Lucienne

V kapse tisknu část lístečků a probírám se jimi cestou na tramvaj. Tisknu je jak o život, jak kdyby mi měly vědomosti samy naskákat do hlavy krevním oběhem. V lístečky mám pevnou důvěru, v tuto chvíli ohraničují můj jediný spoj se světem venku, existuje jen ekonomika a já.

Pár dní předtím večer při usínání, když mi Kojot povídal o tom, jak díky mně dělá věci, které by třeba nedělal a jak je dělá líp, než by si byl myslel a to ho rozvíjí a motivuje k dalším aktivitám, jsem mu v polospánku řekla:"Říkej mi ekonomiko," usmála se nad tím, že by ze mě měl Amartya Sen radost a usnula spánkem spravedlivých, kteří přispívají k přidané hodnotě společnosti a k rozvoji lidského potenciálu, což signuje blahobyt.

V autobuse mě čekaly dvě hodiny deset minut sezení na zadku a memorování se. Už jsem byla tak daleko, že jsem se těšila. Byla jsem na lístečku 36 a čekalo pečlivé pročtení dalších osmdesáti. Autobus začal drncat. Kudy to jedeme? Stevardka na dotaz odvětila, že nehoda na výjezdu z Brna po uvážení donutila řidiče změnit trasu, zpoždění by nemělo být. Uklidnilo mě to. Další nehoda na dálnici pojistila zpoždění dvaceti pěti minut s přehledem. Nestíhám, padesát minut na cestu z Roztyl na Hůrku se zcvrklo na dvacet pět. Časový horizont – čtvrt hodiny zpoždění. Zase stres.

Vbíhám do prostoru metra – v jedné ruce batoh, v druhé lístečky, ve třetí nějakou reklamní srágoru do hrnku s líbivým obalem. Metro právě zavírá dveře a odjíždí, jak jinak. Odkládám lístečky na lavičku, otvírám batoh a chci se upravit a uklidit sérii lístečků. Zbývá mi jich do pročtení asi dvacet a do zkoušky půl hodinky. A to jsem ještě nečetla zprávu o neziskovém sektoru v ČR z vládního webu.

Přijíždí metro z druhé strany a mé zbylé lístečky, mé jediné pouto s ekonomikou, které mám u sebe, se rozlétávají do stran po vestibulu. Otevřený batoh, plno lidí šlapajících na lístečky, které jsem ještě nečetla, černá díra v podobě kolejiště pohlcující nešťastné lístečky s pojmy při odjezdu metra, které vzduch opět rozvíří a zkouška, co ji nestíhám, za dvacet minut. Legrace vpravdě šibalská, proč se nedivím. Velký Kojot se nahoře jistě popadá za břicho, to jinak není možný. Tolik legrace na můj účet v jeden den...

Přijíždí metro na můj směr, poletující i právě usazené lístečky opět mění své místo. Co obětovat, když chci všechno. S otevřeným batohem v ruce (netypické zavírání šikmo a z toho důvodu padající věci ven) v předklonu sbírám lístečky, co zbývají. Opravdu makám, sběračům se vyrovnávám, trhám rekord. Zvuk připomínající zavírání dveří mě vyburcuje k akci a já to stihnu tak, že mi dveře málem ucvaknou kus zadku. Tak tohle by bylo. Klepající se rukou vyndavám Zprávu od RNNO a pročítám pošlapané zbylé kousky, znectěné cizími podpatky, pošlapané na obsahu i na cti. Hlavologie zvítězila, ani si to z čeho opáknout nemám. Dutu zdar.

Do školy vbíhám poklusem dvanáct minut po začátku zkoušky a... Ještě mě bere. Usedám do první lavice, kde zbylo místo a začínám psát.

Amartya Sen by ze mě měl radost. Všeobecný rozvoj lidského potenciálu by mi šel, endorfiny ze stresu a sportu jen srším...

P.S. Dostala jsem za dvě s celkovým ziskovým bodem předmětu 9 z 10. Holt jsem měla kliku na otázky ;) To už je zase Velký Šibal z druhé, té hezčí, strany...

linkuj.cz vybrali.sme.sk