Lucienne
neděle, 2. března 2008
Otevřené otázky
V blogování se tahle oblast projevovala zřídka položenými řečnickými otázkami typu: "Jakou máte zkušenost Vy?" či něco tohoto stylu, zhruba jedna otázka na sto článků. To není mnoho, vypovídá to však docela přesně o mé zvědavosti k soukromému nastavení mých čtenářů. Vaše soukromí je pro mě přesně tak důležité, jako to moje a co o sobě řeknu, je čistě moje věc a u Vás předpokládám to samé nastavení. Proto se neptám. Kdo chce něco říct, ať to řekne sám.
Otázka zjišťování toho, jak to ten či onen má a s tím spojená slova jako "proč" či "jak", jsou u mě téměř tabuizovaná. Mějte si to jak chcete, je to každého věc, je mé pod/vědomí pevně přesvědčeno. A teď, tu máš čerte kropáč, našla jsem si práci, kde se po mně chce ptaní se otevřenými otázkami a zjišťování osobního nastavení účastníků, se kterými jednám. Třetí týden kníkám nad svou vnitřní hranicí s velmi silným nastavením, podle kterého mně do cizího soukromí nic není a projevuje se to tak, že nejsem schopna položit rozumnou otázku a jako kdybych ji neviděla i když ji mám napsanou na papíře. Koukám na papír jak husa do flašky a výsledkem jsou v lepším případě otázky uzavřené, na které dotyčný odpovídá ano či ne. Variace na řečnickou otázku minulého odstavce: "Máte také podobnou zkušenost?" Prostě se neptám celý život, proto se neumím dobře ptát. Jak prosté, milý Watsone. Otevřenou otázku aby ze mně páčil heverem.
Takže jsem konfrontována s další stránkou, kterou jsem ani nevěděla, že mám. Jasně, že na tom pracuju :) Tak třeba teď...
Jak to máte Vy?
A nebo, že bych se zeptala po svém? Máte to také tak? 
Komentáře (10)
Tip:
Važte dobře, na koho odkazujete a zda komentujete smysluplně.Také se o tom v praxi přesvědčuji. Pořád však zápasím sama se sebou, že to OK opravdu je. To ta má vlastní uzavřenost :))) Ono to trvá několik týdnů, než nový zvyk naběhne do automatismu a mezitím... Každá změna sebeobrazu je bolestná :)
Ano, uznávám soukromí druhých nejméně tak, jako soukromí svoje. Otázkou však je, zdali má smysl podvolit se systému ohledně ptaní se otevřenými otázkami v určité oblasti - abych sama sebe neomezovala víc, než je nezbytně nutné. A o to jde.
Vždycky mě až obtěžovalo, když se mne někdo, koho znám jen od vidění, ale třeba jsme spolu náhodou jeli tramvají, zeptal, aby řeč nestála "A co ty teď vlastně děláš?" atd. Já se takhle nikdy neptala, radši mlčela. Protože mně ty otázky vadily. Už jen proto, že se mi zrovna nechtělo něco dlouze vykládat a ten člověk se zeptal na něco osobního. Ještě ke všemu.
PS: Všímáš si, že se tě neptám: "A co že to teď teda vlastně děláš za práci?"
Jo! To je přesný! :)
2Liška:
Ano, je to podobný příklad. Každej je zvědavej, jak tele na nový vrata a jinak Ti to je nanic, jenom jsou z toho drby :)
Všímám si. Popravdě řečeno, ani ve snu by mě nenapadlo, že by kdokoli z mých čtenářů měl po mém článku odvahu se mě zeptat, co dělám za práci :)))
Žiji v přesvědčení, že mám jenom slušné, hodné a pozorné čtenáře, kteří jsou citliví a empatičtí k mým potřebám :)))) A vidíš... Nikdo se nezeptal. Měla jsem pravdu.
Témata
Odkazy
Lucienne by Lucienne Poláková is licensed under a Creative Commons Attribution-Noncommercial-No Derivative Works 3.0 Unported License.