozně dlouho a bylo to strašný. Bolelo to. Doteď mě to dole bolí, jak mě poranili."
"Víš, byla jsi nemocná a přehazovali si Tě jako horký kámen. Možná proto máš takové sny."
"Jako kdyby to byla skutečnost. Oni se na mě dívali tak zvláštně. Podívej, jaké mám teď modřiny. Bolí to."
"Ano babi. Seženu Ti Heparoid a namažu Ti to. Zahojí se Ti to brzo, uvidíš."
Přináším Heparoid a mažu jí ta modrá kola na svraštělé kůži.
Netvrďte mi, že si nic nepamatuje.
Pamatuje si!
Ve snech...
ZAUJALO?
Zkuste také:
Komentáře (13)
Tip:
Važte dobře, na koho odkazujete a zda komentujete smysluplně.O jiných příkladech už radši nebudu psát.
Přes deset let stará příhoda... Dnešní doba není o nic lepší...
Témata
Odkazy
Lucienne by Lucienne Poláková is licensed under a Creative Commons Attribution-Noncommercial-No Derivative Works 3.0 Unported License.