Odjakživa jsem měla ráda bouře. Meteorologii a proměny počasí jsou prostě to, co mě žene bláznivě ven a já si to užívám. Několikrát jsem se však pohybovala na hraně. Bolestně si připomínám zážitek, kdy jsem se otevřela v této lásce před mužem, se kterým jsem si psala denně snad dva roky. Byly to dlouhé maily, velmi jsem na něj trpěla, souznívala jsem s ním jak to šlo. Bylo to krásné. Pak mě však zažil v lese na horách, jak se bouře nebojím a užívám si jí, jak mě to naplňuje a přátelství skončilo jak uťaté sekerou. Zahřmělo to a chcíplo. Byla jsem jen městská nána, co neví co dokáže příroda. Fiflena z paneláku.
Už to ve mně zůstalo a to i přes to, že pro jisté lidi je takový přístup bezuzdná pýcha, pro mě potřeba. Niterná potřeba pobývat s přírodou ve všech jejích podobách.
Díky tomu, že se se živly laskám, zažívám synchronicity z obou stran hrany, po které kráčím. Můj ex si v srpnu 2002 šel ještě prohlédnout Vltavu v době kulminace a pak odejel posledním metrem. Vlna rozbouřené vody mu byla v patách, když se metro zatopilo. Nedbal na mé prosby, že i takovéto výlety mají své hranice a ať na sebe dává pozor. Síla v takovém proudu se nedá zvládnout a už se ve vzbouřené vodě utopilo lidí. Frajeřina před klukama z práce se mu nakonec nevymstila. Nakonec, co já, která trajdá po kopcích v bouřce, mu mám co vykládat o bezpečnosti, že. Ale měla jsem strach, o něj.
Jeden den jsem si v klidu odjela do školy, na blankytně modrou oblohu otevřela okno, na stůl s počítačem šel čerstvý vzduch a bylo prostě nádherně. Když jsem se vracela, musela jsem si smočit boty v povodňovém rybníku na chodníku, protože ta průtrž mračen v našem obvodě vytvořila povodňovou vlnu a všechen bordel z utržených klacků a vymleté hlíny s vodou z nedalekých kopců, se přehnal přes nás. Bouře šla od západu a mé dokořán otevřené západní okno bylo netknuté až na pár kapek na parapetu. Žádné litry vody na podlaze, zničený nábytek a počítač. Nic. Jak se to stalo, netuším. Mohu se jen domnívat, jaké síly zde zasáhly a proč. Hraniční událost. Také si na ni dodnes pamatuji.
Takových zážitků mám víc. Některé jsou běžné, vyhledané pro forma, některé se stanou jen tak, abychom mohli přemýšlet. Všechny mají jedno společné – živly.
Poslední léta se u mě však objevuje zvláštní syndrom starostlivosti. Ne o sebe, to mi bylo zvlášť v divém počasí vždy vzdálené, ne o blízké, protože ti mají zodpovědnost sami za sebe a vědí, co dělají. Mám starost o to, že zvěř se nebude mít kam schovat a potluče jí to, rostlinstvo bude ubité proudy deště a nebude mít sílu se zregenerovat, úroda a plody pro zvířata a ostatní bytosti budou poničené... Bojím se o ně a pálím hromnici. Prosím o to, aby se síly přehnaly a je nechaly být. Pak promlouvám ke zvířeně a rostlinkám a uklidňuji je, že bude dobře. Prostě to tak mám. Už mě to u sebe nepřekvapuje. Nějak se tím v té slotě spojuji s tím vším a jsem pak spokojená, že jsem udělala, co se dalo.
Po aktuálním vichru je v Lužánkách o dva velké stromy míň. Když jsem je viděla, vzpomněla jsem si na Tatry a bylo mi usedavě. Ta síla, která probouzí takové jevy, je ohromná. Mít respekt je důležité pro komunikaci se živly. Soucítím s každým, koho živel postihne a výrazně mu zasáhne do života. Avšak, není spíš cestou se s živly seznámit a sladit se s nimi, než se jich bát a ukrývat se před nimi? Zdá se mi, že to je strkání hlavy do písku, civilizační pokles možnosti komunikace s přírodou.
I když, možná je to jen o vnímání jevů. Vždyť slavná keltská věta zní: „Nebojíme se ničeho než toho, že nám nebe spadne na hlavu."
A třeba je to úplně jinak a každý vnímáme tak, jak umíme :)
