Lucienne

Sociální politika jako praktická aktivita formuje vztah jedinců a sociálních podmínek jejich života. Každý je nějak účasten sociální politiky, nějakým způsobem ji spoluutváří, ať už jde o něj samého, o život jeho rodiny, o život společenství. Je to politický proces. Často se používá dichotomie mezi „širokým" (volba společnosti – základní ideje a s tím související ekonomické a sociální vztahy) a „úzkým" pojetím sociální politiky (často funguje jako ochotná služka ekonomie, vždy připravená sesbírat lidské trosky, které po sobě zanechaly ekonomické transformace /Piachaud 1990/). Dále se rozlišuje na aktivní (snaží se ovlivňovat příčiny sociálních problémů – kurativní přístup), pasivní (pouze zmírňuje následky – paliativní přístup) sociální politiku.

Sociální politika jako vědní disciplína je zkoumáním sociální politiky jako praktické aktivity, tj. analýzou procesů tvorby a realizace politik dotýkajících se vztahů občanů a sociálních podmínek jejich života.

Vztah sociální a hospodářské politiky jako praktických činností – preferované přístupy a nástroje užívané sociální politikou jsou odlišné v různých politických a hospodářských systémech dané společnosti. V demokratických společnostech se stabilizovaným politickým systémem existují strukturální podobnosti mezi SP v širším slova smyslu a hospodářskou politikou –  Keynesovskými teoriemi (aktivní politika zaměstnanosti), dále mezi SP v užším slova smyslu a HP vycházející z neoliberální monetaristické ekonomie (Friedman) – podpory v nezaměstnanosti. HP ovlivňuje SP soustavou daní, příjmovou politikou, rozdělováním prostředků ze státního rozpočtu, strukturální politikou, mírou inflace. SP zpětně ovlivňuje HP úrovní lidského kapitálu, podmínkami zaměstnávání pracovníků, stanovením podmínek odvodů z mezd, přiznávání sociálních dávek, jemností záchranné sociální sítě, stabilizačním efektem sociálních výdajů. SP tlumí následky ekonomické reformy v postkomunistických zemích.

Co je welfare state? Stát všeobecného blahobytu, asistenční stát, sociální stát, stát veřejných sociálních služeb. Stát, v němž se v zákonech, ve vědomí a postojích lidí, v aktivitách institucí a v praktické politice prosazuje myšlenka, že sociální podmínky, v nichž lidé žijí, nejsou jen věcí jedinců či rodin, nýbrž věcí veřejnou. Každému z jeho občanů se dostává alespoň určitého uznaného minima podpory a pomoci v různých životních situacích, které jej či jeho rodinu potenciálně či aktuálně ohrožují.

Vznik a vývoj welfare state – reakce na dva základní vývojové trendy: na formování národních států a jejich transformace do masových demokracií po Francouzské revoluci, a na rozvoj kapitalismu, který se stal dominantním způsobem výroby po průmyslové revoluci. Jeho vznik stimulují takové okolnosti, jako je oslabování klasických podpůrných funkcí rodiny, rodu a místního společenství v průběhu industrializace a urbanizace. Udržet integritu společnosti je jednou z funkcí takového státu, Dahrendorf (1985) poukazuje na nepsaný sociální kontrakt, který zaručuje – občanská práva, všeobecné volební právo, sociální práva.

„Krize" welfare state – krize nákladů, efektivity a legitimity. Johnson (1987) uvažuje o třech sektorech zprostředkovávajících kontakt mezi WS a mezi občany – neformální sektor, svépomocná a dobrovolná sdružení, trh – ty vytvářejí hustou síť vazeb – welfare mix. Celkově jde o obrození systému, možná cesta skrz welfare society. Různí autoři se pokoušeli o vlastní typologie, zejména Titmuss (model reziduální – USA, GB, pracovně-výkonový – Francie, Holandsko, a institucionálně redistributivní – Skandinávie) a Esping-Andersen (liberální, konzervativní, sociálně – demokratický) – klasické typologie založené na vyspělých kapitalistických zemích. Protože úpadek politických stan jako strůjců a zprostředkovatelů sociální shody je obecnou vývojovou tendencí patrnou ve všech moderních společnostech (Wilensky), přichází na řadu korporativní model welfare state neboli pracovně výkonový alias konzervativní.

