"Zapomněl jsem Ti říct, že doktorka neměla antibiotikum v prášku, tak píchneš myšákovi injekci." Sdělí mi Kojot jen tak mezi řečí, když se zeptám, jestli byl s myšákem, co má zápal plic, na injekci.
"Cože? Proč mu mám píchat injekci já? Co to je za volovinu?" Bráním se.
"Já že neumím potkana dobře držet? No tedy tohle!"
"Říkala, že já myšáka moc pěkně držím a proto máš injekci píchnout Ty. Klidně jí zavolej."
"No to teda ne. Já se necítím na žádný píchání injekce." To tedy ani omylem, myslím si. Píchat myšáka ne.
"Dvě injekce," dodává Kojot a ukazuje dvě injekce. Fatální.
"Myšák už má vypěstovaný reflex a hrozně sebou trhá." Říká Kojot.
"No, i posledně, když tam byl se mnou, v okamžiku vycítění situace podělal celý stůl, jak kdyby nebyl týden na záchodě. To je fakt." Bilancuji já.
"Takže ho podržíš a já mu to píchnu?" Ptá se Kojot.
"Když já nedokážu myšáka tak pevně držet."
A jsme tam, kde jsme byli...
