Lucienne

Totiž, věc se má tak. Práce se sebou, při které se napojujete na rytmy Země a dýcháte zároveň s tím, jak dýchá ona, má svá překvapení. Rytmy, které nečekáte. Začínám rozumět tomu, když se řekne, že bez sladění s přírodními cykly to nejde. Ono to totiž přijde samo, jako kdybyste sbírali nezamýšlené důsledky vlastní duchovní cesty jen tak mimochodem. Nejzajímavější mi na tom přijde myšlenka, jestli ony ty nezamýšlené, protože nikde neprozrazené, hloubky poznání, do kterých se najednou propadnete, nejsou vlastně ty hlavní cíle, ke kterým směřujete. Směřovat a důvěřovat.

Tím nechci říci, že cílem mé duchovní cesty je aktuálně získávání informací o čase a světových stranách z postavení slunce a hvězd na obloze. Je to jenom nezamýšlený důsledek toho, jak se sluncem a nebesy pracuji. Výsledek, kterým je propojení se s cykly přírody, je podle mě jedním z cílů mé aktuální cesty, přičemž cestu beru jako Cestu, Tao. A u toho všeho následně žasnu, protože rituál lehce mechanický se proměnuje ve vášnivě emotivní prožitek.

Jediným problémem, se kterým bojuji,  je takové propojení s danou silou při některých rituálech, že mě oblije zevnitř i zvenku takový krásný pocit  včetně vedlejších efektů člověka, že se zaleknu a rychle z toho uteču. Nemohu si pomoci, ale krásné pocity na mě působí tak, že couvám, a to hrozně rychle. Nedejbože, abych ztratila sebevládu a kontrolu nad svým prožíváním. Krásné pocity "bez důvodu" mi zavání nějakým drogovým efektem a to je důvod, proč jsem nikdy nezkusila žádnou drogu pozměňující vědomí – abych své vědomí nepropůjčila jiné entitě ve chvilce jeho opuštění. Je fakt, že mi nějaký dobrý pocit vydrží i potom, co z toho stavu odejdu, nemám žádné kocoviny ani mi nic nepromlouvá do duše, prostě svobodně přijdu, svobodně odejdu, ale stejně! Bráním se. Mám strach...

Můj strach mě svazuje a já do příštího rituálu jdu s obavou, že to znovu bude hezké a já zdrhnu, protože to neunesu. Zajímavé je, že když si tedy přeji, aby to tak hezké nebylo, celé se to obrátí a síly ukáží svou temnou stránku a já se z toho pak zase můžu podělat, protože  nezvládám takovou temnotu a opět couvám. No a průměrná příjemnost se v rituálech moc nepěstuje, protože k vývoji jsou potřeba výzvy a klídek na hladině výzvou opravdu není. Proč jsou však pro mě výzvou hezké pocity, to mi dává hodně velký prostor k přemýšlení. Na druhou stranu bych si mohla říci: "Proč to neprožít v klidu..." Zatím jsem však na té první straně.

Čtyři denně-noční slovanské adorace

Podělím se s Vámi o čtyři denně-noční sluneční adorace v takovém tvaru, v jakém je praktikuji já, pro sebe si nechám vlastní volací znaky a postavení těla. Uvádím i původní adorace z knihy Jozefa Kariky "Slovanská magie". Karika uvádí, že: "adorace mají být konány každodenně. Jejich cílem je splynutí s denně-nočním cyklem a navázání intimnějšího kontaktu s božstvy. Ten vznikne, když uctívač dokáže vnitřně procítit rozdílnost fází tohoto cyklu. Nejlepší je proto vykonávat je v čase východu Slunce, v poledne, při západu Slunce a o půlnoci." 

Podobná cvičení jsou obsažena v Liber Resh vel Helios.  

Ranní slovanská adorace za východu slunce 

Dažbog dohlíží na štěstí, úspěch, slávu, vzestup, ušlechtilost, počestnost, autoritu a úctyhodnost.

Otoč se čelem k východu. Imaginuj zlatě zářící východní Dažbogův palác s množstvím vysokých štíhlých věžiček a Jitřenku stojící nad ním a otevírající jeho brány. Cítíš se slavnostně, honosně a vzpřímeně. Po otevření se zářící Dažbog objevuje v podobě dítěte na oslnivě třpytivém zlatém voze, taženém dvanácti koňmi vydechujícími oheň, a vyráží na svou nebeskou pouť.

verze Lucienne

 

linkuj.cz vybrali.sme.sk