Hodnoty, ideologie a sociální politika, která se v dané společnosti praktikuje, přímo ovlivňuje sociální spokojenost obyvatel. V poslední době přichází ke slovu teorie mobilizace lidských zdrojů spolu s potřebou porozumění lidským schopnostem – negativní a pozitivní svoboda, již delší dobu se uplatňuje obecnější koncept svoboda, rovnost a lidská práva. Dále SP ovlivňují ideologie – soustavy hodnot a preferencí, vznikající a uplatňující se při prosazování zájmů různých sociálních uskupení v praktické politice.

FORMOVÁNÍ A REALIZACE SOCIÁLNÍ POLITIKY

Sociální politika jako politika

Politika obecně je procesem záměrného ovlivňování jednání jednotlivců i institucí, situace, v níž se dané společenství nachází, rozhoduje o tom, jaké rozhodnutí se připravuje. Je to neustále opakující se cyklus přípravy rozhodnutí, přijetí rozhodnutí, jeho realizace a vyhodnocování důsledků. Podle Bestužena-Lady (1984) vzniká zrající sociální problém tehdy, rosta-li nepoměr mezi žádoucím (potřebným) a skutečně jsoucím, je vyvoláván setrvačností ve fungování existujících sociálních institucí při změně sociálních podmínek. V každém případě by měla existovat neustálá zpětná vazba ohledně možné stabilní byrokratizace pro byrokratizaci samu, měl by být prostupný prostor pro náhled zdola a měla by fungovat neustálá korekce formování a realizace politiky na centrální úrovni.

Nástroje sociální politiky

Právo je základním rámcem uplatnění SP. Právní rámec umožňuje vytvořit sociální politiku a udržet ji v chodu – soustava právních norem není statickým systémem.

Ekonomické nástroje jsou všechna opatření, která ovlivňují získávání a přerozdělování zdrojů tak, aby bylo dosaženo zamýšleného cíle.

Sociální programy obsahují stanovení cílů a cest k jejich dosažení. Bývají formulovány sociální skupinou, hnutím, politickou stranou, podnikem... Realizaci by měla předcházet zevrubná analýza problémů, veřejná diskuse dotčených sociálních aktérů o prioritách a vhodných způsobech realizace zvolených cílů, analýza nákladů a přínosů realizace programu a odhad jeho přijatelnosti pro dotčenou populaci. Často však je politika spíše reakční než akční a kroky nejsou detailně promyšleny, čímž jsou způsobeny nemalé komplikace.

Nátlakové akce – používají se v okamžiku, kdy běžné formy prosazování zájmů nejsou podle některých sociálních aktérů dostatečně účinné.

Hromadné sdělovací prostředky – v masové společnosti uspěje jenom ten, komu se podaří komunikovat prostřednictvím médií.

Organizační struktury – Velikost institucí, jejich vnitřní členění, centralizovaný či decentralizovaný způsob jejich řízení ovlivňuje dostupnost, šíři, kvalitu služeb, schopnost reagovat na měnící se potřeby a celkovou efektivnost sociální politiky. Důležité jsou průřezové instituce, které se věnují specifickým problémům bez ohledu na resort. A dále tripartity.

Veřejné slyšení – zejména v anglosaských zemích, u nás nerozšířeno.

Aktéři sociální politiky

Občané, rodina, sousedství, církve, svépomocná sdružení, specializované instituce poskytující služby, neziskové organizace, firmy, odbory, politické strany, stavovská (profesionální) sdružení, hromadné sdělovací prostředky, státní moc a správa, samospráva, veřejná správa, nátlakové skupiny.

Myslím si, že v dnešní informační společnosti je důležité nejenom být slyšen, ale také naslouchat. A to nejenom názorům z masmédií...

linkuj.cz vybrali.sme.sk