Lucienne

Díky tomu, že se se živly laskám, zažívám synchronicity z obou stran hrany, po které kráčím. Můj ex si v srpnu 2002 šel ještě prohlédnout Vltavu v době kulminace a pak odejel posledním metrem. Vlna rozbouřené vody mu byla v patách, když se metro zatopilo. Nedbal na mé prosby, že i takovéto výlety mají své hranice a ať na sebe dává pozor. Síla v takovém proudu se nedá zvládnout a už se ve vzbouřené vodě utopilo lidí. Frajeřina před klukama z práce se mu nakonec nevymstila. Nakonec, co já, která trajdá po kopcích v bouřce, mu mám co vykládat o bezpečnosti, že. Ale měla jsem strach, o něj.

Jeden den jsem si v klidu odjela do školy, na blankytně modrou oblohu otevřela okno, na stůl s počítačem šel čerstvý vzduch a bylo prostě nádherně. Když jsem se vracela, musela jsem si smočit boty v povodňovém rybníku na chodníku, protože ta průtrž mračen v našem obvodě vytvořila povodňovou vlnu a všechen bordel z utržených klacků a vymleté hlíny s vodou z nedalekých kopců, se přehnal přes nás. Bouře šla od západu a mé dokořán otevřené západní okno bylo netknuté až na pár kapek na parapetu. Žádné litry vody na podlaze, zničený nábytek a počítač. Nic. Jak se to stalo, netuším. Mohu se jen domnívat, jaké síly zde zasáhly a proč. Hraniční událost. Také si na ni dodnes pamatuji.

Takových zážitků mám víc. Některé jsou běžné, vyhledané pro forma, některé se stanou jen tak, abychom mohli přemýšlet. Všechny mají jedno společné – živly.

Poslední léta se u mě však objevuje zvláštní syndrom starostlivosti. Ne o sebe, to mi bylo zvlášť v divém počasí vždy vzdálené, ne o blízké, protože ti mají zodpovědnost sami za sebe a vědí, co dělají. Mám starost o to, že zvěř se nebude mít kam schovat a potluče jí to, rostlinstvo bude ubité proudy deště a nebude mít sílu se zregenerovat, úroda a plody pro zvířata a ostatní bytosti budou poničené... Bojím se o ně a pálím hromnici. Prosím o to, aby se síly přehnaly a je nechaly být. Pak promlouvám ke zvířeně a rostlinkám a uklidňuji je, že bude dobře. Prostě to tak mám. Už mě to u sebe nepřekvapuje. Nějak se tím v té slotě spojuji s tím vším a jsem pak spokojená, že jsem udělala, co se dalo.

Po aktuálním vichru je v Lužánkách o dva velké stromy míň. Když jsem je viděla, vzpomněla jsem si na Tatry a bylo mi usedavě. Ta síla, která probouzí takové jevy, je ohromná. Mít respekt je důležité pro komunikaci se živly. Soucítím s každým, koho živel postihne a výrazně mu zasáhne do života. Avšak, není spíš cestou se s živly seznámit a sladit se s nimi, než se jich bát a ukrývat se před nimi? Zdá se mi, že to je strkání hlavy do písku, civilizační pokles možnosti komunikace s přírodou.

I když, možná je to jen o vnímání jevů. Vždyť slavná keltská věta zní: „Nebojíme se ničeho než toho, že nám nebe spadne na hlavu."

A třeba je to úplně jinak a každý vnímáme tak, jak umíme :)

linkuj.cz vybrali.sme.sk