Lucienne

Model 1: Společnost řízená rozumem – základním regulátorem osvícená správa, sociální konflikt potlačen, odpovídá na otázku:"Co je nejlepší pro společnost?". Není realizovatelný bez revolučních a strukturálních zásahů do společenského organismu.

Model 2: Lidský intelekt je omezený, je třeba užívat jiných způsobů jak vést společnost – uplatnění preferencí lidí a na výsledcích jejich sociálních interakcí, které jsou náhražkami závěrů z analýz. Alokace zdrojů vedlejším produktem řešení vlastního soukromého problému, politická a občanská svoboda nástrojem zabezpečení interakce, rozhodování extrémně pluralistické a decentralizované, základními regulátory trh a demokracie.

1. Veřejná politika jako politický cyklus

Aplikace systémového přístupu, kdy Eastonovo paradigma připomíná biologický organismus, kde politické systémy se podobají biologickým a musí zůstávat v rovnováze, aby byla aktivita organismu zachována. Optimální zpětnovazebný sedmnáctifázový model veřejněpolitického cyklu navrhl Dror (1968) a skládá se ze tří hlavních fází členěných na dílčí procesy: příprava veřejné politiky na metaúrovni, návrh veřejné politiky, realizace hodnocení veřejné politiky. Další modely jsou devítifázový (Hogwood a Gunn 1984), sedmifázový (Jenkins 1997), pětifázový (Hewlett a Ramesh 1995). Modely jsou optimální a tudíž obzvláště sedmnáctifázovému Drorovu modelu se žádná veřejnopolitická praxe výrazně přiblížila – analytikové veřejné politiky si vystačí většinou s modelem čtyřfázovým: identifikace a uznání sociálního problému – rozhodnutí ve veřejné politice – implementace veřejné politiky – hodnocení veřejné politiky.

Jednotlivé fáze veřejněpolitického procesu

Identifikace a uznání sociálního problému – sociální problémy zrají do doby, kdy se jejich řešení stává naléhavým a legitimním zájmem. Zrající sociální problém je oblast, kde vznikl přílišný nepoměr mezi žádoucím a skutečně jsoucím, který překročil sociálně přijatelné hranice a vytváří tak podstatné obtíže v životních činnostech významných sociálních skupin. Nejsou-li řešeny přecházejí do situací krizových, např. občanská válka.

Rozhodování ve veřejné politice

Strukturované konkurenční soutěži o moc je nutné dát přednost jak oproti hobbesovské anarchii, tak mocenskému monopolu, kromě těchto tří neexistují žádné smysluplné možnosti. Existují tři skupiny podílející se v demokratické společnosti na rozhodování – občané, úředníci a odborníci, při rozhodování hraje důležitou úlohu faktor závazku, který všechny dané skupiny spojuje dohromady cílem, který má být zrealizován. Dle Dahla uvažujeme v rovině rozhodování o třech kritériích – osobní volba, kompetence, hospodárnost. Politiku jako bojovou arénu můžeme pochopit také modelem vězňova dilematu, který nastoluje fundamentální problém situace, kde jsou individuální a skupinové zájmy v konfliktu. V teorii her můžeme pracovat s pojmem Nashova rovnováha (daný stav bude stabilní ač by hráč změnil taktiku, sleduje-li každý hráč svou dominantní strategii, Pareto-suboptimální) a Pareto-optimum (po opuštění by na tom jeden hráč byl hůř, než předtím). Chceme-li uplatňovat kritérium udržitelného způsobu života, měli bychom se rozhodovat na základě systematické analytické a prognostické aktivity.

Implementace veřejné politiky

Uskutečňování souvisí s realizací cílů, které byly formulovány ve fázi koncipování dané politiky, a to včetně výběru způsobů, prostředků, nástrojů realizace. Rozlišujeme čtyři modely implementace – autoritativní, participativní, model koalic aktérů a model nikdy nekončícího procesu učení. Zavádění jakékoli politiky provází vždy problémy – autonomnost vývoje kontra snaha o jeho ovlivnění, „gumovost" prostředí, setrvačnost hodnotových orientací, simulace politik, nechtěné důsledky politik. Muddle through (Lindblom) vychází z dosavadní logiky fungování institucí a chování lidí při implementaci v rámci již provozovaných politik. Implementační nedostatečnost značí nepoměr mezi energií, která byla skutečně vydána a energií, která by byla skutečně potřeba k dosáhnutí vytčených cílů. Proces implementace užívá nástrojů strategického řízení, politické deklarace, právní a organizační normy, organizování, koordinace, výchova a indoktrinace. Popisujeme ho ve dvou dimenzích – krátkodobost versus dlouhodobost implementované politiky v souvislosti s úrovní řízení a spojitost versus nespojitost politických procesů (načasování).

