Lucienne

Došlo mi to až teď, když u nás byla ta televíze, a kdy jsem, po představení se stejným jménem jako Kojot a po společných aktivitách, byla stále slečna. Stejně jako když Kojot odešel na Velikonoční pondělí pro něco k baru a pánové z vedlejšího stolu mě také oslovili slečno. Když jsem řekla, že jsem tu s manželem a jsem tudíž paní, odvětili cosi v tom smyslu, že to netušili, když se k sobě tak máme. Že jsme se tedy museli vzít teď někdy, ne? Půl roku, zněla má odpověď. Následně jsem viděla ty nechápavé obličeje, za kterými proběhly mraky špinavých ponožek posbíraných po bytě, hodiny stání u sporáku a jiné práce jejich ženy... Pak obrácení se k pivu.

Náhle nás začali omlouvat, že tedy také drželi své ženy za ruce. Prý to je hezké, že nám to takhle vydrželo. V takových slovech cizích starších pánů však cítím takový ten osten, tu nepatřičnost, že žena vypadá divně a muž se divně chová, když se chovají tak, jako my. Je to jako čekaný stereotyp, kdy si žena po svatbě ostříhá vlasy na znamení, že je vdaná. Manželství = žádné okaté emoce lásky, bezvýraznost, tichá spořádanost rodiny. A pak? 54% párů se rozvede. Kdo by do toho šel? Dobrovolně k tomu... Dnes, kdy je běžné, že se žije na hromádce a děti se rodí za svobodna.   

A to si ještě představte, že jsme se vzali a z okolí se ozývalo – vždyť se ani neznáte. Ti ostatní se snad znají? Přikláním se k tomu, po svých zkušenostech, že lidé se prostě neznají ani po čtyřech či deseti letech soužití. Oba dokáží překvapit. Nám to, že se chceme vzít, přišlo přirozené a teď, s odstupem času mohu říci, že to bylo to nejlepší, co jsme pro náš vztah mohli udělat – co jsme mohli udělat pro nás. Chtěli jsme spolu být a tak jsme spolu. Je to fajn.

Vlastně chci říct, že by se člověk neměl řídit tím, co je okolím považováno za správné či nosné. Měl by se řídit svým vlastním srdcem.

linkuj.cz vybrali.sme.sk