Lucienne

Podle Schmidta lze dle klíčových pojmů rozdělit policy analysis do šesti základních teoretických škol: Sociálně-ekonomická a politicko-ekonomická škola (více méně přímá reakce policie na sociálně-ekonomický a politicko-ekonomický vývoj), teorie společenských zájmů (zájmy sociálních tříd a svazů), perspektiva znovuzvolení zúčastněných aktérů (funkce boje o moc), teorie stranické diference (schopnost prosadit stranické úmysly), teorie institucionálních podmínek (institucionální podmínky /struktura/ vymezují politické procesy) a implementační teorie (věcné i časové podmínky policy jsou determinovány administrativními podmínkami fáze prosazování programu). Zdá se, že jsou směrodatné dvě teoretické perspektivy – funkcionalistický přístup a přístup „teorie jednání a teorie řízení". Oba systémy jsou používány spíše náhodně, doplňují se a nejsou si konkurencí.

SYSTÉMOVÉ KONCEPCE

Input-output model – rozhodující pro model Eastona je posloupnost input-conversion-output – abstraktní představa o politickém systému. Jiné vyjádření představuje model Offeho, který ukazuje vzájemný vztah jednotlivých společenských subsystémů, přičemž zdůrazňuje funkce politicko-administrativního systému. Další alternativou je Lehnerův model představující zjednodušenou organizační strukturu politického systému s jeho podstatnými prvky a komunikačními kanály s cílem ukázat na komplexitu problematiky a postavit alternativu abstraktním představám o politických systémech.

Policy-making systém (Jann) – rozpracovává I/O model, těžiště leží v policy formation, implementaci politiky a v oblasti outputs, rozpracovává oblast conversion, kterou pojmenovává policy-making systém (politicko-administrativní systém). Teorie podává velmi plastický přehled o celkových souvislostech mezi procesuálními a strukturálními proměnnými politických dějů.

KONCEPCE AKTÉRŮ

Definice jednání znamená transformaci určité situace na jinou situaci a to vědomě a účelně. Parsonsova teorie jednání, jejíž vztažný rámec zahrnuje jednající, situaci jednání a orientaci jednajících je považována za nejlépe vypracovanou. Jednající je buďto individuum nebo společenský systém a jednání je chápáno jako proces změny stávajícího stavu systému. Parsons rozlišuje tři typy jednání – podle různých druhů motivačních a hodnotových orientací, podle definice a interpretace situace – intelektuální (kognitivní), expresivní (emocionální) a morální (evaluační) jednání. Díky této teorii jednání můžeme představit tři základní koncepce soustřeďující se na otázku aktérů: politické arény, politické cykly, politické sítě.

Policy arena / politické arény: Na „inputismus" Eastonovy I/O teorie Lowi formuloval „policy determines politics" – typ politických problémů definuje druh organizační formy. Lowi zavedl čtyři politické arény: distributivní (politika rozdělování), redistributivní (politika přerozdělování), regulativní (politika příkazů, zákazů, nařízení a povolení), konstitutivní (politika udržující systém neboli sociálně regulační). Salisbury doplnil samoregulativní (prostor bez vlivu státu) a persuasivní politiky (přesvědčovací, přesvědčující, v nejistotě účinná).

Policy cycle / politický cyklus: v policy analysis je výzkumným cílem lokalizovat a analyzovat fáze „přibližování se zvolenému řešení", proto může být tento iterativní /opakovaný/ proces modelově znázorněn jako cyklus rozdělený do různých fází, jenž slouží jako analytický vztažný rámec k vyšetřování daných situací a působících veličin., je to proces zpracování problému mající tři fáze – iniciaci, realizaci a ukončení politiky, tedy policy cykle. Na rozdílné procesuální modely se můžeme podívat synoptickým vyjádřením, tj. sestavujícím a přehlížejícím různé paralelní jevy, vyjde nám neslučitelnost mnoha prací, protože fáze jsou určeny spíše podle toho, jaký výzkumný zájem má ten který badatel a jakou výpověď od tohoto rozdělení očekává.

Rozlišení Brewer a de Leon: iniciace (rozpoznání problému), estimace (struktura problému a určení dílčích cílů), selekce (konečné rozhodnutí), implementace (uvedení rozhodnutí v praxi), evaluace (zhodnocení politického opatření – administrativní, politické, vědecké), terminace (ukončení politiky, většinou však mají opatření „věčný život", hlavně regulativní).

Policy network / politické sítě: síť politických sítí je vlastně „kartografií" účastníků zkoumaného procesu řešení problému, aktéři jsou na sebe odkázaní a mají mezi sebou určité vztahy, skutečností, kdo se přípravy politického procesu účastní, je dán tvar dosažitelného politického /vyjednávacího/ prostoru a tím je také stanoveno, podle kterých pravidel a postupů bude politický proces probíhat – z různých vztahových vzorců vyplývají odlišná řešení problémů. Vyplývá z toho nutnost disagregované analýzy – pojmy policy subsystém, issue network, policy community. Základní myšlenkou policy network je, že v moderních demokraciích formální procesy a postupy tvorby politických rozhodnutí stále více ztrácejí význam a jsou nahrazovány v různé míře etablovanými propletenci interakcí. Policy arena je oproti tomu modelová teoretická konstrukce.

Sociální síť (Mitchell) je specifickým souborem vazeb v rámci určitým způsobem definované skupiny osob, s tím, že charakteristické rysy těchto vazeb jako celku lze využít k interpretaci sociálního chování zúčastněných osob. Truman mluví o „web of relationships", Peters o „iron tringles" – pohybujeme se v USA. Ve Velké Británii – Richardson a Jordan – „policy communities" – klíč k pochopení převážné části politických procesů, policy making je fragmentováno do subsystémů a hlavní hranice nejsou vytyčeni ani tak mezi skladebnými jednotkami subsystémů, nýbrž mezi subsystémy jako takovými. V SRN – sítě chápány jako vývoj vedoucí k etablování formalizovaných struktur tvořících most mezi rozhodovacím a společenským prostorem.

Policy networks je podle mě nosné téma pro policy analysis a zároveň pro další obory související s politologií a sociologií. Zdá se mi, že čím více obyvatel přechází do služeb, tak místo tvrdé práce u strojů či v zemědělství vznikají možnosti povídání si na blízko i dálku. Technologické možnosti v globalizovaném světě nám to umožňují víc než dříve a sdružování se v občanské společnosti s určitou možností cosi ovlivnit, ať už blízkého či vzdáleného, nám dává právě možnost spojení do velké sítě aktérů. Čím dál tím blíž vidím možnost motýla, který „zakmitá křidélky" a na druhé straně zeměkoule se stane cosi velkého. Tím, že i sociální vědy začínají zkoumat vztahy, které na sebe přebírají struktury, jež mění podle svého rozhodnutí a své sítě či arény, stává se podle mě věda velmi flexibilní.

Pramen: Fiala, Schubert: Moderní analýza politiky 

linkuj.cz vybrali.sme.sk