Byly doby, kdy jsem měla sněhu po kolena každou zimu. Pak jsem měla sněhu většinou po kotníky, postupem času se sníh smrsknul na bordel na podrážkách a slané podlahy, které musíte vzít hadrem aspoň třikrát, aby to pustilo, a z celé nadílky máte jenom práci. Jakápak romantika?
Jsou lidé, kteří milují zimu. Já miluji všechna roční období, ovšem, pokud má roční období svou vlastní příchuť a není to UHO, což poslední dobou tak nějak je. Před pár dny napadl sníh. Je krásný, bílý a úžasně prosincový, vánoční. Je ho dokonce po kotníky, takže mohu mít pocit, že se vracím zpátky do dětských let. Počasí se snaží, aby mne ohromilo prosincovou atmosférou, abych přijala na milost znovuzrození svátků vánočních, svátků křesťanských, původně pohanská slavnost navracení slunce, i když asi odjakživa se lidé snažili zlomit zimu na dvě půlky. Tu máš, člověče, kus žvance a nějakou maličkost, abys zbytek zimy doklepal s nějakou novou obuví, třeba. Možná zde se zrodil archetyp statisíců bačkor dávaných pod vánoční strom. Mrzneš? Nemrzni. Podívej na slavíka, radši si vrzni.
Vrzání je sice individuální záležitostí, ale co Čech, to muzikant. Lákavé vysvětlení hraní na hudební nástroj ztrácí opodstatnění před naučením se hraní na tělo a to nejenom v erotickém slova smyslu, ale především na duši. Doba před Vánocemi je dobou očisty duše skrze tělo, dobou postní a modlitební, dobou skromnosti a pokory před něčím vyšším, co nám může poskytnout duchovní bačkory, abychom v té zimě nezmrzli, ať už v jakémkoli slova smyslu.
Je pravda, že někteří pod stromečkem preferují radši ty pravé bačkůrky, ale já podotýkám, že teplo se dá získat i jinak.
Třeba třením. Smyčec o strunu, liščí ohon o ebonitovou tyč, tělo o tělo.
A pozor na výboje! A žádný slaný kapky, víte, že se to potom špatně dává do kupy :)
Hezké prožití svátků vánočních přeje
Lucienne