Hodnocení veřejné politiky

Užívá se srovnávací analýza přičemž srovnávání hodnocené veřejné politiky s nejlepším případem se nazývá benchmarking. Užívá se i celé palety metod analýzy nákladů a přínosů, jakož i metoda hodnocení dopadů návrhu politiky, nástrojů, výsledků. Vždy rozlišujeme analýzu pro politiku a analýzu politiky.

2. Veřejná politika jako interakce aktérů generujících agendu uvnitř i vně politických arén (model A-A-A)

 „Politická aréna" napomáhá bližšímu poznání procesů, především vztahu konkurence a kooperace či vztahu konfliktu versus konsensu – jsou to náklady a užitek, které zúčastnění očekávají a jež definují arénu a tím i druh politického procesu. Z citovaného pojetí odvozujeme „makro" i „mikro" procesy tvorby politik, státní politiky mají nejvíce očekávanou stabilitu oproti „pohybům" v politické obci. Vymezujeme šest arén – veřejnost, parlament, strana, kabinet, byrokracie, nátlaková aréna, chybí aréna médií, je to prostor, kde jednotliví aktéři mezi sebou vstupují do interakce. Díky přelívání a pulsaci modelu se model A-A-A také nazývá pulsační.

Zájmové skupiny jako aktéři – zájmové skupiny, lobbing a proces tvorby politik

Náhled na zájmové skupiny se rozvíjel od Madisonových frakcí, které byly „vnitřně špatné", leč ne nelegální přes Calhounovy spolupůsobící souběžné většiny ke skupinám jako nezbytné součásti vládnutí Trumana. Dnešní společnost spojuje právě proces štěpení a soudržnosti a proto hranice mezi zájmovými skupinami a politickými stranami není ostrý. Lobbing (prosazování zájmů zájmových skupin) se stal legitimní součástí demokracie. Základní tezí komunikačního přístupu je predispozice člověka selektivně přejímat některé podněty a jiné nikoli, dnešní pohled dává přednost proaktivnímu lobbingu – lobbuje se všem.

3. Veřejná politika utvářená polem institucionalizovaných sítí

Síť tvorby politik je koncept definující tvorbu veřejné politiky jako sféru otevřeného politického rozhovoru, v němž probíhají různorodé a proměnlivé interakce mezi volně spjatými skupinami aktérů – realizuje se tvorba politik. Tím se odlišuje od etapovitě chápaného politického cyklu. K analytickým studiím používáme kritéria jako jsou úroveň institucionalizace, sloužící jako kritérium míry stability sítě (stabilní strukturace participantů – ad hoc vzniklé skupiny různorodých aktérů), rozsah uspořádání tvorby politik (pektorální aktivity či transsektorální charakter). Nejméně stabilní síť je síť kolem problému, nejvíc stabilní skupinová podvláda, přičemž jedna z rigidních sítí je železný trojúhelník definovaný „trojkoalicí" a jejími kompatibilními cíli. Jiným typem je komunita tvorby politik, která je stabilní sítí založenou na důvěře a vyjednávání.

Veřejná politika jako proces se popisuje nejméně stejně těžko jako předmět veřejné politiky. Na celý text mě jako reflexe napadá uvedení modlitby z filmu Stalker od autora Andreje Tarkovského:

Ach Bože!

Kéž se splní to,co bylo zamýšleno.

Kéž uvěří.

A kéž se usmějí nad svými vášněmi.

Vždyť to, čemu oni říkají vášeň, není ve skutečnosti duševní energie,

ale jenom tření mezi jejich dušemi a vnějším světem.

A hlavně, kéž uvěří sami v sebe,

kéž jsou bezmocní jako malé děti,

protože slabost je velká věc, a síla je ničím.

Když se člověk narodí, je slabý a pružný,

když umírá, je tvrdý a necitlivý.

Když strom roste, je jemný a vláčný,

a když umírá, je suchý a tvrdý.

Tvrdost a síla jsou společníky smrti.

Pružnost a slabost jsou projevem svěžesti bytí.

Protože to, co ztvrdlo, nezvítězí.

linkuj.cz vybrali.sme.sk