Lucienne

Ráno jsem vstala, udělala ranní rituál, posnídala a jala se vrhnout do víru Slovanské magie od Kariky, jako každý den. Chvíli jsem si četla, navozovala pocit vznešenosti a důstojnosti při spojení se sluncem a přemýšlela o nových duchovních pohledech. Kojotek ještě spí, zapínám počítač a koukám, had na útěku. U židle se plazila jedna z našich užovek domácích. Možná je to ta, která mě už jednou kousla.

Vím, že na hady se musí pomalu. I jdu na hada pomalu a lehce ho vezmu za tělo, daří se mi ho udržet neprotestujícího. Ale ejhle! Had se zadrhnul u knihovny a něčeho se tam drží ocasem. Použiji lehké násilí, zatáhnu za hada, napětí, had se otočí a kousá mě. Kousá mě ale nějak divně, jak kdyby se mně jenom dotkl a to pouze jedním zubem. Odtahuje se a já ho odklíním zpoza knihovny, srdce tlukoucí až v krku.

Tak mě zase kousnul... umřu – neumřu, své oběti dusí, nezabíjí jedem – to je hrozný – mám tam dvě tečky, jednu od krve, tu druhou... od špíny... – měl špinavej tesáček – dotkl se mě dvěma zuby, ale jenom jedním zubem mi drobinko rozrušil kůži místo rafnutí a pak si to rozmyslel – ale proč?  

Tiše na hada v duchu hovořím, snažím se zklidnit nás oba. Očišťuji ho od prachu a chlupů, do nichž se za knihovnou namotal a uklízím do terárka.

Některá proč jsou docela příjemná...

linkuj.cz vybrali.sme.sk