Lucienne

Absolutní horizont

    Absolutní horizont, ke kterému se člověk vztahuje, je třeba chápat ne staticky, ale dynamicky. Když stojím na zemi, dohlédnu jen na horizont. Když letím v letadle, dohlédnu jen tam, kam mi oči dovolí, protože tak jsem uzpůsobená. Když se podívám na světovou síť, budu vidět jen to, co si stačím prohlédnout, na co si udělám názor nebo který názor přejmu a na co mi bude stačit má myšlenková a lidská kapacita – ne víc. Proto je horizont, ke kterému se budu vztahovat, vždy a za každých okolností absolutní.

    Až se hýbne čas a já dostanu novou informaci, nový úhel pohledu, změním svůj horizont vzhledem k informaci, kterou obsahuje – pochybuji, že to Havel chápal jinak: „světu, který zná hranici mezi tím, co je nám důvěrně známé a o co nám přísluší se starat, a tím, co je za jeho horizontem a před čím se máme jen pokorně sklánět, protože to má povahu tajemství", protože tím, že vymezuje hranice horizontu, vymezuje zároveň možnost pro pohyb hranic – neustálé objevování tajemství a zabudovávání ho do svého světa, neustálé znovudotýkání se vlastních kodexů vycházejících ze světa přirozeného, ze světa který tu byl než jsme se narodili: „svět je světem bezprostředně evidovaným naším „já" a tímto ,já" osobně zaručovaným; je to onen ještě neindiferentní svět našeho prožívání, s nímž jsme zcela osobně spojeni svou láskou, nenávistí, úctou, pohrdáním, tradicí, svými zájmy i nereflektovaným kulturotvorným cítěním. Je to terén naší neopakovatelné, nepřenosné a nezcizitelné radosti i bolesti; svět, v němž, skrze nějž a za nějž nějak odpovídáme; svět naší osobní odpovědnosti."

    Právě skrze bolest a radost, svět osobní odpovědnosti nejenom za naší bolest a radost, ale i za tu bolest a radost druhého, ze kterého pramení právě ta osobní zodpovědnost. Havel se vztahuje k nadčasovým, univerzálním hodnotám a ani elektronická a informační revoluce, jež poskytuje formu sdělení a prostředky, na vlastní osobní odpovědnosti jedince nemůže nic změnit. Osobní odpovědnost tu bude ať jsem zemědělec nebo jedinec v soudobé společnosti. A svědomí z osobní odpovědnosti a vymezovacího horizontu vycházejícího z kulturně-historických vzorců lze opřít jen o vědomí horizontu, za který už nelze jít, aniž by to prošlo. To, co je dovoleno Bohovi, není dovoleno volovi, ale oba mají hranice – Bůh, pravda, námi nezměřitelné a nepochopitelné, božských rozměrů, ale má. I když  – o nekonečnu můžeme diskutovat, ale stejně ho nedodiskutujeme.

    Ad Kojotovo: „V Havlově pojetí se tak setkáváme s vnitřním rozporem způsobeným romantickým zidealizováním a adorací minulosti spojenými se samozřejmě přijímaným individualismem dneška, jenž však byl pro archaické kultury zcela cizí." – Romantické zidealizování si krajiny bez komína nešpinícího oblohu, tj. proklamované vztahování se k minulosti – myslím, že právě tím, že myslel na všechny, na generace dopředu, na své okolí a na krajinu, si neidealizoval daný stav a naopak myslel skupinově. Jeho poselství je varovné – nehrajte si na Bohy, doplatíte na to. U prvoplánové interpretace se jedná o poškozené zdraví lidí a poškozenou přírodu.

    Havel dokonce říká, že: „Aby mi bylo dobře rozuměno: nenavrhuji lidstvu ani zrušení komínů, ani zákaz vědy, ani obecný návrat do středověku. (Ostatně není náhoda, že některé nejhlubší objevy soudobé moderní vědy kupodivu právě mýtus Objektivity problematizuji a pozoruhodnou oklikou se vracejí k lidskému subjektu a jeho světu.) Zamýšlím se pouze – v nejobecnějších a zajisté velmi schematických obrysech – nad tím, co zakládá duchovní strukturu moderní civilizace a v čem je tudíž třeba hledat i nejvlastnější příčiny její krize." Přičemž za příklad základu klade dříve energeticky i jinak soběstačný statek: „celkem uspokojivě fungující ekonomický a ekologický systém, v němž bylo vše provázáno tisícerými nitkami vzájemných souvislostí a smysluplných vazeb, zajišťujících jeho stabilitu i stabilitu výsledků sedlákova hospodaření. (...)Pokud trpělo dřívější zemědělství nějakými obecnými pohromami, nemohlo za ně: nepříznivé počasí, nemoci dobytka, války a jiné katastrofy byly mimo dosah sedlákova vlivu. Uplatněním moderní zemědělské i společenské vědy může jistě tisíce věcí fungovat v zemědělství lépe: jeho produktivitu lze zvýšit, lidskou dřinu zmenšit, nejhorší sociální rozpory odstranit. Za předpokladu ovšem, že se i modernizace bude vyznačovat jistou úctou a pokorou před tajemným řádem přírody a z toho pramenící přiměřenosti, vlastní přirozenému světu osobní lidské zkušenosti a odpovědnosti, a že tedy nebude jen zpupně gigantomanickým a veskrze brutálním vpádem neosobně objektivní Vědy v podobě právě dostudovavšího agronoma nebo „vědeckému světovému názoru" sloužícího byrokrata. To vše jsou názory, ke kterým se lidé vrací – menší políčka, remízky, brát ohled na možnosti půdy a přírodní cykly, nepřehánět to s hnojivy a používat hnojiva biologicky odbouratelná atd."

    Ad. „Nyní nastává nový zlom, který přinese transformaci v duchovní rovině. Nastává čas, aby každý člověk objevil své vlastní „absolutno" sám v sobě. Absolutno individualizované a bytostně osobní, založené na lidskosti a jedinečnosti každého jeho představitele. Tedy nikoli pevný bod, jediné Slunce, ale společenství hvězd."
Já se domnívala, že toto je vyjádřeno vědomím osobní odpovědnosti, která vychází z člověka samého, právě osobní zkušeností, která zahrnuje to dobré i to zlé, dá každému nalézt vlastní ryzí vůli k osobní odpovědnosti, ke svému životu podle svého svědomí. Havel se nevztahuje k neosobnímu jednomu pevnému bodu, ale hledá uvnitř sebe! Když uvnitř sebe nalezne člověk pevný bod, své vlastní slunce, svou vlastní hvězdu, může na základě toho vnímat své hranice, svou Pravou vůli. Bez toho to nejde.

    Domnívám se, že Kojot i Havel myslí tu samou věc, jenom to říkají rozdílnými slovy.

linkuj.cz vybrali.sme.sk