Lucienne

Já bych to také nevěděla, pokud by mi nepřišlo divné to, co mi píše a nešla se poradit s Kojotem o tom, co mám dělat, když mne denně zahrnuje maily, kde dští "Bohem povolené násilí mentálního ohně", což mu Bůh dovoluje a přímo přikazuje a jako Bohem zvolený soudce má právo s námi, co se nepodrobíme, nakládat bez slitování. Na maily o ukončení nikam nevedoucí konverzace reagoval popudlivě, zahrnul mne bez mého vědomí a souhlasu do svého Galaktického řádu a teď musím "poslouchat", protože jsem členem toho jeho řádu. Nenapadlo mě, že člověk, který byl ještě před rokem běžným teoretickým magikem s běžnou soudností a s geniálně zpracovanými udělátky z této specializované problematiky, se v jeho letech vyšine.

Podle Kojota to vypadá na parafrenii a pokud jsem po známém chtěla ukončení konverzace s tím, že až na něco důležitého přijde či dá dohromady nějakou novou tabulku, tak ať se ozve, tak to jsem nevymyslela dobře. Přeci informace o tom, že je nový soudce lidstva, je naprosto klíčová a musí mi to říct. Ať ty maily nechám být, protože bláznům se nemá odporovat a on může jenom doufat, že jako zvolenému "soudci" mu jednou nepřijde od boha příkaz, že může v rámci svého statutu použít také násilí fyzické, jako privilegium. Parafrenie většinou člověka nevyřadí z života jako některé další psychické poruchy, je schopen pracovat, ale jeho nejbližší s ním mají velké trápení. Takový člověk se většinou nerozhodne se sám léčit, protože to neví a nepřipustí si něco takového, protože on objevil pravdu.

Celkově mě tato slova inspirovala k zamyšlení nad tím, nakolik jsou naše psychické hranice odolné vůči psychické nemoci. Vždyť zbláznit se může úplně každý, protože každý má nějakou slabou stránku. Někdo se zblázní po ztrátě rodiny, někdo z práce, někdo z duchovní cesty. Pamatuji si holku, která se zbláznila z toho, že se setkala s emanací ďábla a neunesla to. Kojot zase zná slečnu, která se zbláznila z cesty za světlem v tibetském buddhismu, přičemž vynechávala práci s temnou stránkou a ta ji dostala na kolena. Docela se divím, že v tom nátlaku na každého člověka v dnešní rychlé době stavěné na výkonech, je ještě většina lidí normálních nebo to alespoň na povrchu tak předstírá a svět nějak funguje.

Pamatuji si diskusi z Rituálu, kdy se tam nějaká slečna radila ohledně kamarádky, která vídá mrtvé bez nohou či jinak tělesně poškozené a ti jí říkají věci, kterými se ona řídí. Někteří v diskusi říkali, jaký má ta slečna dar, Zuzana Antares tenkrát nastínila, že by to mohla být schizofrenie.Tenkrát jsem s měla se záhrobím vcelku zkušenosti, ty se však vizuálně i kontaktně zcela odlišovaly od toho, co vídala ta dívka. Říkala jsem si, kdo ví, jak to s tou slečnou je... Třeba já vidím jen odrazy toho, co ona vidí hmotně, protože má prostě vybroušenější schopnosti. Dnes, po dalších několika letech zkušeností si říkám, že to tipla správně.

Když si vzpomenu na Kojotův článek, kde nastiňuje svůj rozhovor s dívkou, jejíž duše nevydržela buddhismus praktikovaný jen z jedné strany, píše tam o jejím přesvědčení, že braní léků odděluje od vesmírného vědomí, načež Kojot namítl, že je třeba nebýt oddělen od vědomí každodenního. Totiž, vrátím-li se ke svému známému, jakmile se duchovní cesta vymkne běžnému vnitřnímu životu obohacenému o zkušenosti z aktivit, které vedeme, jakmile nám představa boha či jiných entit začne říkat, co máme dělat a my je nekriticky budeme poslouchat, vést války proti lidem, co nemají ani tucha, co se to děje, náš slovník se stane tak úzký, že bude třeba jeho cílovou skupinu zobecnit na celou Zem a její obyvatele, asi není s naší realitou něco v pořádku. Problém bude ale asi i v tom, že pokud už dotyčného někdo dostane k psychiatrovi a ten mu dá léky, které mu budou pomáhat, dotyčný o svou vizi světa přijde. Léky ho opravdu oddělí od jeho vesmírného vědomí a pomohou mu ke každodennímu. Ocení to? Přesvědčení imaginace je tak velké... Vztahuje se neulpívání i na tyto případy?

Čas od času jsem přemýšlela, jestli mé zkušenosti hraničí s šílenstvím v klasickém slova smyslu, jestli by mě nějaký psychiatr nezařadil do škatulky schizofrenie, jako Zuzana Antares zařadila dívku s mrtvolami, a s každým dalším padlým andělem světla se znovu a znovu ptám, jestli svou cestu zvládám. Můj první kluk, když mě učil řídit auto, mi řekl jednu zásadní věc, kterou se řídím celý život: "Máš-li pocit, že jsi na cestě králem, otevři si dveře a vyskoč za jízdy. Stane se Ti míň."

V poslední době jsem prošla několika změnami paradigmat a stále hledám. Cítím se víc přikšírovaná v každodenním vědomí než ve vědomí vesmírném, což je to, co jsem od začátku svého vztahu s mužem chtěla – změnit se ve prospěch běžného života. Ne, že by to byla ideální verze mě. Každý má své boje někde, já bojuju o to, abych byla obyčejnou ženou a když se mi to konečně povede, bojuju abych nebyla jen obyčejnou ženou a měla svůj život obohacený o to, co je mi blízké. Ovšem bojovat sama proti sobě, to je těžké. Síly a protisíly jsou vyrovnané a zatím mohu jenom říci, že vyhrávám.

Nicméně mé duchovní auto teď jede dost krokem, šourá se jako kdyby mu bylo jedno, jak rychle pojede. Někdy vyskočím za jízdy a jdu krokem vedle auta, jindy z hecu auto tlačím, někdy si z kopce frčím dobrou dvacítkou, abych se zase v dolíku zastavila a přemýšlela o horách přede mnou. Míjím rozcestí do lákavě vypadajících krajin a skoro trapně se šourám rovně. Když kolem mě ostatní tak frčí a projíždějí krajinky kolem, aby se halasně dělili o zážitky, já přemítám o nevyužitých zkratkách a křižovatkách. Stále jdu, pořád něco dělám a jde to tak strašně pomalu.

Může člověk překročit své psychické hranice, i když jde pomalu? Zatím nezbývá, než mít stále na mysli havarované vozy a s každým dalším křížkem vnímat míru rizika. Křížky u cesty i křížky na zádech se nesou těžko...

linkuj.cz vybrali.sme.sk