Lucienne

O co je taková učebnice lepší, než učebnice marketingového newspeaku? O nic. Princip je stejný (moc, peníze, sex, poučení – nehodící se škrtněte). Z těch příruček pro muže, přetechnizovaných racionálních idejí hozených na papír, mě jímá únava. Ano, když si dám tu práci a pochopím ty různé symboly, které spolu souvisí a spadají do vzorů, když si zapamatuji nesrozumitelná slova a naučím se používat ty jejich postupy, metody a techniky, co tím dokážu? Že se hodím do světa, kde vládne magie? Že jsem to samé, co muž, když to dokážu pochopit? Že jsem rovnocenná? Schopná užití binárního kódu? Pomiňme nyní to, proč se tyto příručky píší – totiž aby člověk dokázal ovládat různé části sebe či rozumět na jiné úrovni světu kolem sebe. Podívejme se na formu.

Budu zároveň jednička i nula.

Přetechnizované, zracionalizované nic.

No woman inside...

Chci vůbec být rovnocenná něčemu takovému? Partnerkou tabulek, které skrývají tajemství života? Jsou to jenom tabulky. Jenom cár papíru. Mužská věc s cíli. Kam se poděl příběh? Vhled? Intuice? Kam se poděly emoce? Skoro mám chuť zařvat na všechny ty Mágy, proboha! Kam zmizely vám ženy? K čemu ta převaha síly a racionality?

Nedávno jsme s Kojotem koketovali s myšlenkou, že bychom se zapojili do úpravy dříve vydané knihy jednoho známého mága. Říkala jsem si, že super, konečně bych tu knihu mohla zlidštit nějakými ženským emocemi, vhledem, citlivostí a tak něco. Pak, až když opadla euforie, jsem si řekla, že bych se tam vůbec, ale vůbec nehodila. Mužsky psané knihy pro muže mají zůstat pod podmínkou jednotnosti psané mužsky. A já psát mužsky neumím. Vždy do svých textů dávám cit, život, smysl, bolest i radost. Jako teď. Teď mnou třeba cloumá rozhořčení nad formami mužů. Každá knížka je jako odlitek něčího penisu, chlouby a pýchy to muže – čím víc tabulek tam má, čím víc různých znaků a starobylých jazyků či těžko pochopitelných polovičatých vysvětlení s tím, že si to dobře znalý mág domyslí jistě sám, tím větší je to muž. Ó bohové...

Kam poděla se jednoduchost a falzifikovatelnost teorií, když už se páni mágové ohánějí vědou. Takový základ všech věd... Takových věd už jsem viděla, kde jednotliví mužové říkali, že zrovna ta jejich věda je královnou všech věd. Říkalo se to o matematice, ekonomii, andragogice, alchymii i magii. A minimálně dalších dvacet názvů mi tu chybí, protože zas tak vzdělaná nejsem, abych se dostala ke každému muži, co si myslí, že ten jeho obor zastřešuje všechny ostatní obory. Jaká bláhovost to mužů. Zajímavé je, že jsem tohle nikdy neslyšela z úst žen. Žádná, co mě učila, si nemyslela, že zrovna její obor je vědou nejvyšší. Hodně zlomyslná jsou slova jako interdisciplinární, multiparadigmatický a proto zastřešující a nejvyšší. Ráj mozku.

Ó, buď postižena hříšná ženo všemi mužskými vysvětlujícími brožurkami! Strážníci Postihnouti z naší plochy by mi tu potřebu odpojení se od emocionality a psaní jasně vědecky racionálně jistě rádi vysvětlili.

Chápu, že politicky korektní je používat slovo paní i pane dohromady, stejně jako kopáč – kopačka, čistič – čistička, had – hadička a tak podobně. Třeba mág – magička už zní jak zdrobnělina názvu čehosi kořenícího do polévky, Vitana hadr. Já se v mnoha případech cítím být občan, opravdu... Člověk... Při čtení takových chytrých knih se ovšem cítím jako pitomec. Mužský rod, pochopitelně.

Totiž, nejde jen o to, že se někde řekne dámy a pánové, je to o přístupu knihy k člověku, tudíž muži i ženě. A je-li něco určeno apriori pro člověka, očekávám něco, kde nebude psáno o ženě jako o potřebě pro rituál (k tomuto rituálu je potřebná jakákoli žena), myčáku na mytí kalíšků, nosiči pochvy, prsou a krve, která se dá využít případně s celou ženou jako nástroj sexuální magie. A abych to jenom cynicky nebagatelizovala – v některých příručkách, které mají vůbec drobnou kapitolku o spolupráci se ženami, je žena charakterizována jako tvor, který když podlehne světu a odtrhne se od magické cesty, tak stáhne do propastí i muže, světce toho odvážného, co ji vytáhl (hanba mu) nahoru. A žena podléhá nepoměrně více často, než muž, ten ideál pevné vůle. Kolikrát jsem to už jenom slyšela. Magická dvojice – těžké nebezpečí pro muže. Zajímavé je, že nikde nečtu, že by se muž mohl na svou cestu vybodnout a věnovat se třeba zahrádkaření a turistice, jako neškodným, společností tolerovaným, koníčkům. Vždycky je to žena, která selhává, protože v knize je oslovovaný a varovaný jen muž.

Když hlasitě nesouhlasím s feministickými metodami aplikovaným na současný svět, protože je vidím jako silně přestřelené, je mi odpovídáno, že je to tak dobře a že to vyrovnává energie ve světě. Proč to tedy nikde nevidím? I v knihách těch, kteří by měli vědět a cítit, jsem jen – nástroj. Jaká to čest. Zdá se, že feministické metody vyznívají do prázdna. V kom to prázdno dlí víc, bych ráda věděla. Konkrétně o ženách se říká, že mají v hlavě mozkožrouta a ten trpí hlady. Zasahuje tedy feminismus mě? Nezdá se mi. Spíš než sdílení idejí tohoto směru je odmítám sdílet. Ovšem svého mozkožrouta si dokrmuji ráda, vždycky si zhmotním v hlavě nějakou korespondenci v tabulkách a proto mi ještě nechcípnul na úbytě.

Ale zpět k záživnému tématu strojovému. Pomyslím-li na nástroj, nezbyde než se zamyslet nad tím, co vlastně racionální tabulka korespondencí dělá z muže – zdá se, že také nástroj. Duplikace. Naučí se telefonní seznam a začne ho nacházet v životě. Ne nadarmo Karika v Zónách stínu říká, že myšlení dle korespondencí bere lidskost a že tajní mistři nejsou přátelští lidstvu. Pak mají být muži lidští. Nu a v takových příručkách pro muže ještě autor muži podřadí ženu a muž – je spokojený. Konečně vládne.

Jedničky a nuly... Kolik systémů na tomto prostém rozdělení funguje...

Málokdo si však uvědomuje situaci, kdy bez nul by byl namazaný. Hlavně, že je většina lidí jednička.

linkuj.cz vybrali.sme.sk